Nemůžu si na začátek této reportáže odpustit krásnou myšlenku Marlo Morganové, známé americké lékařky a spisovatelky, která se proslavila díky svému románu Poselství od protinožců, kde líčí několikaměsíční putování australskou divočinou s místními domorodci. Jak kmen postupuje, tak se Marlo Morganová postupně očišťuje od konzumního způsobu života a myšlení. Jednoho dne, kdesi uprostřed australské pouště domorodcům začala vyprávět o tom, jak u nich v Americe právě začínají Olympijské hry. „Co to jsou ty Olympijské hry?“ dotazovali se potomci původních obyvatel Austrálie. „To se sjedou nejlepší sportovci z celého světa a soupeří mezi sebou v běhu, ve skoku i v hodu a ten kdo vyhraje, tak toho potom celý svět uznává jako vítěze. Uznávají ho jako toho nejlepšího na světě a všichni mu vzdávají úctu!!!! Jeden z domorodců se na Marlon nechápavě zadíval a řekl něco, čím absolutně doktorku šokoval: „A to není těm co nevyhráli líto? …. nebo aspoň tak nějak se to v té knize píše. Četl jsem ji asi před patnácti lety a možná byla použita trochu jiná slova, ale tu větu mám neustále v mysli …... „a to není těm co nevyhrají líto???“ V románu příběh pokračuje tím, že si „křováci“ uspořádali svou vlastní olympiádu, všichni běhali, skákali a oslavovali každého kdo se zapojil. Tím tady chci říct, že bychom po každém závodě měli oslavovat i ty druhé, desáté, šedesátésedmé, protože o tom by to mělo být ….....
Určitě nejsem sám, kdo má před závody své rituály a ty prostě dodržuje. Pro mne je nejdůležitější slovo „Rozhodnout“. Ano, určitě se nemůžu jen tak rozhodnout, že dnes prostě vstanu a nakopu tomu Vitáčkovi „prdel“ a udělám ho ve spurtu. To by asi nešlo:) Ale mohu se rozhodnout, že ten závod pojedu jak nejlépe dovedu. Slíbím si, že se nebudu vymlouvat že nemůžu, že mě něco bolí, že je špatné počasí, nebo že jsem něco špatného snědl, ale rozhodnu se, že podám ten nejlepší výkon jakého jsem schopen dosáhnout. Pak totiž nemůžu být zklamaný, nebo dokonce nešťastný. Proč to tady píšu? No protože jsem to zase před „Slapama“ slyšel snad ze všech stran. No, nemám pravdu? :))) No, možná ne tak docela, protože v Nové Rabyni se potkávám s několika oranžisty, kteří svým optimismem nikdy nezklamou, že pane PeBe, Kolíkáči, Techniku, Konráde a Bigmigu. A taky Fáfi! Hmmmm, sluší ti to:) Jo a taky se dovídám, že mi to v té modré tak nějak nesekne. To mohl říct jen zaslepenec!!!! Noc před závodem jsem si udělal fresh z osmi mrkví a už když jsem vstával, tak se mi zdálo, že jsem nějakej do oranžova. Se divím, že si milé Vinohradské šlapky nevybrali mrkev do svého znaku. Nebo dýni!
