Mého prvního Krále jsem jel jenom s cílem prostě dojet. Po tom, co jsem Rampušáka stočil na 120, nedojel Beskyd (tam jsem po 160km měl docela dost a bouřka byla jen vysvobozením), bude 200km na Šumavě v mém případě docela odvážné. Moc jsem toho nenajel, týden před startem jenom tréninkově a nezávodně jsem se ukázal v Letech a v neděli v Černolicích (tam jsem sice dojel v první desítce v kategorii, ale spíš to bude tím že nás jelo jedenáct). No to bude zase síla. V průběhu týdne mi tak aspoň udělá radost opravené zadní kolo HED, ve kterém jsem asi po 2000km musel nechat vyměnit keramické ložisko. Pak kvůli počasí a nedostatku času jsem dal jen 40km a spíše dolaďoval řazení. Tyhle kola jedou. Moc dobře si pamatuju, jak jsem na nich jel poprvé z kopce a jak mi přeběhl mráz po zádech, protože jsem měl pocit, jakoby do mě zezadu narazilo auto. Takový to byl rozdíl oproti obyčejným ráfkům. Ale raději tyhle kola už dál chválit nebudu, protože si je pak koupí každý a budu mít po výhodě.
Počasí zase nic moc, tak měním podsedlovou taštičku Bontrager za BBB, která je delší, a jak se už několikrát ukázalo, docela dobře funguje jako zadní blatník. Měním také řetěz za méně jetý a vyleštím kolo voskem (špína se pak nezažere a snadno se to čistí). Nedovolím si jako na Rampušáku experimentovat s tlakem a místo 3+4atm (takhle málo se zdá jako šílenost, ale mých 68kg a hlavně 23mm široké ráfky tohle snesou) dávám 6+7.
Na řídítka lepím obrázek s profilem zelené tratě. Jedu s Petrem. Třeba se rozhodne vstoupit do Šlapek. Budeme bydlet s Yettim, Léňou a Aquou. Trochu bloudíme už na dálnici, o Klatovech ani nemluvě. Viděli jsme slovenské bratry na kolech, ale nestačili jsme zastavit. Mám strach, aby hotel u náměstí nebyl příliš luxusní a mohl jsem si vzít kolo na pokoj. Hned na parkovišti zahlédnu na balkóně Yettiho v oranžovém, jsme tu správně. Na recepci nikdo, prý nás za chvíli ubytují. Nějak se nám to nezdá, tak jedeme na prezentaci. Když říkám, že by tu mohla být nějaká cedulka, kde ta prezentace je, zrovna nějakou zahlédneme. Tu další jsme zase zcela neomylně přehlédli a za značkou konec Klatov usoudíme, že tady škola nejspíš už nebude. Tak zpátky, doleva a jsme tam. Na prezentaci Pedro a Laco s novým rámem a koly. Myslel jsem, že Laco vůbec nepojede, když po Beskydu učinil prohlášení a na Krušnotonu musel se Strejdou strašně zkusit. Aspoň bude zase veselo. V hotelu poté, co mi zůstala klika od dveří pokuje v ruce, mne opustily jakékoli obavy, že tu bude zbytečně draho. Po poradě a večeři v nedalekém penzionu, rychle do postele. Zítra čekám peklo. Po desáté zalehnu a chci spát. Ten kravál z hospody o patro níže ale nejde přeslechnout. Málokdy poznám co vlastně hrajou, slyším jen pořád nějaké mlácení hrnců a bubnování. Takže se mi usnout v pátek nepodaří. Už při placení ubytování jsem pozoroval, že se ve zdejší restauraci schází vesměs samá lepší společnost.
V sobotu ráno je zima. Beru zateplené kostky s dlouhým rukávem. Pod to jen tílko z coolmaxu. Pro případ očekávaného deště jsem do obalu z cyklo lékarničky vtěsnal pláštěnku a na mé cykloboty, památeční tenisky Puma Mirage - modelový rok 96, natáhnul návleky. S tím jsem ještě nejel, aspoň se nemusím bát, že namotám tkaničku na osu pedálu. Tak dělám osudu na trati jen se zrcátkem (ikdyž zasvěcení vědí své). Z jídla beru jen 2 carbo a 1 enduro gel, balík sušených meruněk, banán a nějaké tyčky Deli pro případ ztroskotání. Jako zásadní se ukázala ampulka životabudiče, o kterém psal Malina v reportu z vodního maratonu. Tak jsem si to taky koupil. Ten hořčíkový nepotřebuju, v jednom bidonu vezu Magnesii.
