Třetí Král s číslem 3
Někdy na jaře jsem se přihlásil na webu Krále jako třetí a asi proto jsem dostal toto krásné startovní číslo, letos dokonce se jménem, ještě tak dojet třetí, to by bylo! S manželkou se bez problémů ubytujeme v hotelu Beránek, potřetí ve stejném pokoji zásluhou RiCe. Na tiskovku je pozdě a tak si dáváme v deset večerku. Ve čtyři mě probudil déšť, byla to jen přeháňka, ale jsem vyspalý a už neusnu. V pět dvacet budíček, postupná snídaně a stále nevím co na sebe. Volám kolegovi do práce, aby projel radary. Ten mě ujišťuje, že dopoledne pršet nebude a proto nakonec beru jen dres, vestu a návleky na ruce. Deset minut před startem se řadím k oranžovým dresům do první vlny. V 7:15 start - škoda, že nás letos nedoprovodily zvony ve věži.
V prvních kilometrech neustále dávám pozor, abych někoho nesejmul nebo někdo mě, pořád se propadám a zase cpu dopředu. Doubrava se jede svižně zásluhou Honzise, kterého registruji na špici a nechápu, proč tak blázní po deseti kilákách. Snažím se pohybovat v první dvacítce, chvíli se jede pěkné tempo a chvíli se odpočívá, ale hlavně nemusím nic sjíždět. Bavím se s Petrem Dixem a najednou se to pěkně natahuje, vidím parádní terezín. Tuším, že jde do tuhého, mám co dělat hákovat Dixe, jedu skoro v levý škarpě a není se kam schovat, bylo to o fous, ale jsem tam. Je nás kolem čtyřiceti, rozhlížím se po svých soupeřích ve veteránské kategorii. Kamil Koprnický je neustále kolem špice nebo na špici a je mi jasné, že jezdí jinou ligu. Stanislav Prokeš (loňský vítěz) jede v klidu v balíku, asi ve stoupání na Koráb registruji jeho problémy, možná defekt, ale po pár kilometrech je zpět. Petr Pospíšil je tady také (loni dojel sekundu za mnou), takže s Petrem Dixem je nás pět, další možné soupeře nevidím anebo je neznám. Před Korábem jsou menší zmatky, zaváděcí auto neodbočilo, pár metrů se vracím a vítám čůrací pauzu, divím se, že mi to hned jde. Koráb se nahoru jede v klidu, horší je sjezd v mokrých serpentinách, ale 4000eska mě držej. Za Všerubama jedu chvíli vedle sparťana Pučelíka, který jede na stejném rámu jako já. Asi dvakrát potáhnu balík a úzký sjezd pod Svatou Kateřinu si vychutnávám na špici. Ve stoupání zasyčí zadní kolo Svobodina (jede střední), ale po pár km je znovu v balíku. Před domovským Nýrskem nastupuje Dreamer a roztáčí peklo, stojku v Nýrsku letím ze sedla, zahlédnu jak uprostřed kopce přebírá pití a jídlo od táty, to jsem zvědav jak si to sjede. Za chvíli se ale pole zklidnilo.
Začínáme stoupat na Špičák , jsem přisátý na první dvacítku a jede se mi docela dobře. Minuty utíkají, tepy se pomalu zvedají, jede se pěkné tempo, ale nikdo nenastupuje. Držím se Petra Pospíšila, Dix za mnou, ale pomalu začínáme ztrácet kontakt. Najednou jde přes nás Dreamer, hned ho hákuju, musím s ním vydržet. Oba Petrové se nechytají a my jim ujíždíme, zároveň se nám vzdaluje čelní dvacítka s Kamilem a Standou. Máme díru asi 80 metrů, ptám se Dreamera kolik ještě na vrchol, říká 1,5km, tak to je hotovo, myslím si. Dreamer to chce ale zkusit, jdeme ze sedla, ale po pár metrech vidím, že je to marný, oba jsme zpět v sedle a točíme dál. Na Špičáku přebírám od manželky plné bidony, housku s marmeládou, banán a dělám největší chybu dne - odhazuji návleky na ruce a vestu. Hned ve sjezdu do Železné Rudy toho lituji, je mi pěkná zima. Ve městě se nás sjede asi sedm, oba Petrové jsou zde. Před sebou vidím čelo s doprovodem, Dreamer velí, že je musíme docvaknout, ať se svezeme ke Kunkovicím, točíme se a za chvíli jsme zase ve společnosti s elitou, něco ke třiceti. Stoupáme na nejvyšší bod, aspoň se trochu zahřeju. V dlouhém, mokrém klesání po hlavní je mi zima jako prase, určitě je míň než 10°, pořád myslím na tu odhozenou vestu a návleky a to mám ještě polovinu před sebou. Na Beskydu bylo přes 30° a byl jsem oblečenej úplně stejně, akorát jsem měl rozepnutý zip u krku, zlatý tropy, zimu na kole nenávidím.
