Po sobotním šílenství na „jarní“ časovce Bášť jsem fakt neměl moc náladu na nějaký šlapání, ať už první, druhý nebo x-tý. Pohled z okna mi ráno moji náladu ještě víc zkazil, ale jednou jsem slíbil pomoc při organizaci, tak jsem sednul do auta, naložil lopatu a koště a vyrazil. Po menším bloudění jsem se blížil k Hřebeči, když tu najednou zpozoruju mystický úkaz. Při kraji vozovky vlaje nějaký pohyblivý zelený prostěradlo a pod ním se k mému velkému údivu točí dvě kola. Když to míjím, zjišťuju, že to má i hlavu a nohy. Ano to musí být Léňa – zelený, pohyblivý vlající prostěradlo s kolama, nohama a hlavou :)
V Hřebeči se zdravím s kamarády ze Šlapek a po menších prodlevách, které se posléze ukazují jako významné, vyrážíme s Léňou a Johnym značit, zametat, odhazovat, vymetat, vylejvat,…, sprejovat a podobně šaškovat. Tento tělocvik nám zabere přes hodinu a půl. Nakonec ještě s Kolkáčem a Mlhošem meteme poslední zatáčku, kde jsou snad dvě Tatrovky štěrku. Konec našeho snažení je doprovázen nadávkami projíždějících cyklistů ohledně kvality a připravenosti trati. Techniku, styď se, zase jsi zklamal.
Do staru zbývá 20 minut. Za takovou dobu jsem se snad nikdy v životě nestihl převléct, najíst, napít, vyčůrat, vyk…, vyndat kolo, smontovat kolo,…, uklidit lopatku, koště, rozjet, připravit na start… Proto jsem musel vynechat některé velmi důležité kroky, a tak na trať vyrážím obtěžkán nepříjemným nákladem (bystrý čtenář si domyslí).
První kolo mě dává zapomenout na všechny mé strasti vyjma nedostatku kyslíku a přebytku mléčného humusu v nohách, jehož existence se projevuje šílenou bolestí.
Tento stav se u mě projevuje ztrátou vnímání, proto vzpomínky na závod jsou povětšinou jen v útržcích a obrazech. Vím, že během prvního kola jsem několikrát nepříjemně větral, v nájezdu do druhého chytl Terezín, který mě málem nadobro oddělil od zrna. To už jsem si říkal, že to bude podobné fiasko jako v sobotu. Techniku, ty lamo, vždyť ty neuvisíš ani kolo!
Stanovuji taktiku, za žádnou cenu se neobjevit na větru, i na úkor nějakého toho ztraceného místečka a maximálně šetřit síly na roviny za kopcem. V kopcích jsem totiž nečekaně stačil, ba jsem se dokonce cítil „dobře“. Avšak jak se to pak natáhne a nemáš se kde schovat, rakeťáci to rozjedou přes 40 a vítr si tě dává z boku, to jseš Techniku v pěkný prd… Několikrát visím za nudli, když se otočím za mnou vakuum.
Během druhýho kola se to nějak zklidní, asi proto, že Kolíkáče s Johnym a Léňou nějakej zvědavec vybalil z balíku. To bylo asi překvápko :)
Pak už taktika až na výjimky vychází, po očku sleduju čelo, abych stíhal nástupy. Najednou koukám kolem sebe všichni vytahujou gely a pak šup s nima do pangejtu, jo to nás budou mít v Hřebeči brzo plný zuby. Chci bejt in a vytahuju gel, otevřu, ale nezvládám elementární úlohu, tedy vložit ústí hubice do úst a drahocenný náklad končí v různých místech obličeje. Příště beru s sebou bryndáček. I kdybych měl chcípnout tak dostojím svým zásadám a vracím prázdnou tubu zamatlanou rukou do kapsy.
Během závodu moje nálada exponenciálně roste s počtem metrů, kdy setrvávám v prvním paklíku. V nájezdu do posledního kola jsem v euforii, sice mám šílenou křeč v lýtku, které se po pár protažení ve sjezdech zbavuji, ale teď můžete kucí vopálený klidně odjet třeba do dža a já budu spokojenej. Na čele se ale pořád taktizuje, a tak balík zůstává kompaktní. Dokonce by možná byly i síly na závěr, ale nechci se tam mezi ty borce plést a způsobit ještě nějakou melu. V poslední zatáčce jsem dlouhej na brzdách, ale vše napravím v cílovém stoupání, kde dávám ještě dva, tři lidi. Pak už jen seřadit do koridoru a vychutnat si ten opojný pocit:
TÉTE DE LA COURSE!!!!.