Zase po čase brzké vstávání na maraton. Budík zvoní ve 3:50, ve 4:30 sedám do auta a vyrážím směr Teplice. V 6:00 bych tam měl být. U Berouna začíná pršet, míjím Prahu a lije víc a víc. Nějak pořád nechápu, co a proč to vlastně dělám. U Loun dostává časový plán vážnou trhlinu, objížďka. Do háje. Rozespalýma očima mžourám do mapy, buď můžu jet po vedlejších silničkách, a nebo to natáhnout přes Most, což je o cca 25km dál. Volím cestu po hlavní přes Most, orienťák po vesnicích s mapou v ruce bych teď po ránu nedal a časově by to asi vyšlo nastejno, stejně je takové šero, jak furt lije, že bych si v autě snad musel rozsvítit, abych na tý mapě vůbec něco viděl. Takže to peru dál na Chomutov a Most, auto v kalužích úplně ztrácí kontakt s asfaltem a volám Kolíkáčovi, jestli by mi nevyzvedl číslo, že nějak nestíhám. V 6:30 jsem naštěstí v Teplicích, moje první kroky vedou do kadibudky, kde mě zachraňuje Dreamer s toaleťákem, který tam chybí. Pak už převléct, dát dohromady kolo a na start. Když už mám klíče od auta schované v dresu, tak zjišťuju, že jsem nechal v autě návleky na ruce. Nechávám to být, stejně by se za chvíli nacucaly vodou a studěly by. Beztak určitě tak do dvou hodin přestane pršet a bude tepleji, vždyť už leje takovou dobu a jednou přestat musí, ne? Na startu jsem v 6:57, bylo to o fous. Ještě prosím jednoho spolumagora, který se taky v tom počasí postavil na start, aby mi připnul numero, pan Novák si vyřeší svůj problém s čipem zapomenutým v autě a můžeme vyrazit.
Na výjezdu z Teplic je první brdek , jede se ale přijatelně, tempíčko jenom abychom se trošku zahřáli. Pak docela dlouho z kopce a já zjišťuju, že mi to vůbec, ale vůbec na vodě nebrzdí. Špalky už mají svá nejlepší léta za sebou, chybí tam ty odvodňovací drážky, takže než mi kolo začne alespoň trochu brzdit trvá klidně 200m. Docela problém. V balíku jedu na konci, dopředu se radši necpu, abych ještě někoho nesejmul a na rovině ten zásek vždycky musím sjíždět. Zatím se ale jede lidsky, tak to nedělá větší problémy. Asi na 20.km je první brod, za ním začíná docela dlouhý magnet a vepředu se začíná závodit. Fouká hodně z boku, na čele jsou naskládaní vedle sebe skoro přes celou silnici a my vzadu se to snažíme sjet. To už jedu docela hranu, když přede mnou někdo nechá díru, tak ho musím skočit a dojet si to. Takhle nakonec doskáču až do balíku, dozadu jsem nekoukal, ale pár lidí to určitě nepřežilo. Následuje docela dlouhý sjezd až do Děčína. Před tím ovšem ve sjezdu ještě v nějaké vesnici přejíždíme můstek, za ním Kolíkáč projíždí jednu z tisíce kaluží, ve které je ovšem schovaná past na mamuty. Rána (přední kolo), rána (zadní kolo) naštěstí neprorazil. Jedu za ním asi tři metry, ale jak se voda nad tou dírou zavřela, tak jsem si snad myslel, že ta díra už tam není. No debil, jedu naprosto stejnou stopu a vlítnu do té jámy taky. Naštěstí bez defektu. Pak sjezd až do Děčína, na mokru jedu opatrně, pěkně se to natáhlo, už jsem myslel, že nás odpárali, ale v Děčíně jsme tam zase zpátky. Než odbočíme na první vážnější kopec, tak je poprvé čas taky něco sníst. Ještě musím taky nakrmit Dreamera, který si schoval banánek do kapsy tak šikovně, že ho nemůže vyndat, musím mu ho ze zadní kapsy vyšťourat já a už odbočujeme na Maxičky, jsme na 45.km.
