Má vůbec cenu popisovat něco, co se ani popsat nedá? Ten kdo si to neprožil, to asi nemůže pochopit, zpětně si říkám, že jsem měl ohromné štěstí, že jsem se dopravil do cíle bez větších problémů…
Je sobota, 4:30h., startuji z Jižňáku za sucha vzhůru do Teplic, nabírám Dreamera, jede, tak to vypadá, že moc vody dnes nezažijeme, on je na déšť opatrný :-). Hned ale do mě hučí, že dnes to proprší celé, a po výjezdu z Prahy začíná jemně mžít, aby se do Teplic spustil regulérní přívalový déšť. Parkujeme u stadiónu, stěrače nestíhají, proběhneme na prezentaci, okolo nás už staré známé tváře, blázni, co si nenechají ujít žádný z maratónů, počasí nepočasí. Vedle nás parkuje se svým Transitem Jirka Zárybnický, tradičně spí v autě, dnes ale prý od půlnoci nezabral, vodní bubnování do střechy mu to nedovolilo. Sedíme v autě, připícháváme čísla, přední sklo je zalito proudy vody, zevnitř zamlžené dechem od našeho starťáku :-)
6:40, jdeme do toho, beru dres, vestu, návleky na ruce a kolena a návleky na tretry, stále věřím, že tradiční jedenáctá hodina rozhodne a v závěru pojedeme za sucha a tepla. Sedáme na kola a během vteřin jsme mokří durchum durch, na náměstí se krčíme pod římsami domů a jen přítomnost ostatních dodává sil a morálu. Kolem 85 borců se chystá vyrazit na 1.ročník Krušnotonu, mezi nimi asi nejpočetnější zastoupení odhodlaných oranžistů, trasu nám zkrátili o 30km, docela je mi to takhle po ránu i líto, ale v závěru jsem moc rád, za moudré rozhodnutí pořadatelů. Start je oddělený, což je skvělá věc, hned po startu se jede, i kvůli počasí, tempo na rozjetí, na zahřátí promočených těl, na zvyknutí si na všude přítomné potoky vody. Po chvíli se u mě největším problémem stávají brýle, které se zevnitř mlží a zvenku jsou neustále sprchovány od kol před sebou. A přichází první lahůdka na trase a to brod, ďolík na hlavní silnici je zalit neskutečně velikou louží, koukám, jak se do ní noří borci přede mnou, voda dosahuje ke šlapacím středům, no nedá se nic dělat, jdu také do toho. A hned za brodem nástup, balík se začíná trhat a navíc fouká proti, první kruté terezíny jsou tu. V dlouhé lajně se krásně nahazujeme, ale v té závodní euforii, zatím vodu vůbec nevnímám, teď je hlavní uviset. Ale roviny a mírné magnety se zatím jedou hodně pomalu, a tak není problém, větším oříškem jsou sjezdy, přece jenom můj pud sebezáchovy je větší než většiny ostatních, brzdnou plochu ráfků tedy dostatečně často vysušuji, než začnou aspoň trochu brzdit.
A jsou tu první defekty, bohužel jeden má i Malina, dnes to nebude jen o formě, ale hlavně o štěstí, díry jsou zality vodou a na silnici je spousta naplavenin. Blížíme se k Děčínu, po sjezdu do Libouchce nám naskočila díra na balík, Míra Zbuzek zahajuje stíhací jízdu, člověk si pomalu začíná zvykat, že pláště vcelku slušně drží i v těch 2-3cm vody, takže to mastíme k 50km/h. a v Děčíně je balík náš. První procentové stoupání na Maxičky, jsme na 50.km, tady se člověk cítí mnohem bezpečněji, silnice je o hodně sušší :-) než na rovinkách. Kopec se mi jede parádně, to rozjetí od startu tomu hodně napomohlo, no a na horizontu už se formujeme do naplánované grupy, tzn. Olin, Dreamer, Míra, Jirka Zárybnický a k nám se připojuje ještě pár dalších, docela točíme špice a společně si ťukáme na helmy, co jsme to za magory, že jedeme v takových sračkách… Bohužel Olin chytil defekt zadku, Dreamer zase řeší problémy s přesmykem, já jen s hrůzou čekám, co potká mě. Sjeli jsme další 3 kusy a pokračujeme zamlženou, neustále se zalévající krajinou dál. Sjezdy se proměnily v ruskou ruletu, sebemenší chyba, ale i scházející potřebný kousek štěstí by se proměnili v tragedii, instinktivně se držím na dohled kluků, abychom si pak na rovinách sjížděli společnými silami grupu, ve které jsme jeli.
Smekám před pořadateli, každá křižovatka ohlídaná, okolo nás se pohybuje motorka, v té hrůze okolo nás je to moc příjemné. Dalším velkým problémem se pro mě stává jak se najíst, sáhnout do zadních kapes je pro zkřehlé ruce nadlidský výkon, navíc je potřeba se stále držet pevně oběma rukama řídítka alias kormidlo a udržovat tak správný kurz své loďky pod sebou. Naštěstí mám v bidonech malťák, který mě udržuje při životě a lovení bidonu není až tak velký úkon. Stoupáme na Nakléřov, stále asi v 8 lidech, tempo není bůhvíjaké, na všech je cítit ta deka způsobená počasím. Odjíždět z grupy zase nemá smysl, to vzájemné utrpení se snáší přeci jen lépe :-). Dojel si nás bojovník Malina, škoda, zrovna v kopci, kde mu nemáme šanci sekundovat a pomoci ve stíhací jízdě. Na hřebenech začínám pociťovat citelný chlad, navíc to ještě umocňuje pohled na Míru jedoucího úplně v krátkým ...
