Dnes zkusím být stručný. Vzhledem k mizerné předpovědi počasí jsem usoudil, že 9h na kole v dešti je na mě moc a ještě během pátku jsem poprosil Láďu, aby mě v Klatovech přihlásil na střední 200 km trasu, a tak se také stalo. Ráno však překvapivě bylo již po dešti a v Klatovech pak dokonce i suchá silnice! V první vlně jsme se sešli s Přemkem a Laďou, kterého jsem ovšem přistihl, jak sedí na dlažbě a řeší něco s návleky, tak jsem si neodpustil poznámku, že si musí sednout na kolo a ne na zem, že takhle toho Krále nedá. V tom už ale náměstím začal dunět Mannowar, pak se prásklo z pistole a byli jsme zase v tom.

Po startu jsem se držel za Laďou, který jel první silniční závod v životě a musím ho pochválit, jel moc hezky, plynule a přitom předvídatelně a bezpečně, spíš víc vlevo, přesně tak, jak bych sám jel. Zvládli jsme i první dva kruháky a po výjezdu okolo stadionu jsme se potkali i s Přémou, takže jsme chvíli jeli pospolu, ale už v prvním kopci Přéma zmizel směrem kupředu a Laďa dozadu, zatímco já zůstal plápolat na chvostu prvního balíku, což jsem nakonec zvládl skoro celou první hodinu až někam k brdkům pod Koráb. Na větru a krutých terezínech trpím na konci prvního balíku jako zvíře a jsem nakonec rád, že se balík konečně trhnul a v naší odpojené skupině už to nikdo nemá sílu a morálku sjíždět. Jinak jsem ale v dobré společnosti, ze známých tváří jsou tu Kolíkáč a Léňa z Vinohradských šlapek, Tomáš Bartoš z H.I.C. a Milan Brandejs ze Sokol VARTA Králův Dvůr, celkem nás může být něco okolo 25. V samotném stoupání na Koráb už jsem docela v pohodě a společně s Tomášem Bartošem a ještě jedním udáváme tempo, takže lidi, kteří mne tak trápili dole v brdcích, teď naopak trpí za mnou.

Oblast mezi Kdyní a Nýrskem již loni Mišák výstižně nazval heslem „Stokrát nic umořilo osla!“, a platí to i letos. Žádný pořádný kopec, ale o to více těch menších a sil to bere celkem dost. Naštěstí alespoň počasí zatím drží a až na občasné lehké zakrápání je stále sucho! A pak přišel Špičák, alias královský kopec letoší trasy s převýšením skoro 400 m a celkovou délkou hlavního stoupání přes 6 km. Zpočátku se držím na chvostu, ale pak jdu do čela a společně s Tomášem Bartošem a Mírou Zbuzkem (CK Záluží) táhneme vláček vzhůru jednak ke spodní základně mraků, ale zároveň i k občerstvovací stanici na Špičáku. No trochu jsme myslím prořídli. Tady krátké občerstvení a rychle dolů po již mokrém asfaltu do Železné Rudy a zase nahoru na Gerlovku. Je tu dost ošklivo, 100% vlhkost (mrak zevnitř) a zima (někdo říká, že 9°C), takže v následném sjezdu do Jesení vymrznu i já, kterému za normálních okolností zima moc nebývá. Výjezd přes Kunkovice tak beru jako příjemné rozehřátí, pak dolů přes Chotěšov a už stoupáme nad Zámyšl. Zde do kopce opět najíždím vzadu, ale postupně se dostávám do čela a v dnes již tradičním složení Zbuzek, Bartoš, já společně udáváme tempo a to až tak, že se zezadu začínají ozývat první „ostré prosby“, zda by nešlo jet o chlup pomaleji. Na to odpovídám: „Pomaleji? Teď, když budeme spurtovat na tááámhleten horizont?“. Odpovědí je, ať si jedu třeba ... někam! :-)

