Pátek před Králem, zase s Quitem, zase do sebe valíme česnek, škrábe nás oba v krku, doma máme od čtvrtka angínu, jsem na nervy... letošního Rampušáka bych opakovat nechtěl, i když ten se nakonec přežil ve zdraví. V noci v Beránku moc nespím, koncert dole v restauraci, hluk z ulice a průběžné testovací polykání, jestli už krk přestal škrábat. Kdepak, krk cejtím i při včasném ranním budíčku CK Záluží a začínáme řešit kolik návleků a vrstev na sebe. Venku černé mraky, silnice poslintané od nočního deště, nálada na bodu mrazu, stále častěji si říkám proč? Nakonec návleky na kolena, ruce, vestu a dres, držím se přesně toho co má na sobě kapitán Míra. Třeba se s ním svezu, jako už několikrát a navíc o patro níže spí Léňa, který chce též podpořit skupinu B.
Na náměstí jsme mezi prvními, lezeme do první lajny, hned za pásku, ať aspoň na začátku máme klidnější výjezd z náměstí. Okolo samé známé tváře, ta brzká ranní předkrálovská atmosféra mě zase bere u srdce, i když dnes díky krku jsem nějaký přidušený, bojovná nálada pryč, dojedu vůbec? Jedeme za zaváděcím autem, bohužel po prvním kruháči, kde to většina vezme protisměrem, jsem málem na konci balíku :-(. Trochu mě to rozhodí, ale nedá si nic dělat, naštěstí se nejede a před prvním kopcem je prostor se vrátit blíže ke špici.
Poleň jsme přeletěli, chtělo by se to narvat ještě více dopředu, ale je tu nepříjemný houpavý terén s krátkými, ale o to výživnějšími stojkami, kde stále řadím a hledám optimální převod. Okolo množství defektů, spadlých řetězů a někde za Hradištěm se začíná balík natahovat do lajny a jede se krutý terezín, hobluji škarpu, oči upřené na kolo před sebou, doufejme, že jsme stále propojeni až na čelo.... kontrolně trochu juknu dopředu a s hrůzou koukám, že už jsme odpojeni, ještě zahlédnu před námi tvořící se skupinu, kde je Vojen Očenášek a Jirka Zárybnický, do háje s nimi by to chtělo jet. Dreamer a Kapr, ti na to mají a jsou zkušeně zašití v předních pozicích. Tak ještě zkoušíme rozpohybovat naši tvořící se grupu na sjetí Jirky+Vojena, ale je to bez šancí, protivítr a brdky nám nadělují stále větší a větší rozestup.
Tak uvidíme, třeba nám ještě vývoj dalších kilometrů dá nějakou naději, teď je důležité se zkonsolidovat, ono to ani tady nevypadá až tak zle :-), maratony ošlehaní borci jako Tomáš Bartoš (H.I.C.), Radim Skála (Sokol Veltěž) a máme tu i starého známého Pavla Sováka nebo Milana Brandejse (Varta). No a že tu je Léňa a Mirek (CK Záluží), to ani nemusím psát, je jasné, že když se nestane nic vážného, my tři u sebe vydržíme až do Klatov :-). Měl bych se radovat, skupina B je vcelku po hromadě, ale dnes není můj den, jedu hrozně utrápeně, každé šlápnutí bolí a bolí, ani pověstné kecy mi nějak nejdou na jazyk. A kluci na tom nejsou o moc lépe, jen nadáváme, jak to nejede... Je nás asi 15 kousků, před Všeruby by možná byla ještě naděje na sjetí někoho před námi, ale skupina moc nejede, ta představa dalších více než 200km, k tomu to psí počasí, prostě nikdo aktivitou nehýří. Před Liščí defektí Pavel Sovák, je mi ho líto, toto se stát mě, tak to balím do prvního auta, dneska bych nic nespravil. Je tu i Jura v doprovodném autě, měl na začátku defekt a taky ztratil morál, a tak nabízí bidony, ale já je mám skoro plné, ani pít a jíst mi nechutná :-(. Překodrcáme to do Nýrska a mizérie pokračuje, nějaká valná spolupráce tu nepanuje, každý jako by byl obalen do nějaké bubliny, ze které nechce vystrčit nos. Ale zpětně si říkám, asi to bylo dobře, v tom stavu v jakém jsem byl, by vyšší tempo bylo asi zkázonosné. Ani Špičák s námi moc nezacloumá, já mám problémy vůbec udržet hák na ocase grupy, jen tupě šlapu a sleduji přibývající kilometry, ale jsme teprve na 97 km, to nám zbývá ještě málem 160 km do cíle, to je děs. Léňa hlásí problémy se žaludkem, ale jsem moc rád, že tu je, i jeho přítomnost mě nutí pokračovat dál.
