Letošní Sudety pro mě začínají ve středu, kdy začínám sypat v pravidelných intervalech magnesium a sleduji ty pekelné sobotní předpovědi teplot. Rtuť kolem 30°C je pro mě naprosto zničující, v jasných barvách vidím, jak někde ve stínu autobusových zastávek poskakuji okolo kola v antikřečujícím tanečku ...
Sobota, v čase 5:25 se s hrůzou budím, rádiobudík mě neprobudil vzhledem ke ztlumené hlasitosti a já mám být v 5:45 v Nehvizdech pro naše vodní živočichy Kapra s Kajmanem. Bez snídaně sedám do auta a značně orosen se klukům omlouvám, už v 6 hodin je vedro na padnoutí a my vyrážíme směr Hradec. Konzumujeme povidlové buchtičky, zapíjíme ionťákem a za Náchodem kufrujeme málem do Polska díky uzavírce silnice. V 8:30 už se ale vesele vybavujeme na parkovišti a setřásáme starťák, jak jen to jde. Slunce do nás zapichuje rozžhavené bodliny, peru do sebe další dávky magnesia a pod nohavice kalhot zastrkuji tablety anticrampu. Jedeme se trochu rozjet s Kajmanem a Dreamerem, ale když přijíždíme do prostoru startu na 9:30 s hrůzou zjišťujeme, že je zde už hlava na hlavě :-(. No do háje, to první lajna nebude, navíc ještě 50 eliťáků před bránu a je jasné, že pokus uviset vepředu stojícího Kapra bude nadlidský výkon. Nějak nemám žaludek na to, se teď sebrat a všechny předběhnout a drze se vecpat do předních linií, ale bohužel na většině maratónů to rozhoduje, 400 hlav a úzké silničky, navíc v protisměru auta, to je prostě konečná.
A taky to tak dopadá, opouštíme startovní koberec, jeden borec trefuje sloup lampy, snažím se probojovat dopředu, Dreamer to pere hlava nehlava, já nějak nemám odvahu se proplétat davem :-(, navíc to vedle mě zase jde k zemi, no do pytle, takhle jsme si to vůbec nepředstavoval... Kostky a viadukt, tady je to marnost nad marnost, jen se ostražitě koukám kolem sebe, ruce na brzdách a přežít to... Konečně asfalt a první kopec na Lachov, začínám svoji první soukromou časovku, v levém pangejtu se gumuji nahoru. Potkávám Icemana, Báru, po chvíli i dezorientovaného Johnyho, který hledá svého leadera, jen něco vždy zamumlám, vztek mnou lomcuje. Nahoře se už formuje skupina, lajna se ještě jakž takž táhne až k čelnímu balíku, podaří se tam dostat? Je tu Ivan Kavula z CKKV, má snahu jet a někde v okolí Police nad Metují se utvořil špunt díky protistojícímu autu a jsem u Mirka Zbuzka, který se vezl na ocase čela. Tak aspoň to, ale Dreamer už není vidět, šikovně se protáhl do předních pozic, o Kaprovi a Malinovi netřeba mluvit. Stále většinou po úzkých silničkách a znovu je tu špunt díky autu, ale to takový, že dokonce musíme zastavit, vycvaknout a dát nohu na zem :-(
Blíží se Vysoká Srbská (22.km), s Mirkem si přitakáváme, že jsme totálně na šrot, že takhle to prostě dlouho vydržet nemůžeme. A už je tu kostková stěna, monstrózní pohled nahoru, stojka obsypaná cyklisty a fandícími diváky, polykáme procenta sklonu, kolo rajtuje na rozeklaných kočičích hlavách jako splašené, tak takhle si nějak představuji cyklistické inferno, ale buďme rádi, že to je tak brzo, tohle být na 150km, tak většina jde pěšky. Padáme do Hronova, mým magnetem se stává Eda Pinkava, který má okolo sebe početnou grupu, teď bude následovat vcelku rovina, chce to jet s nimi. Skvěle ohlídaný Hronov a balík se valí údolím na Bezděkov. Konečně se trochu vydýchat, napít, cucnout poprvé gelu, Mirek tu je taky, tak o zábavu není nouze.