Vydatný brdek, jen co je pravda. Necelých pět kilometrů, průměr 6% a maximum 17%. Čelo nám pomalu odjíždí, ale já se soustředím hlavně na Kolíkáče, Dreamera, Jirku Zárybnického, Olina. S nima se vydrápu nějak nahoru, ani to moc nebolelo. Nahoře je nás asi šest, před námi tři sta metrů další čtyři, takže se párkrát prostřídáme a za chvíli je máme. Je tedy nás cca 10 a jedeme dál. Bohužel tahoun Olin má defekt a tak se s ním pro dnešek loučíme. Dál vůbec netuším kudy jedeme, chčije, mlha, tak jenom tupě šlapeme do pedálů. Po sjezdu do údolí je tu další bonbónek na trase, 72.km, 5km stoupání na Nakléřov. Maximum je asi 15%, takže se tam na 39/25 docela kroutím, ale zatím to jde. Jak se tak rychlostí rychlejší chůze šineme nahoru, tak najednou je tu před tím defektící Malina. Prožene se kolem nás, vepředu u Kolíkáče jde na brzdy, prohodí s ním pár slov, pak zase prudce akceleruje a mizí v mlze. Nechápu. Už vím, proč nejezdíme vepředu…. Když se nějak vyškrábeme nahoru, tak je to opět stejné. Mlha, chčije, trpíme. Tachometr už dávno nefunguje a vedle na tepáku fungují jenom stopky. Alespoň mám nějakou představu o čase. Další sjezd do údolí už chytám slušnou díru, ty brzdy mě rozčilujou, do každé zatáčky musím pomaličku, protože netuším, jestli se neutahuje a v zatáčce už neubrzdím vůbec nic. Dole už se s klukama pomalu loučím, díra je fakt velká, ale ještě to zkouším sjet. Na hlavní silnici je to pořád mírně z kopce, dupu co to jde a mažu to určitě přes 60, protože na 53/12 a kadenci odhadem kolem stovky se pomaleji nejede. Po pár kilometrech se do skupinky vracím, ale bolelo to fest.
Teď trošku zregenerovat při průjezdu Krupkou a najíždíme na stoupání na Komárku, 100.km, další z kopečků, který jsem si poznamenal do itineráře na představec. Necelých 6km s průměrem 9% a najdou se tam i 15% úseky. Jedu to opět na konci skupiny a cítím, že na tom už moc dobře nejsem. Kolíkáč diktuje tempo vepředu a já trpím vzadu. Ten kopec snad nemá konce. Docela by mě zajímalo, jak dlouho jsme to jeli. Nahoře opět psí počasí, chčije, mlha a pekelnej protivítr. Tuším, že jsme opět projeli pár brodů, pak krátké stoupání na Cínovec a za ním už stavíme na bufetu, ten první jsme projeli. Doplnit a vydat tekutiny, něco sníst a strčit do kapes, mezitím se kolem prožene čelo krátké trati. Pár lidí od nás odjíždí s nima a my pokračujeme asi v pěti. Míjíme CFCáka z Kladna Vítka Nováka, který se tam trápí s defektem a dalších asi 10km se trpíme ve větru, dešti, mlze na hřebenech, než opět sjedeme do údolí. Ve sjezdu se opakuje situace z toho předchozího, zase chytám díru a dole to musím sjíždět. Ještě se to podařilo. Už jsem značně okoralej a před námi je na 135.km poslední velký kopec na Dlouhou Louku. Skoro 7km s průměrem přes 8%. Hned na začátku mě začíná chytat křeč do stehna. Zkouším protahovat, střídat v sedle a ze sedla. Zatím se nějak držím, ale bohužel nás dojíždí druhá skupina z krátké trati a Kolíkáč velí jet s nima. Ze začátku jsem myslel, že si dělá srandu, ale fakt se k nim s ostatníma přidává. Tak na to už nemám, křeč pořád hrozí, musím vystupovat a jet si svoje. Tak to bude ještě trápeníčko. Lámu ten kopec asi docela směšnou rychlostí, sám samotinký, občas mě předjedou odpadlíci z krátké trati. Nahoře jedu kus s klukem z krátké, prohodíme pár slov, ale vůbec nemám na nic náladu, jsem nějakej nasranej na počasí a vůbec všechno. Je tu cedule Dlouhá Louka, jeden by si myslel, že už má kopec na sebou, ale houby. Procenta ještě přibývají, stromy kolem zmizely a nechutně to fouká. V závěru mám opravdu co dělat, abych to vyjel, na tu pětadvácu vzadu to bylo jen tak tak.
Nahoře za prémií opět mlha, déšť, protivítr a jako bonus rozbitá silnice, takže ve výsledku ani z mírného kopce nejedu víc jak pětadvacet. Po chvíli se sjíždíme s dalším zoufalcem z dlouhé, ale ani nespolupracujeme, jedeme tři metry na sebou, stejně fouká ze všech světových stran, jenom do zad ne, schovat se do háku snad ani není možné. Kolega má sebou i doprovodné auto (divím se, proč v něm už dávno nesedí) a to mě pěkně rozčiluje, slyšet ho neustále za sebou. Chci ticho, klid a být sám v tom trápení. Za chvíli už jedu opravdu sám, ani nevím, jestli do toho auta fakt vlezl, ale ten den už jsem ho neviděl. Na bufetu u přehrady Fláje na 152.km beru jenom rohlík a nějakej perník, už ani nemluvím a koukám co nejrychleji zmizet. Vypadal jsem tam asi dost nepříjemně a naštvaně, tak se tímto milé obsluze, co tam kvůli nám v tom počasí půl dne mrzla, omlouvám.
