Mamut v novém kožichu.
Na Mamuta tradičně jezdí prostě málo lidi, spolehlivý parťak Laco má nějaké problémy a dlouhou jet nechce. Hned na začátku se rozjíždí pořádný startovní spurt, snažím se někoho držet, ale po půlhodině, strávené nad laktátovým prahem rezignují. Čekají na nás sakra dlouhé a občas i prudké kopce, a nemám ani nejmenší chuť tam umřít. Navíc mne dneska poprvé zrazuje kolo (padá řetěz). Beru to jako znak osudu, vystupuji, chvíli to rozdejchávam, čekám, až se mi tepy ustálí do přijatelných mezí a dál už to jedu jen podle sebe. Po chvíli to začínám neskutečně užívat. Tesák poprvé – v pohodě. Hadovna – hračička. Začínám předjíždět závodníky, každého se ptám, zda náhodou nejede dlouhou. Kdepak… Grapy – to už je těžší, ale dá se to zvládnout. Na druhém bufetu se spojují s chlapem a konečně nějakých 10 km nejedu sám. Přemyslím, zda taky to nevezmu rovnou do Přerova. Představa, že mi zbývá už jen 20 km po rovince, je hodně lákavá a už jsem rozhodnutý. Sezona je teprve na začátku, ještě si toho nazávodim. A tady mne kolo zrazuje podruhé. Přes veškerou snahu řidítka nechtějí odbočit doleva a táhnou mne na pravou stranu. Beru to jako znak osudu a jedu dlouhou. Hned mne dojíždí chlap na nádherném Duratecu se Zippami a časovkařským nadstavcem, prý stíhá mně už 10 kilometru a taky by nerad jel to sám. Nu supr. Akorát je mi tak trošku divné, že po té honičce se nechce za mne na chvíli schovat a odpočinout, pořad jede vedle a něco povídá. Pak po třech kilometrech společné jízdy se omlouvá, že to otočí zpátky. Tak co se dá dělat, přemlouvat nebudu. Jede se mi čím dál líp, trasy si skutečně užívám. A trasa je opravdu nádherná. Spousta lesních asfaltek bez aut, připadám si jako na Králi Šumavy. Na bufetu na Trojaku mně říkají, že poslední skupinka tu byla tak před 3 minutami. Tak to už je nesjedu, dál to půjde převážně z kopce a proti vetru, tam oproti skupině nemám šancí. Na 152 kilometru dojíždím Houšku. Letos mu to jezdi neskutečně. Normálně na marathónech ho předjíždím tak o 50 km dřív. Teď už o spolupráci není řeč, každý jedeme své tempo a do kopce mu rychle ujíždím. Začíná mně byt jasno, že svůj cíl – dat to pod 9 hodin – asi splním. Závěr je moc příjemný, jede se s kopce a po vetru. A hele, ono to není 210 ale jen 202 km, a v cíle jsem těsně po páté hodině, takže 8:33.
Celý závod jsem si neskutečně užíval plnými doušky. Přemýšlím, že do budoucna zruším skupinu A a začnu to jezdit sám. Teda, kdyby se někdo chtěl přizpůsobit mému tempu – samozřejmě nepošlu ho pryč a spoluprací uvítám. Ale ta osamocená jízda mně moc dobře sedla, rozhodně se jí nemusím bát.