Bufet na Špičáku, počasí, že by psa nevyhnal, ještě že mám návleky, rohlík se salámem, to si tělo žádá, gel už jsem do sebe natlačil u Nýrska. Moc se nezdržujeme a valíme to mokrým sjezdem do Železné Rudy, tady se mi vybavuje Quit z minulého roku, co ten tady musel zažívat, a já od toho nejsem daleko, jestli vypadnu od kluků, tak počítám, že už se budu jen propadat a propadat, nikoho neuhákuji. Ve stoupání na nejvyšší místo trasy Brunst jsme se zase dali do kupy, stále v cca 15 kouscích, hlavně Tomáš a Radim zde určují tempo, dává se do mě zima (je tu prý 8°C) a tak před vrcholem taky zkouším špic, abych následný sjezd jel s volnou silnicí před sebou. Sjezd přes Onen Svět a další zkouška oblečení, silnice nahazuje, fouká studený vítr a moje krize dostupuje vrcholu. Před stoupáním do Kunkovic mě poprvé v letošní sezóně popadají myšlenky a zásadní rozhodnutí, že už v životě na nějaký maraton nejedu, toto prostě nemám zapotřebí :-). Hned to sděluji Mirkovi, potřebuji si ulevit a třeba mi to i potvrdí, že on už taky nikdy na Krále nepojede... ale kdepak, Míra se jen usměje a řekne, neboj, příští rok se tady zase sejdeme...
Kilometry vůbec neubíhají, teprve 120 je za námi, a navíc rozšvihaný sjezd přes Chotěšov pod další zabijácký kopec Nad Zámyšlí. Je to nekonečné, kdo to nezná, nevěřícně kroutí hlavou, kam až to zase stoupáme, na Tomáše přicházejí náznaky křečí, ale má u mě neskutečný obdiv, na to co má letos najeto, tak bojuje jako lev. Já si jedu stále svoji jistotu, bez elánu, bez chutě, občas vypadávám ze závětří, abych se pak jízdou ze sedla, při které mi nechutně vrže asi hlavové složení, dostával zase zpět. Před horizontem se zmáčknu, abych si najížděl do sjezdu mezi prvními, přes Zámyšl to slušně letí, i když je tu zase mokro, ono těch moc suchých úseků na letošním Králi zase nebylo. Teď je tu úsek, na kterém by síla skupiny měla být vidět, tak nějak pomalu se dostávám zase do hry, překulili jsme se do druhé poloviny královské trasy a to hned přidá na náladě. A hele, pod Hartmanicemi jsme si sjeli nějaké korálky, jedním z nich je i syn Frištenského, ale ten jede střední trasu, tak dál nám moc nepomůže. Bufet Hartmanice, tady přichází další psychické vzpruhy v podobě Pepy Komárka (Enduraining) a Tomáše Papeže (Messenger). Pak se sice dozvídáme, že měly defekty, ale přece jenom je to příjemný impuls do dalších nepříjemných kilometrů, které nás čekají. Trasy se dělí, loučíme se s Radimem Skálou, škoda, ten by nám taky hodně pomohl.