101.km a zase stoupání, tentokrát na Komárku. Sil dostatek a po předešlém sjezdu jsem pěkně prokřehlý a potřebuji se zahřát, usazuji se tedy na čele skupiny a stoupáme stále výše a výše. Trochu si nás popletli a myslí si, že jsme čelo krátké trati, takže jedeme za zaváděcím vozidlem a na prémii si nás zapisují, pěkný pocit jet na čele :-).
Druhý bufet, rvu do sebe rohlíky, ale úplně mě bolí čelisti od kousání, všechno je správně ztuhlé :-(. Přehnalo se přes nás čelo krátké trasy, kde poznávám Roberta Míla, někdo se k nim zahákl a přeletěl následující rovinatější část, my si počkáme na další grupy :-) A zase stejný scénář, ve sjezdech ztrácím, nic nevidím, většinou se orientuji podle Dreamerovi bílé pláštěnky, na rovině se znovu seskupujeme a přichází Dlouhá Louka. Dole hlásím, že grupu, která si nás sjede z krátké trati, už musíme zahákovat a pokusit se domlátit to s nimi do cíle. Ve skupině to jen posměšně zašumí, ale když se tu zjeví celé KC Brno i s Jurou, tak mi to nedá a zapojuji si do jejich tempa. Vidím ukazatel Dlouhá Louka 4km, safra, to bych mohl s nimi vydržet, navíc je to pozvolné serpentinové stoupání, což mi vyhovuje. Dreamer též hodil háček a tak si dáváme pěkně do těla. Bohužel jsem netušil, že Dlouhé Louka je pěkně dlouhá a v závěru pěkně kolmá :-( a stoupání končí až daleko za vesnicí. Těch 14% mi leze ušima a samozřejmě odpadám od krátké trasy a nohy se úplně zastavují, hlava přestává fungovat a jen tak se mlátím ze strany na stranu a jedu kolem 6-7km/h. Tak to byla tedy kravina, roztrhala se celá naše grupa, je tu sice Dreamer, ale ten má více sil a hltá tu mlhu, déšť, zimu a vítr mnohem snadněji a pomalu odjíždí. No nic počkám na Jirku a Mirka a moc se jim omluvím… Ani mi to nedělá problém, ten kopec je nekonečný, je tu Jirka, ptám se na Míru, prý ho za sebou neviděl, tak hákuji aspoň jeho a kalíme to na 152. Km, kde je bufet. Jedeme ještě s Jarou z KC Brno, pěkně točíme a tak na bufetu zase spatřujeme bílou pláštěnku Dreamera. Nacpat se co to jde, ještě hlídám neprostupnou mlhu za sebou, jestli se v ní náhodou nezjeví Míra, ale nakonec tedy pokračujeme ve 4 lidech, jede s námi ještě Tomáš Papež (Messenger-KCR).
Objíždíme přehradu Fláje, apokalypsa dostoupila vrcholu, je mi zima, v duchu děkuji pořadatelům, že už nás neženou dál na Mníšek a trasu zkrátili. Sjezd do Litvínova přes Klíny už trpím jako zvíře, tak dlouhý sjezd jsem snad v životě nejel, od ráfků se už mále jiskří, jak jsou obroušené. V Litvínově je tepleji a i přítomnost kluků mě dodává sil, že to snad zvládneme. Navíc si nás sjel jeden borec z krátké, který je vyložený rovinář a krásně nám to potahá. Zase začínáme rádoby závodit, magnety na velkou a hned se zase sprchovat v háku za tahounem. Bohužel na posledním bufetu jsme si ho nechali ujet a tempo zase polevuje, navíc jsou tu pro nás nachystané další lahůdky v podobě Lukova a Černčic, kde procenta sklonu jdou přes hodnotu 10. Jirka s Tomášem jsou na tom lépe, ale zdá se, že i na nás čekají, na Černčice ještě hecuji Dreamera, ona ta síla v nohách ještě je, ale hlava už to moc nepobírá, myšlenky už mám v útrobách zimního stadiónu, kde pod vařící sprchou budu stát klidně i hodinu, jen ať už jsme tam, proboha!
Ale letošní Krušnoton si nechal asi nejvíce adrenalinu až na sjezd do Lelova, zpětně nechápu, že jsem neslezl z kola, to už nebyla jízda na kole, to byla divoká řeka, kterou známe z aquaparků. Asfalt jsem neviděl, jelo se korytem řeky, mezi větvemi a listím... tak to bude zapsáno navždy v mých vzpomínkách. Ale přežili jsme to a v Žalanech Jirka s Tomášem jedou rovně, kdežto šipka nás vede ještě doprava do Rtyně. Naštěstí je tu doprovodná motorka, která jede za nimi, aby je správně navigovala, s Dreamerem si dáváme poslední kopec ze Rtyně, pak ještě hákujeme jednoho z krátké trasy a kličkujeme Teplicemi k vytouženému cíli. Nezbývá nic jiného než se chytnout kolem ramen a projet nafouklou branou, promočení, zdevastovaní, ale šťastní…
Stále prší, od rána nepřestalo, ale v luxusních sprchách na stadionu, už se dobře kecá a vzpomíná, co jsme dnes zažili… Tak za rok, při slunečném Krušnotonu, dorazte všichni, obětaví pořadatelé si to zaslouží...