Mamut tour to je opravdový začátek české maratonské sezóny, ale letošní pro mě byl obzvlášť významný. Čekala mě první dvoustovka v mém životě. Nevěděl jsem, co mě čeká? Pořadatelé navíc ještě vymysleli novou trať, o které se v kuloárech vedly řeči, že je těžší než ta dřívější.
Na šlapkovském webu začíná Mamut už začátkem dubna. Řeší se ubytko, rozdělení do skupin, taktika, dostáváme hlášení o stavu některých úseků tratě od severomoravských šlapek a další zajímavosti o tomto význačném Mamutíkovi.
Přes nevoli Quita, že mám na víc, se zařazuji papírově do skupiny A. Chci si svoji první dvoustovku užít, nechci si ji znechutit.
A tak mě v pátek večer v Brně vyzvedává prezident klubu Kolikáč a vyrážíme do Přerova, místa startu a cíle tohoto maratonu. Po registraci a ubytování s malým zpožděním dorážíme na šlapkovskou tiskovku, která se koná v restauraci U hrochů. Postupně se nás tam schází deset. Po večeři a veselé diskuzi hlavně o zítřku odcházíme na ubytovnu k nutnému odpočinku. Stále poprchává a to skoro celý den.
Ráno se probouzím už před šestou a pohled z okna mě pozitivně nalaďuje, neboť neprší, ba dokonce je viděti kousíček modrého nebe. Problém, co na sebe, se vyřeší dosti rychle. Stačí otevřít okno a je to jasné. Skoro všichni berou delší variantu oblečení, jen Mlhoš se objevuje na startu v kraťasích.
O půl deváté vyráží zhruba čtyři stovky cyklistů směrem k Prosenicím, za kterými nás čeká proslulá mamutí dlažba. Letos se po ní jede dvakrát, teď po startu a pak těsně před cílem. Kola po ní drkotají, ale nás to nezpomaluje. Tempo je na mě dosti chaotické, stále se nastupuje a tím se větší skupiny trhají na menší a ty malé se rozpadají úplně. Rozhlížím se po okolí a vidím jen Lace-Votřelce, který ještě ráno to chtěl vzdát. Předjíždí mě a snažím se dotáhnout do asi dvacetičlenného balíku. Přibližuje se, ale pomalu. Jdu před něho a snažím dotáhnout do skupiny, ve které jede Jestřáb s Foušáčem. To se mi daří, i když to stojí dost sil, ale Laca jsem ztratil. Asi jsem udělal nějakou taktickou chybu, která mě leží v hlavě až za Bystřici. Ve stoupání na Tesák se držím na konci balíku, ale mrzí mě naše rozpadlá nebo spíše neutvořená skupina, z které si každý jede za své. A tak asi patnáct set metrů před vrcholem dobrovolně vystupuji z balíku a po dvě stě metrech na chvíli zastavuji a pomáhám materiálově dvěma nešťastníkům s defekty.
Konečně je to Tesák, sjezd a krátké stoupání na Troják, kde je první bufet. Doplňuji bidon, beru banán, nějakou tyčinku od Nutrendu a ohlížím se. Právě se zpoza kopce objevuje Alena a s malým odstupem za ní doráží Laco. Po sjezdu z Trojáku spolu tvoříme miniskupinku \"A\", na kterou se nabaluje pár dalších cyklistů. Nikomu se nechce moc na špici. Za Fryštákem odbočujeme na Lukoveček a za pravidelného tempa chvíli odpočívám za Lacem, který s jedním mladým teď tahá špici. Jede se mi v takové pohodě, že začínám vykecávat s Alenou. To se nelíbí Lacovi a dává to znát svým způsobem. A to už odbočujeme na Hadovnu, která je letos předehrou před nejbrutálnějším stoupáním vedoucím přes Grapy. V lese nad Hadovnou jde Laco ze sedla a odjíždí nám. Stoupání je plynulé a já se dostávám do pravidelného tempa a pomalu dojíždím Lace. Na vrcholu máme zastávku a už projíždí Alena s ostatními. Křičím na ni ať jede dál, že ji s kopce dojedeme. Nasedám jako poslední, ale ve sjezdu vše doháním. Na hlavní silnici už čekám na Lace a Alenu. V Rusavě se propleteme mezi domky k prudce stoupající uličce s hustými stromy. Poznávám to z loňského Drásala, ale to jsme jeli na horských kole s dostatkem převodů. Na silničce je to horší, prvních sto padesát metrů má sklon kolem dvanácti procent, tak řádím kašpárka a bojuji. Po výjezdu na louky se sklon zmírní na osm procent, aby mohl postupně gradovat napřed na nějakých čtrnáct a potom na šestnáct až dvacet procent. To jsem už nestačil sledovat na computeru, neboť všechno úsilí jsem soustředil na udržení kadence. Když stoupání na chviličku povolilo na sedm procent, využil jsem to ke krátkému odpočinku a