Kolbabí léto* a Kolíkáčovy** vrchy.
*)mimochodem opravdu nádherná Igorovina).
**)jeho veselé halekání se neslo nad křivoklátskými chotáry, že to tam bylo opravdu Kolíkáčovo(nikoliv Krakonošovo ani nikoho jiného).
Vzhledem k mé letošní bídné účasti na závodech i na tréninku nenacházím omluvu abych nejel Klikovy vrchy, takže vyrážím a registruji se jako jeden z posledních "za5min 12". Je jasné, že rozjezd bude jako vždy špatný a tajně doufám v první trhání balíku až na Bukové, ale již ve Strašecí je vše jinak a jsem rád, že se vezu alespoň s Kolíkáčem,Diablem a Mirkem(tomu se omlouvám,že jsem ho nepoznal v jeho "královském dresu") v tu chvíli první skupině odpadlíků.
První ze třech rozhodujících vrchů-Buková: s dobrým sjezdařem Čandou získáváme v klesání na dno Městečka malý náskok, který ostatní v kopci snadno smazávají, jen Diablo s domestiky trochu zaostává. Ale slyším Kolíkáčovy výkřiky a smích a říkám si:já tady dřu a oni tam snad mají mejdan. Pokusím se trochu zbrzdit(brzdím dobře, brzdím rád) čelo naší grupy, leč marně, ostatní si jedou své tempo. Na vrcholu se mírně zpomaluje(to vítám) a dojíždí nás halekající obětavý Kolíkáč s ostatními. Po tradičním utrpení při rozjezdových kilometrech chytám druhý dech teprve po sjezdu do Roztok, takže Leontýn už tak nebolí. Je nás pět-no rychlost není závratná(přesto v půli kopce není za námi daleko nikdo),ale po sjezdu do Smečna jsme s Jar.Hanzlem jen dva. Hned v rozvíjejícím se Sýkořickém stoupání Jaroslav odpadá a dotahuje se jen Polabský buditel Vavák(jistě potomek národního buditele a jak zakrátko zjistím, stane se i mým buditelem). Ve větrném úseku jej rád pouštím na špici. V rovince nad Sýkořicemi ještě dvakrát vystřídám, ale zjišťuji, že mi dochází a začínám viset. Drtivé buditelovo tempo mne burcuje k odevzdání zbytku sil, neboť "kdo neuvisí, je ztracen"(cyklistická obdoba známého "opustíš-li mne, zahyneš"). Před Žilinou dojíždíme skupinu vicemistra Starka se 3 zdatnými jezdci, ale za vsí jsme zase jen dva. Až do cíle už ani jednou nevystřídám, buditel jede i proti větru jako motorka a deset metrů před cílovou čarou mi nabízí první pozici, což s díky odmítám(vzít to-musel bych se stydět do konce života).
Pořadatelé zaslouží pochvalu. Organizačně náročný podnik dobře zajistili na každé křižovatce a nesetkal jsem se s problémem(snad jen se zmatenými automobilisty, kteří v Městečku nechápali, proč je ten organizátor posílá na Bukovou, když chtějí na Křivoklát. On však směroval nás.).Je to závod v nádherném terénu- mohl by to být takový středočeský komorní "králíček Šumavy"- a musím přiznat, že takové závody preferuji před masovkami typu Mamut apod.