Bezděkov je ale na kopci, ale je to jetelný kopec hezky v tempu, žádny extrémní sklon a tak pokračujeme v nezměněné sestavě znovu přes Polici a údolím okolo muzea Merkur. Pohodička ale končí, z krásné hlavní silnice se najednou odbočuje do další stojky, kde marně hledáme nejlehčí převody. Hůůů, lámeme kliky, nahoře ve vesnici Velké Petrovice (44.km) je nějaká hasičská akce, ale hlavní atrakcí jsou naše zdrchané ksichty a tak atmosféra jak na alpských průsmycích je tu. Ještě si zařvu blahem a vyhecuji trochu diváky, kteří se dostanou ještě více do varu, parádní pocit. A zase úzká JZDácká asfaltka, kde člověk musí být velmi ostražitý a nebezpečí čekat každou chvilku. A je to tu, po rozbitém sjezdu najednou hup doleva a před námi další stěna, samozřejmě nikdo neměl optimálně zařazeno a o dramatické chvíle není nouze. Já nějak vypadl ze soustředěnosti, na horizontu se mi udělá díra a balík mi začíná mizet, je to táhlý sjezd a já zase mrhám se silami při sjíždění. Ale je tam Mirek a Eda, ty přece nesmím nechat odjet. Uff, jsem zpět, ale zase kus drahocenných sil je v háji, jen kvůli mé blbosti. Česká Metuje a začínáme stoupat na první pitný bufet, předpisová obsluha, pet lahve podávají přímo do ruky, leju si vodu za krk a do krku a klesáme do Stárkova. Počasí je zatím k nám vstřícné, je sice vedro, ale je pod mrakem a tak sluneční paprsky nás zatím tolik nelechtají.
Krkavčina (60.km), další z kopců, který tolik nebolí, díky příznivému sklonu se mi jede optimálně, padáme do Červeného Kostelce, překodrcáme se do Rtyně v Podkrkonoší a odbočujeme k Odolovu (72.km). Stále s Mirkem, jako premiantovi na Sudetech mu říkám pojď, najedeme si dopředu skupiny, ať nám to nahoře na bufetu neujede. Hup přes železniční přejezd, jeden z členů skupiny hlásí tak to nebude takový kopec, když tu jede vlak, ale za chvíli už se to před námi topoří, v jemném štěrku kola podkluzují, v sedle se moc jet nedá... Naštěstí jsou to takové schody, když už člověk málem padá z kola, tak se silnička narovná, aby po chvíli se zase utáhla a prověřila vrchařské schopnosti. Okolo zase diváci, to dodává hodně sil, snažím se udržet pozici, nepropadat se dozadu, konečně nahoře, na bufetu nikdo nestaví, jen za jízdy čapnout bidon, já svůj prázdný odhazuji, ale nějak už jsem nestihl vzít plný, grupa jede, no nedá se nic dělat, zkusíme to obkroužit na jeden bidon, však se dnes sem ještě vrátíme :-).
Stále v mnohačetné grupě, vezeme si mezi sebou i nejlepší ženu na dlouhé trati, bohužel Mirka jsme vytrousili :-(, je tu i Michal Chadim, a tak se vyptávám na Juru. Radvanice, Chvaleč, překuckali jsme nezáživnou část tratě a čeká nás pěkné serpentinové stoupání na Závoru (86.km). Jede se mi parádně, Michal udává tempo a já se snažím gumovat se za ním. Skupina je na cucky, přehoupáváme se přes horizont, v krajnici stojí podavačka bidonů a drží i půlku banánu, no jo 90km za námi a já nepozřel nic normálního mimo gelu, přibrzďuji a beru banán, s Michalem odjíždí asi 3 borci, nevěřím, že to má šanci na úspěch, za námi jede jádro skupiny, v následující klesající části do Teplic věřím, že si je sjedeme. Ó jak jsem se mýlil, možná jsem mohl dojet s Michalem :-(, takto mi nadělil v cíli 7 minut. Ale nepředbíhejme, čeká nás ještě pekelných 60 km, slunce konečně vylezlo z pod mraků a začalo nemilosrdně pálit, blahořečím dresu, který se dá celý rozepnout a vlaje za mnou :-).