Pak se sjezd pod přehradu, ostrá levá a výjezd zpátky ke hrázi na druhé straně. Naštěstí se se změnou směru jízdy neotočil vítr, tak teď už je to po větru, ale leje pořád pěkně. Než začne sjezd do Litvínova mám čas přemýšlet, jestli to zabalím nebo dojedu. Kdyby nám to nezkrátili o těch 30km, taky bych asi dezertoval. Dolů do Litvínova je mi už docela kosa, třesou se mi ruce a tím se vlní celé kolo. Jedu pomalu, furt na brzdách, už pomalu nemám ani sílu v rukách. V Litvínově koukám po cedulích, ale naštěstí žádná demoralizující (např. Teplice 7km) tady není. Na stopkách čas asi 6:30, do cíle odhaduju tak 50km, tak se rozhoduju, že to ještě dám. Na hřebeny už nejedeme a tady dole je tepleji, dokonce už skoro neprší. Odbočujeme doprava směr České středohoří, je to mírně z kopce a tady už jedu čistou turistiku, koukám kolem na ty kopečky prapodivných tvarů, to jinde nevidím. No ale po pár kilometrech idylka skončila, najíždím do magentu, ale s opravdu mizerným asfaltem. Nejede to nejede, ještě že mi nechodí tachometr, alespoň nemusím sledovat ta směšná čísla ukazující momentální rychlost. Nějak se dohrabu na poslední bufet, beru jenom perníček a jedu dál.
Před stojkou na Lukov mě dojíždí asi čtyři lidi, navíc se déšť opět proměnil v liják, který mi bere i poslední psychické síly bojovat. Nechávám je odjet, stejně by mě ve sjezdu odpárali, jedu si svoje tempo. Pak sjezd do Milešova a poslední vážnější kopec kolem Milešovky. Nejdřív po hlavní silnici, ale pak odbočujeme na šílenou stezku, tady už je to fakt na bajka, díry které nejsou pod vodou vidět, úzké je to, že když jelo proti auto, tak jsem musel pomalu zastavit u krajnice a ještě jsem dostal sprchu, protože při míjení vjel řidič zrovna do díry. To už mě nemůže moc rozhodit. Drápu se v tom lijáku nějak nahoru, po chvíli se alespoň povrch změní na úplně luxusní asfalt, dojíždím nahoru a je tu zlatý hřeb dnešního závodu, to zatím ještě netuším, sjezd dolů. Na silnici se valí potoky vody, všude klacky, kameny, vpravo pod silnicí rozbouřený potok. Celou dobu brzdím vší silou, kolo naštěstí víc jak 20 nejede, ale kdybych chtěl úlně zastavit, tak by se mi to asi nepodařilo. Ve sjezdu mě dali další asi čtyři lidi, ani nevím z jaké tratě a je mi to fuk, hlavně přežít. To se podařilo a tak už vyhlížím Teplice. Vůbec to neutíká, ale nakonec se tam nějak dopravuju. Po Teplicích, prý z důvodu nějaké uzavírky, ještě máme vyhlídkovou jízdu a pak konečně cíl. Čas 8:50 zásek na prvního hodinka a čtvrt, podle organizátorů 226km, mě to ovšem připadalo tak 300. Rychle do auta, utřít se ručníkem a do suchého, sprchu vynechávám, vody bylo dneska dost. Pak se pět minut třesu zimou v autě, nabalený do všeho co mám, leju do sebe kolu a dávám se trochu dohromady. Když už je líp, tak na kávičku, špagety, probrat dnešní zážiteček s ostatníma a po vyhlášení jak jinak než v dešti, zase autem k domovu.
Ani se neraduju, že jsem to dokončil, ještě bude spousta času nad tou šíleností přemýšlet. Ale alespoň jsem si trať projel, osahal a jestli bude tenhle závod v dalších letech pokračovat, tak se znalost trati bude hodit. Jak to tak vypadá, tak jsem se vrátil zpět k mým maratonským začátkům na dlouhém Králi, tedy žádné závodění, ale boj s tratí, nějak to ujet, bez ohledu na výsledek
Ještě nesmí chybět poděkování všem organizátorům, lidem na křižovatkách, na bufetech, v tom počasí to bylo hodně náročné i pro ně a zvládli to na jedničku. Při prvním ročníku nasadili laťku hodně vysoko, bylo to zabezpečené vynikajícím způsobem. Díky za všechny závodníky, za rok určitě dorazím znovu.
Neděle. Víc než nohy mě bolí šlachy na obou zápěstí od brždění….