Stoupáme ke kapličce, balík se natahuje, jedu šrot, ale aspoň je mi trošku teplo. Nahoře zdravím starýho Honzise, který se tak leknul, že zapomněl fotit. Stále jsme tam v pěti veteránech, klesáme rozbitou silnicí, hlavně nepíchnout. Ve čtvrtek jsem v Čelákovicích dvakrát defektil, Jirka Sekera mi půjčil plášť na dojetí domů, tak mám snad vybráno. Stoupáme nad Zámyšl, vzpomínám, jak jsme tady jeli s Kolíkáčem v roce 2008 osmdesátkou dolů, to byla nádhera. Teď jsem zakousnutej do Pospíšilova zadního kola, Dix do mýho a čelo se nám pomalu vzdaluje. Stoupání je nekonečné, zase jedu šrot a ke konci už balík ani nevidím. Řítíme se Zámyšlí dolů a kousek za vesnicí stojí u auta Standa Prokeš, asi zase defekt nebo konečná, takže vpředu je asi jen Kamil Koprnický. Odbočujeme na hlavní a točíme ve třech pěkné tempo, v dálce vidíme doprovodná auta za první skupinou. Zase jedu hranu, tuším, že mi za chvíli dojde, ale v Petrovicích jsme zase s Jakubem Svobodou, Kamilem a dalšími borci. Oběma Petrům říkám, že stále sjíždět Svoboďáka, Čera, Janouška atd. stejně nemá cenu, v kopci zase ujedou. Z posledních sil visím na konci balíku a jakmile se silnice začala zvedat na Hartmanice, chytám díru. 5m, 10m, 20m, 30m díra a v tom z rozhodčího auta z megafonu hlas Frištenského: „Kapr, zvedni se, docvakni to, Karle jeď“. Jdu ze sedla, ale za pár vteřin si sedám, je hotovo, konečná, tři veteráni mi odjíždějí. Minou mě doprovodná auta a tupě šlapu sám, vyždímanej jak citrón. Z letargie mě na chvíli vytrhne Jura z okénka felicie, jestli něco nechci, odvětím, že nic a že jsem v pr...i. Stejně to stálo za ten zážitek být ještě po 4:40 hod na 147km s maratonskou špičkou, teď jen čekat, kdy zregeneruju. Už nevidím ani Dixe s Pospíšilem, kteří si vystoupili po mně, ale nechali zařazenej vyšší kvalt než já.
Konečně míjím bufet v Hartmanicích, hodná obsluha mi nabízí jídlo i pití, poděkuji, ale ani nezastavím a jako mátoha jedu dál. Kus po odbočení za mostem na dlouhou sjíždím jednoho mladýho a nálada se nepatrně zvedla. Střídáme se na špici, přijíždíme do Rejšic a odbočujeme do kopce. Z loňska vím, co je to za kruťárnu do Kašperských Hor. Po 400 metrech jsem se až lekl, jak nás míjel Standa Prokeš, je zpátky ve hře o bednu, ten tam má snad motorek, hlásím mladýmu. Koukám na něj jako blázen jakou rychlostí se mi vzdaluje a sráží mě to na dno, že se ani nesnažím hákovat mlaďase, který mi pomalu odjíždí. Jedu desítkou, 39/28, chtěl bych trochu roztočit nohy, ale lehčí převod nemám. Břicho mám nafouklý, zaražený větry, nemůžu jíst a čekám, kdo mě sjede. Projedu Kašperky a zase stoupání po hlavní. Nikdo přede mnou, nikdo za mnou, potřebuju na záchod, ale rozhoduju se, že zastavím až na horizontu. Nahoře se silnice natáhla a v dálce vidím oranžové fleky na dresu - je mi jasné, že Petrovi Dixovi taky došlo. Čůr pauzu odkládám, až ho sjedu. Zase se mi trochu zvedla nálada, že nebudu sám a že vlastně jedu na nějakém plus mínus dvacátém místě, to je přece super (nevím, kolik lidí odbočilo na střední). Petr se pořád ohlíží, potom zastavuje na záchod, zastavuji u něj a vysypu hodně písku. Nasedáme a jedeme dál, říkám mu, že bychom potřebovali vyjet na Javorník, tak aby nás nikdo nesjel v kopci, třeba bychom se nechytli. Docela jsme se rozjeli, točíme se a sjíždíme přes Nicov, je mi opět zima. Stoupáme na Javorník, kde mě na vrcholu čeká kamarád, který bydlí pod Javorníkem v Bošicích a má pro mě dva plné bidony. 3km na vrchol a začíná pršet, ale mně se uvolňují zaražený plyny, střeva a žaludek jsou opět provozuschopné, můžu konečně jíst a pít, paráda. Dojíždí nás Jura v autě a hlásí, že za námi jede Michal Chadim a za chvíli už vidíme blížící se dvojici. Předávka pití od kamaráda Jardy na Javorníku klapla na jedničku a zároveň nás docvakl Michal a k mému radostnému překvapení Dušan Dvořák, tak to je vynikající (s Dušanem a Indiánem jsme loni dali ve třech ¾ Rampušáka). Před zatáčkou dolů mě krásně povzbudí fandící Rainy.