Pozvolna klesáme přes Adršpach do Teplic, tempo se ustálilo přes 45km/hod., moc se na špici neukazuji, spíše vzadu žebrám od borců, co jedou jen krátkou trasu, ionťák a něco k zakousnutí. Úplně trpím, když vyprazdňují bidony na zem, aby byly do cílového kopce co nejlehčí, taková drahocenná tekutina :-). Dělení tras, ještě překecáváme, ať jedou všichni dlouhou, ale nedají se přesvědčit, no né že bych jim nezáviděl, mám toho docela plné kecky a Odolov se znovu blíží!
Nohy svěšeny, tempo upadlo, napadá mě Quitův příměr: \"Přeprava trosek do krematoria\". Blíží se ale pitný bufet, ten trochu pozvedne morálku, ale zase nic k jídlu tu není, hrozím se, že to nemůžu vydržet jen na gely, prostě na Odolově musím zastavit a něco zblajznout. No jo, ale k němu vede ještě cesta znovu přes Krkavčinu (115.km), obdivuji vedoucí ženu Pavlínu Šulcovou, jak si to dává stále s námi, neskutečný. Nájezd na Odolov, jak se tady jelo lehce před 50km, teď už je to brána do horoucích pekel. Asfalt se pomalu roztéká, sluníčko nás do zlatova griluje, jedeme v chumlu, mám pocit jak v narvané tramvaji, říkám: \"Přestaňte dýchat, vždyť je tady šílený vedro od Vás!\". Ale stále mám jakýs takýs morál se držet v popředí, chci být na bufetu mezi prvními, abych se stačil zase zaháknout, protože je mi jasné, že většina nezastaví. Zahazuji bidon, na stole již naplněný šlapkovský bidon od Kapra, který mi tu nechal, ale mě se ty nové bidony nevejdou do držáku, a tak beru za vděk jiným. Banán a dokonce je tu i obložená houstička, tak to nepohrdnu, odjíždím z bufetu, v jedné ruce houska, v druhé banán a dlouhý sjezd přede mnou, ve kterém se mi už ztrácí moje grupa. Co teď? Přece se nezabiju, ještě přibrzďuji a tlačím do sebe housku i banán pod tlakem, skvělé divadlo musím hrát pro přihlížející, takového křečka asi dlouho neviděli. Mám volnou ruku a hurá dolů, cestou ještě dotlačím poslední zbytky jídla, dole levotočivá zatáčka, sakryš skupina je fuč. Néé, ještě to musím zkusit, mačkám ze sebe poslední síly a snažím se na těžší převod hoblovat kratičké magnety. Přichází přehlednější úsek a jsem odměněn, grupa je v dáli přede mnou. To dodává sil, pomalu ale jistě si je sjíždím a v Radvanicích už si zase užívám skupinové jízdy. Uff bylo to o fous, ale vyplatilo se, trochu si oráchnu a před Chvalčí najednou před námi osamocená postavička, že by? No že by to byl Dreamer? A v nájezdu do serpentin na Závoru už mu bok po boku říkám: \"Žiješ?\"
Tak teď vydržet, už nebudu blbnout a Závoru pěkně v grupě, aby se pak přes Adršpach roztočil kvapík, kterým jsme sjeli Oriho z Moravské Třebové, vyptávám se na RiCe, co jeho zranění. Je to tady, ten euforický pocit, že to máme za sebou, špice se nešetřím a nechávám tam poslední zbytky sil, aj teď se začíná probouzet křeč v pravém stehně, no tak to ne, leju si na rozžhavené stehno bidon, pěkně to chladí. Teplice a cílový kopec na Bišík, docela si věřím, že bych nemusel hrát druhé housle, ale první zatáčka mě přizemňuje, budu hrát ty nejposlednější, mrcha křeč se znovu probrala a vehementně zaútočila. Aúúú, chce se mi slézt z kola, parkuji, celá grupa mimo Dreamera odjela, ten hlásí, že už to dojede se mnou a v cíli se prý chytneme za ramena :-) Tak jo, protrpíme kopec a milosrdný cíl je tu, v objetí si užíváme konce letošních drtivých Sudet.