Výšvih z Rejštejna do Kašperek, to je úplná poezie pro vrchařské duše, odskočil Pepa s Tomášem a dávají celou naši smečku do pohybu a tak trpíme jako zvířata, Léňa přestal úplně komunikovat, fascinuje mě na něm ta jeho buldočí vůle, letos toho objel méně jak já a tak si úplně živě představuji, jak to musí bolet. Ale je tu furt s námi, stejně tak jako Míra, začínám i propočítávat čas, těch 8:30 už je nereálných, ale těch 9 hodin by s velkým štěstím mohlo padnout. Vzpomenu taky někdy na Dreamera, ten blázen asi visí za Ackermannem a dá asi i těch plánovaných 8:30, a co teprve Kapr... :-).
Před Javorníkem ale nálada padá zase k bodu mrazu, začalo solidně pršet, během chvíle jsme durch, v tretrách to čvachtá, brýle zamlžené, safra já už Krušnoton nechci znova zažívat. Naštěstí se u mě nekonají křeče, které už v plné síle postihly Tomáše, který si už párkrát vystoupil a protáhl svaly, aby se po chvíli zase vrátil! No chápete to? Heroický bojovník :-) Ledové obklady na kolenou a rukou, to je to, co ke Králi už pomalu nedomyslitelně patří, ať je září nebo srpen, i tím je asi stále nejtěžším u nás. Stoupání na Javorník je zahalené do mlhy, naštěstí přestalo pršet, tak pomalu osycháme a zahříváme se, tempo se zase jede rozumné. Před bufetem v Malči nás čeká rozbitá část, která je oproti minulému roku alespoň trochu spravena stylem: uplácáno lopatou. Bohužel tady ztrácíme Milana Brandejse. Klasický průběh na bufetu: rohlík se salámem, šáteček, banán do kapsy a vzhůru do závěrečného boje o 9 hodin. Stoupáme přes Nezdice, začíná dokonce i svítit slunce, odskočil nám Tomáš Papež, toho už do cíle neuvidíme, ale naše trio z Beránku je stále při sobě i s Tomášem a Pepou.
V Sušici se trasy spojily a předjíždění borců z krátké nám začíná dodávat i sebevědomí, jak s Mírou s úsměvem glosujeme, a tak ve stoupání na Cihelnu na 220.km mačkáme ze sebe zbytky sil, teď se přece nemůžeme před nimi ztrapnit. Odpadá Tomáš Bartoš a i Léňa nevypadá zdravě, povzbuzuji ho informací, že teď už to je jen z kopce a že se chci s ním chytnout za ruce v cílové rovince. Znovu to propočítávám, opravdu by těch 9 hodin mohlo padnout, ale teď už nesmíme zaváhat, v mašinu se proměnil hlavně Pepa Komárek, poslední bufet prolítneme 40km/h. a blížíme se na hlavní tah na Klatovy. Tady se vždy odehrávají nezapomenutelné chvíle, je nádherné, když si je člověk dokáže vychutnávat a jet na 240km šrot blížící se k 50km/h., to je ta odměna za královské utrpení. A zapojují se k nám i borci z krátké, kteří jsou probuzeni z letargie a točí se s námi v tom bláznivém kolotoči. Jen neudělat chybu v těch zákrutách v Klatovech, je to dobré, malá časová rezerva tam je, budeme na trati méně jak 9 hodin, teď jen si dovézt Léňu ruku v ruce až na cílovou čáru. A podařilo se, čas 8:57h., cílové gratulace a poděkování si za vzornou spolupráci.
Asi týden před Králem už mě napadl název reportu "11.Král na 1", a asi jsme to zakřikl, prostě letos to na 1 nebylo, takhle jsem se dlouho netrápil, zdravotní stav tomu nepřidal, zaváhaní na začátku, uplakané počasí, prostě čekal jsem letos více, ale každý den není posvícení, jsem zase nohama na zemi a s odstupem času si říkám, že to vlastně bylo skvělé, strávit 9 hodin v takové společnosti, to se už nemusí opakovat. Díky skupino B!