Po zdravotních peripetiích jsem se rozhodl jet letošního Beskyda zpočátku zvolna. Po startu jsem se držel ve šlapkovské A skupině vedené Strejdou. Hned od začátky jsme byli ochuzeni o dámskou společnost, Cancelaru a Alenu, které jely v duetu spolu až pod Pustevny. Po pár kilometrech odjíždí i veterán Josef jedoucí krátkou trasu. Tempo ve skupině se jede dle možností veterána a jednoho ze zakládajících členů Vinohradských Šlapek Honzy Mareše. Snažil jsem se s Lacem a Strejdou pracovat na špici a občas vytvořit nějakou momentku. Za Příborem mám drobnou technickou potíž, kvůli které zastavuji. Na ostatní volám, ať jedou, že je dojedu. Po rychlé opravě se snažím ve sjezdu k Zavišicím naši partu dojet, ale nepozorností vjíždím do výtluku na silnici a ztrácím brašnu s duší a nářadím. Vracím se pro ni s vědomím, že mi dá zabrat dotáhnout se do Strejdové skupiny. To se mi daří až ve stoupání ve Štramberku.
Na první bufet v Ženklavě mám v bidonech sucho, což dokumentuje dnešní vysokou teplotu ovzduší. Po jejich naplnění se zakusuji do melounu a na cestu si beru buchtičky. Laco směrem ke Strejdovi komentuje: Trvalo mi to třicet pět vteřin i s vyčůráním. Pokračujeme dále spolu. Za Veřovicemi dojíždíme Pavla Peštu z HaPe. Měl defekt, ale jede jen krátkou trasu. Za Bordovicemi podle plánu s Lacem odjíždíme. Před Trojanovicemi nás dojíždí Míra Rožek z KC Brno. Míra zakufroval asi patnáct kiláků. Odjíždí nám u Ráztoky, kde fotí manžel Aleny. Podle něho má Alena necelou půl hoďku náskoku. S Lacem ladíme tempo, ale na kašpárka se snažím jet kadenčněji bez ohledu na tepy. Proto za druhou serpentinou Lacovi odjíždím. V polovině kopce pozvolna dojíždím Míru a pokračujeme spolu. Asi jeden a půl kiláku před Pustevnami neudrží tempo a tak stoupám dále sám. Po chvíli mě předjíždí Le Mond. Na bufet na Pustevnách dojíždím zase s prázdnými bidony. Po doplnění a občerstvení čekám na Laca. Za chvíli doráží na vrchol, ale je nějak špatný. Posílá mě dál, on prý bude čekat na Strejdu. Vyrážím s Le Mondem a Mírou z KC Brno. Ve sjezdu do Prostřední Bečvy jim výrazně odjíždím. Přestože do Solance jede pomalu mě nikdo nedojíždí. Zvoní mi mobil. Volá Míra, že je za Dolní Bečvou. Vysvětluji mu, kde udělal chybu a neodbočil. Le Mond ve sjezdu ztratil ještě víc. Pro mě se tímto mění závod v soukromou časovku. Stoupám na Soláň, kde pořadatelé přidali pitný bufet, což byl od nich velice pozitivní nápad. Se znovu naplněnými bidony se řítím do Velkých Karlovic, za kterými mě čeká nejnepříjemnější úsek pod stoupání na Kasárna. V údolíčku za úplného bezvětří pralo naplno slunce a přehřátý a suchý vzduch se pomalu nedal dýchat. Ještě před první serpentinou pod Kasárny dopíjím první z bidonů doplněných na Soláni a druhý ještě pod bufetem na Kasárnách. Naštěstí v kopci jsou vysoké stromy a tak se dá stoupat chvílemi v jejich stínu. Na bufetu si kromě pití, melounu, banánu a rohlíku dávám i sprchu. V této výhni to alespoň na chvíli osvěží. Zjišťuji, že Alena je přede mnou asi čtvrt hoďky. Z bufetu se musím přehoupnout přes hraniční hřeben a už mě čeká dlouhý sjezd do Makova. Ve stoupání na Bumbálku předjíždím Mirka Polnara. Nepatrně se ovlažil vzduch díky přeháňce na Smrčku. Za Bílou dojíždím prošitou Cancelaru a tak jí nabízím místo v háku. Potěšena, že nepojede dál sama se zavěšuje. Opouštím své tempo a s ním i myšlenku stažení ztráty na Alenu. V tuto chvílí se z časovkáře stává opět domestik.
Po necelých dvou kilometrech přijíždíme na poslední bufet, kde potkávám staré známé z týmu Becaro. Trošku jim spílám, že nepomohli Cancelaře. Ona je ale brání, že neměla na to je uviset. Necháváme je odjet a pak přes Jamník objíždíme přehradu Šance. Ukazuji Canceláře odbočku s nápisem \"Lysá Hora 11km\" a ta procedí mezi zuby \"Ani náhodou\".
Pod hrází do Ostravice ji opět tahám špici a po odbočce na \"Smrtček\"svorně stoupáme vedle sebe. Poslední a nejhorší metry na Smrček jsou za námi a čeká nás nepřijemný sjezd. V dolní jeho části stojí sanitka, ve které ošetřují nějakého závodníka. Pořadatel, který nás zpomaluje, oznamuje, že sanitka je zde dnes už po páté. Na konci sjezdu nad Kunčicemi pod Ondřejníkem jsou v esíčku hrozné výtluky. Daří se mi snížit rychlost a díry zdárně přeskákat. Pro únavu a vyschlo v krku nejsem schopen zavolat na Cancelaru, aby si dala pozor. Nemá sílu zmáčknout naplno brzdy a v dosti vysoké rychlosti vjíždí do tohoto nebezpečného místa. Neudrží to a lehá na levý bok. Naštěstí to odnáší jen s odřeninami a zlomeným nehtem. Je stále hrozné vedro a my pokračujeme přes Maralův kopec k Trojanovicím. Do odřenin stéká pot a tak nechci ani pomyslet, co Míša pociťuje. V posledním kopečku v Trojanovicích mi dochází pití. Už jen zatáčka doprava, přejet mostek přes Lomnou a vlevo na cílovou rovinku asi s čtyřprocentním stoupáním. Velice unaveni, ale s úsměvem projíždíme cílem, kde nás vítá prezident Kolikáč, Quit, fotící Kapr a kde se vzal, tu se vzal Laco.