Na startu mraky závodníků, řadím se tradičně ke konci. Po rozjetí je to poměrně dlouho testování, v jaké že rychlosti se dá ještě na kole udržet. Jako jeden z mála jedu na kruhovém objezdu podle předpisů a pokynů pořadatelů, načež jsem úplně poslední. Strejdu z Lacem dojíždím až když nahazují spadlý řetěz. Tak mám radost, že nejsem ze Šlapek momentálně poslední na trati. A šlapu co to dá. Na dohled větší skupinka jedoucí rozumným tempem, tak snad náskok udržím. Hlavně co nejvíc najet před těmi, co jedou krátké tratě. Začínám cítit super formu. Trochu prší. A je to tady. Vyjedu z lesa a vidím početnou skupinu zastavujících cyklistů. Že by stažené závory? Přijedu blíž a když tu žádné koleje ani přejezd nejsou, vím která udeřila. Jeli jsem sice hezky, ale úplně blbě. Zahlédnu tu i Jestřába, který udělal to nejlepší co mohl - prostě jel hned zpátky. My ostatní jsme usilovně přemýšleli, jestli to vzít doleva nebo doprava. Já jel se zoufalci, co to vzali vlevo, prostě jsem vycítil, že je to tak správně. Můj orientační smysl zase nezklamal. V nějaké vesničce nebo spíše zemědělské osadě zahlédneme šipku někam na Švihov. A sakra, tam jsme jeli včera od severu do Klatov. Na kole nánosy čehosi, co vzdáleně připomíná bahno. Blízký kopec hnoje však svědčí o něčem jiném. Do pocitu úplné slasti by stačilo tady ještě píchnout nebo lehnout. Prší čím dál víc, musíme jet zpátky, jiné cesty není. Takže nahoru do kopce přes Chudenice. Hlavně někam na trať. Růžová šipka tam, co jsme jeli byla, ale od jiného závodu. A šipka, kam jsme měli jet, prý také. Já jsem neviděl nic. Vlastně jsem byl rád, že jel někdo přede mnou, tak jsem samozřejmě zahnul jako oni. Jinak vždy sleduji na trati nezaměnitelný cyklistický odpad - různé prázdné gely, popř. i vyhozené duše a pod. To mi dodá na jistotě, ale takhle na začátku to nebylo spolehlivé. Každý nadává, mám pocit že tu jede deset Laců. Do háje to bude ztráta! Držím se skupinky co to jde, abych zase nezabloudil, nebo aspoň nejel blbě sám. Tak jsem byl v místech, kam se jen tak někdo nepodívá. Na asi 35.km dojíždíme sběrné auto se smetákem. To jsou vyhlídky skutečně velmi nadějné. Skupina mi z kopce do Kdyně ujela. Přede mnou jen někdo v ostré pravotočivé zatáčce nedobrzdí a na vlhku letí neomylně do škarpy. Naštěstí je v pořádku. Pak zase někomu na dohled v mírném stoupání vypadla klika z osy. Imbus prý má. No to jsou zážitky. Na první občerstvovačce vypiju jeden (asi) jonťák a beru suchý rohlík. Sjíždím do Nýrska. Na křižovatce se spojuji s dost velkou skupinou ze 150km trati. Na čele jede Quit. Zkusím je předjet, což se mi na chvíli daří. Při pohledu na asi 90km na tachometru se ale krotím a procedím se zase dozadu. A největší kopce právě přicházejí. Na Špičák se šetřím a hodně lidí mě z krátkých tratí předjede. Preventivně popíjím Gutar a zdá se, že funguje víc než dobře. Okamžitě je jakákoli únava pryč a můžu jet tak, co vydrží kolo. Další občerstvovačka - mraky lidí z krátké trati, podaří se mi ulovit banán. Dost lidí předjíždím ve stoupání na nejvyšší bod. Pak nádherné sjezdy. A dál si toho moc nepamatuju. V Hartmanicích piju čaj a nechávám dopnit jeden bidon (ten jsem prakticky plný ale dovezl až do cíle). Cítím, že je něco špatně. Ujel jsem už 150km a nejsem vůbec unavený. Jedu naplno a mám neskutečně dobrý pocit. Když mě předjíždí Kaprova skupina z 250km trati, mám radost ještě větší. Po dlouhé době vidím někoho z klubu! Síly mě neopouštějí, dovolím si neskutečnou drzost a do kopce (myslím na Cihelnu) je předjíždím. Ve sjezdu mi samozřejmě ukážou záda, ale tohle fakt stálo za to. Na čtvrtém bufetu nestavím. Posledních 20km to má být z kopce, na což se celý závod těším. Ale pořád nic, to je zrada. Jen mírné klesání a vítr proti. Konečně vidím kostelní věž. Ve městě pro změnu bloudím - teda jedu asi jinak než bych měl. Prostě potom, co jsem si zvyknul na mega šipky na Posázaví, tyhle malé nějak nevnímám.
V cíli už trochu únavu cítím, ale je to asi tak jako kdybych jindy ujel 3 Bělečské okruhy a ne 200km + výlet mimo trať. V hotelu ještě stačím umýt kolo a sebe a hurá na vyhlášení. Za rok pojedu 250.