Dlouhý sjezd do Vacova je v tom dešti šílený, jsem durch, je mi hrozná zima, zlatý třicítky. Je tu další stoupání do Malče, snažím se nemyslet na to hnusný počasí a nevnímat mokro a kosu. Máme doprovod Jury+2, kteří doprovází felicií Michala, já nic nepotřebuji, jídlo a pití mi do cíle stačí, ale co kdyby defekt!. V Malči na bufetu se k nám přidal Radek Zelenka (vidím ho poprvé v životě, v cíli mi řekl, že chytil hlaďák a 20 minut na bufetu jedl a pil, než byl schopný pokračovat). Je nás pět, zase se mi jede relativně dobře, také přestalo pršet, dokonce jsou místy suché silnice. Ohromně se mi zlepšila nálada, teď už věřím, že nás nikdo nesjede. Bedna je sice pryč, ale myslím, že s Dixem jedeme na pódium. Dušan organizuje čůr pauzu, čekáme na sebe a potom už si užívám dlouhý sjezd do Sušice. Zde najíždíme na společnou trasu se stopadesátkou. Všechny borce předjíždíme, ti nejlepší zde už projeli, ale každý, kdo se přihlásil na Krále, má můj obdiv. Poslední dlouhé stoupání na Cihelnu jedeme celkem v pohodě, aspoň já se tak cítím, asi chceme všichni dojet společně do Klatov. Před Cihelnou předjíždíme Lemonda, který mi říká, že někde bloudil. Stále míjíme závodníky z krátké trasy a každou chvíli nás někdo hákuje. Je zde poslední brdek a sjezd k hlavní silnici na Klatovy.
238km za námi, 14km do cíle. Radek Zelenka, Michal Chadim, Dušan Dvořák, Petr Dix a já se točíme na špici, hákuje nás asi osm borců z krátké, užívám si to, i slunce se na nás usměje. V Klatovech pár závodníků ze stopadesátky nastupuje, ale všechno sjedeme. V cílové rovince jsem na čele s Radkem, který se nabízí, že mi rozjede spurt, beru to, Petrovi Dixovi musím vrátit Posázaví. Na 150 metrech jdu přes Radka, v eufórii projíždím cílem jako první z naší skupiny a doufám, že jsem na čtvrtém místě. V cíli objetí s manželkou a ohromná spokojenost i přes tu hodinu a půl trvající krizi, asi to k tomu patří. Svou krizi si asi prožije většina závodníků. Teď trochu matematiky - na 147km mi ujel vítěz Jakub a dle mezičasu na 192km mi nadělil 23minut na 45 km, a na zbývajících 60km do cíle 14minut. Na 164km mě míjel druhý v kategorii Standa a na 28km do mezičasu mi nadělil 8 minut, a na zbývajících 60km do cíle 3 minuty. Na Beskydu jsem byl také čtvrtý a celkově 16tý, ale letošního Krále Šumavy řadím úplně nejvýš z mého tříletého závodění. Znovu se mi potvrdila Astralova teorie, jet naplno od začátku co nejdéle s balíkem, jako třiadvacátý jsem si vystoupil a jako třiadvacátý dojel.
Bramborový pohár má pro mě cenu zlata.