regeneraci sil. V horní části si proti očekávání cítím velmi dobře a na Hostýně si uvědomuji, o kolik byla obava z tohoto kopce větší. V následujícím sjezdu k Bystřici p.H. je mi dost chladno, za to si ho dost užívám. Ve stoupání k Slavkovu značně zvolňuji, aby mě dojela Alena. Ve sjezdu do Slavkova už spolupracujeme a ve dvou dorážíme přes Brusné a Chomýž na druhý bufet v Hlinsku p. H. Doplňujeme pití, opět beru banán s energityčinkou a cpu do sebe kousek melounu a pomeranče. Alena zjišťuje, kdo jede dlouhou a dotyčnému navrhujeme spolupráci. Nevýrazně souhlasí. Když už nasedáme na naše šlapací oře, prolétá občerstvovačkou bez zastavení Laco. Vypadá to, jako by mu chytly saze, ale přesto se ho snažíme dojet. Daří se nám to do Prusinovic a pak ho občas na špici střídám. Za chvíli se naše skupinka rozrůstá napřed na pět pak na šest členů.Tříčlenná posila se nemá ke střídání a tak je k tomu vyzývám. Když vcelku pravidelně střídáme přijíždíme do Hradčan, kde se rozdělujeme na dvě poloviny. Laco se dvěma to stáčí doleva k cíli v Přerově a my vpravo na Šišmu, kde se napojujeme na počáteční trasu, aby jsme za Bezuchovem se z ní odpojili. Před námi se objevuje malá silueta cyklisty, že by nějaký odpadlík. A taky jó. V dalším kopečku ho dojíždíme. Je to Fousáč alias Honza Houška. Letos je ve velmi dobré formě, na závodech umírá později a v menších bolestech. Chlubí se, kde a jak odpadl a že nás neuvisí. Zatím se začleňuje do skupiny a po krátkém odpočinku i střídá na špici. U železniční stanice Rajnochovice nám ukazuje autobusovou zastávku, kde v minulosti na dvacet minut \"umřel\". Pokračujeme přes Podhradní Lhotu do Rajnochovic, odkud podruhé vyjíždíme na Tesák. Na začátku stoupání Alena jede v pohodě a já s Honzou Fousáčem vlajeme na konci skupinky. V třetině kopce Honza ze skupiny vypadává. Díky pravidelnému tempu se dostávám z krize a ze čtveřice dojíždím na Tesák jako první. Křičím zpátky: \"Alčo, počkám na občerstvovačce\" a to už si užívám následující sjezd. Po krátkém výšlapu jsem na třetím bufetu a opakuje se to, co na prvních dvou. Bidony, něco do kapsy a něco do sebe. Nyní ještě něco navíc. Sto kilometrů mi vržou nášlapy a už mi z toho začíná \"hrabat\". Sahám na sádlo se škvarky a mažu dosedací plochy. Vidí to jeden z pořadatelů a vytahuje VDčko a ještě mi to přestříknu. Do cíle mě už nerozčilovaly, už si ani nevrzly.
Přijíždí Alena, asi nemůže do sebe dostat jídlo, tak jí dávám můj jediný gel. Díky tomu, že mi dost chutná, ho vůbec nepotřebuji. Ve sjezdu z Tesáku kousek Aleně odjíždím, Hošťálkovou už projíždíme opět spolu a do Ratiboře střídáme ve třech. Třetí na špici nejede dobře, hází vlny a v tempu dosti cuká. Asi se cítí na víc¨a tak ve stoupání na Lazy nám ujíždí. Nepříjemné stupňovité stoupání vyjíždíme spolu. V dlouhém sjezdu naposled Aleně odjíždím, abych si mohl odskočit na malou. V Loučce už jedeme spolu a tento obraz se v podstatě do cíle nemění. Na posledním bufetu nezastavujeme, jen na přání dostávám za jízdy suchý rohlík, který mi kompenzuje přeslazenost žaludku. Do cíle nám zbývá ještě asi třicet kilometrů a poslední kopeček za Paršovicemi v lese zvaném U Huberta. Přes Lhotu a Pavlovice sjíždímu do Radslavic, za kterými nás čeká proslulá dlažba. Za prokličkovanými Prosenicemi dojíždíme Václava Mlynáře, kterého v přerovském lese Žebračka předjíždíme. Ještě se nás snaží mezi domy Přerova dojet, ale v poslední zatáčce jeho útok odrážíme.
Na poslední rovince si ještě symbolicky zaspurtujeme a protnutím cílové čáry pro nás dlouhá trasa letošního Mamut končí a Alena si přijíždí pro první místo v kategorii Dámy v nejlepším věku.
Ve školní jídelně si dáváme kuřecí řízek a pivko. Po chvíli za námi přichází Strejda, který jel na samotku, a za ním Honza Fousáč, který se dotrápil až za Strejdou.
Alena odjíždí ještě večer domů.
Po zkulturnění svého zevnějšku jdu na šlapkovský brífink do restaurace \"U Hochů\". Tam kluci konstatují, že jsem si dnes toho závodu užíval.
Je to pravda, první dvoustovky jsem si opravdu velice užil.
Díky.