V odpočinkovější pasáži přes Petrovice a Chlum se mi dostává pochválení od Léni, že prý mi to dneska hezky jede, ale to ještě netuší, že nejedu s nimi dlouhou (číslo mám schované pod vestičkou, tak to zezadu nejde poznat). Škoda, docela bych se té dlouhé trase dnes nakonec ani nebránil, počasí celkem ještě ujde a cítím se docela dobře. Ve stoupání do Hartmanic se snažím oslovit jezdce se zelenými čísly (střední trasa) s tím, abychom na sebe nahoře na občerstvovačce počkali, protože až přijedeme do Sušice a otočíme se proti větru, což pak bude trvat prakticky až do cíle, pojede se nám mnohem lépe ve větší skupince, než ve dvojičkách. Sice mi to několik jezdců odkýve jako dobrý nápad, ale skutečnost na občerstvovačce je pak taková, že když se po doplnění lahve a zakousnutí se do plátku sekané rozhlédnu kolem, nikoho z těch lidí už nevidím. Rychle tedy sekanou do pusy, banán do ruky a honem dolů do údolí. Je mi ale jasné, že sám nic nezmohu a já jsem najednou tak zoufale sám! Sotva však stačím dojíst, objevuje se naštěstí trojička jezdců za mými zády (dva ze střední, jeden z dlouhé) a po rozdělení tras za mostem přes Otavu pokračujeme s těmi dvěma dále. Rychle jim vysvětluji, že teď musíme opravdu zabrat, protože před námi je skupina asi osmi jezdců a že je musíme dojet, než se v Sušici otočíme proti větru. Údolím Otavy přes Dlouhou Ves jedeme tedy neskutečnou kaši, chytají mě křeče do pravého stehna, což se mi normálně nestává, ale v Sušici za mostem skupinu v poslední možný okamžik skutečně sjíždíme! Ufff, ale bolelo to.

Pod Cihelnu se proto jenom vezu a vydýchávám, pod kopcem ještě narychlo svačím Carbosnack, leč chytím menší díru, takže kopec začínám zase jako úplně poslední ze skupiny. Vidím proto jako na dlani, jak se naše 11-členná skupina trhá na 7+4, vyrážím tedy ze zadních pozic vpřed, abych alespoň trochu kontroloval situaci. Odpadnout zrovna v kopci, kde bych měl být přitom silný, se mi totiž vůbec nechce, zvlášť když už jsem se jednou dokázal po stíhačce vrátit. Stále ale musím mít na paměti nebezpečí křeče do pravého stehna, takže nemohu jet rychle, jak bych si přál a za normálních okolností snad i mohl, což má však za následek, že se k první odskočené skupině jezdců přibližuji jen velice zvolna. Nakonec se mi to někde před Maršovicemi podaří a zbylí jezdci z naší původní skupiny zůstávají definitivně zpět, mezi nimi pohříchu i kluk z mojí stíhací mini-skupinky na modročerném Autorovi, který měl možná největší zásluhu na tom, že jsme skupinu v Sušici dojeli. Ano, tak svět odplácí. Nahoře je nás osm a je jasné, že pokud se nestane nic zásadního, dojedeme takhle až do cíle. Tedy ne, že by se nic zásadního nedělo, dvě vydatnější přeháňky (jedna před Jindřichovicemi, druhá menší před Klatovy) hovoří za vše. Na všech je vidět, že už by se nejraději viděli v cíli, nikdo nemluví, ale jinak se jede celkem rozumně a všichni v rámci svých sil i spolupracují, takže je jasné, že zezadu už by nás dojet nikdo neměl. Po připojení „dětské“ 100 km trasy před Běšinami začínáme míjet hodně pomalejších jezdců, ale až na pár výjimek nás nikdo nehákuje, a ani výjimky většinou nevydrží dlouho, a když, tak rozhodně nejsou ve stavu, že by nám střídali. Do Klatov tedy přijíždíme ve slušném tempu 38 až 40 km/h, při kterém už začínám pociťovat neklamné známky únavy. Od podjezdu železniční trati v Klatovech se tempo nadále stupňuje a je mi jasné, že v tomto stavu už nebudu mít ve spurtu z čeho brát. A také že ne, v naší 8-členné skupině, do které se v cílové rovince zamíchal ještě jeden čerstvě dojetý jezdec z naší trati, se musím spokojit z předposledním místem, ale ani mi to moc nevadí, hlavně že jsem v cíli. A i s tím počasím to zase nebylo tak zlé, podle předpovědi mělo být rozhodně hůř.

Nakonec jsem na 204 km zajel čas 6:55:02h, obsadil 34. místo z celkem 138. v cíli a v kategorii jsem skončil 22. Průměr činil hezkých 29,5 km/h, takže jsme se opravdu neflákali. Celkové umístění však nepřeceňuji, neboť je jasné, že na střední trase je zdaleka nejmenší konkurence. Lidi z dlouhé, se kterými jsem jel ve skupině do Hartmanic, pak končili okolo 50. místa, tak toho bych si cenil určitě více! No a na závěr jsem si schoval jeden zajímavý postřeh: Překvapilo mě, že jsem snad neviděl jediný pád, a to se jelo po mokru opravdu hodně (před dvěma lety rovněž na mokru se z pangejtu zvedal někdo každou chvíli). Naopak jsem ale viděl hrozně moc popadaných řetězů při shazováni z velkého na malý převodník. Jednou to Andy Schleck předvede v přímém přenosu na Tour de France a hned se z toho stane módní záležitost, no je tohle možný?! :-)