Trochu do oranžova byl ten den i Fanda Vokál, kterého jsem na závody přivezl a přemluvil ho, že by měl jet. Za stovku prima svezení. A v jaké společnosti!!!! Celkem 198 cyklistů a cyklistek všech kategorií a mezi nimi 17 oranžových dresů (ty z Alltreninku fakt nepočítám). Skóre jsem mohl vylepšit já s Alfem, tak snad příště. Při prezentaci potkávám Jirku Rozvodu, který se mi v noci dostal do snu a tak mu ho hned vyprávím. Představte si, že mi volal sám Vokolek a řekl, že Rozvoďák jde k jinému týmu a že mě potřebuje. No, nevím jestli jsem ho nějak nevylekal, protože Jirka ten den letěl jako raketa:) Třetí místo v kategorii, za Jirkou Ježkem a Liborem Janouškem. Udělal dokonce i Davida Klímu! Ale to zase jako vždycky předbíhám. Na startu se staví dva balíky. Zaplať „pánbůh“ že už jsem v tom druhém, starším, díky ženám a dívkám hezčím a jak řekl Léňa před startem - taky rozumnějším. No to tedy nevím!!! Rozumný byl jenom do té chvíle, než se na čelo startovního pole dostal Mirek Kakač, který za to vzal hned v prvním kopci. Tepy na 182, srdce v krku a na tachometru 35 km/h. Nohy bolí! A bolet budou! Jenže já se ten den ráno zase rozhodl, tak točím co to dá, neodmlouvám a postupně si v duchu uděluji bobříky za statečnost. První kopec jsem dal se ctí. Přede mnou říčanský Fanda, čelákovický Vitáček, sojovický Kapr, registruji Lucku Kočí a Hanku Doležalovou, klasicky a pro mě stále nepochopitelně 5 metrů před pelotonem Jirku Sekeru na samotku a pod sebou nový asfalt. Jede se opravdu na krev a pole snad každým metrem řídne. Jistě si říkám úplně to samé, co většina z vás. Hlavně uviset, hlavně uviset! Hlavou mi proběhne debata, kterou jsem vedl s Vitasem někdy v první polovině prosince loňského roku. „ Řekl jsem Karlu Matínkovi, že se chci zlepšit v kopcích. Doslova chci, aby kolem mě všichni trpěli a já jel v pohodě“. Utrápeně se podívám na Tomáše a nevěřícně zírám. Při jeho stodevíti tepech si jede v pohodě a v klidu něco vypráví Fandovi. Most u Živohoště přelítneme rychlostí přes 50 km/h a jde se zase nahoru. A tady se láme chleba. Odpadám mezi prvními, ale jedu si stále své tempo. Před sebe se raději nedívám, trpělivě čekám kdy ten gel co jsem do sebe dostal těsně před startem naskočí a soustředím se jen na výkon. Hlavou mi proběhne titul Armstrongovi knížky „Každá vteřina se počítá“. A hele, postupně dávám jednoho odpadlíka za druhým. Na kopci jsme utvořili čtyř člennou skupinu. Mými „spoluhráči“ v tu chvíli byl pan doktor Přemysl Šváb, konzultant Kardiologického oddělení FN Motol a hlavně dvojnásobný mistr světa v cyklistickém omniu MS lékařů a farmaceutů \'06 a \'07, dalším borcem byl Vašek Štefan a Jirka Kánský. Od té chvíle to bylo už jenom lepší. Na rovinkách jsme jeli poslušně kolotoč, nebo jsme se alespoň snažili jet krátké ostré špice. Za chvilku jsme dostali juniora Mirka Thumu, který nám rytmus poněkud narušil. Vždycky si vlezl na čelo a vystřídal až když byl totálně kyselej:) Za nedlouho jsme mu ujeli a začali sjíždět borce z prvního balíku. Po půl hodině společné jízdy si na sebe začínáme zvykat a shodujeme se, jak je to zase skvělé. Dojíždíme Pavla Lišku. Ten hned hlásí, že neumí jezdit ve skupině. Čekal jsem, že se schová do háku a jak už to bývá, tak před cílem čerstvě nastoupí a řekne „proč jsme nejeli?“ Naštěstí to tak nebylo, ale Pavel s námi vydržel až do cíle. Ve stoupáních jsem si všiml, že nejvíce sil má Přemek. Ten se na mě občas s úsměvem podívá a já mezi řádky čtu „ těším se na spurt“ a „už to brzy přijde“. V závěrečném a snad nekonečném stoupání se pokouším o nástup a ujet. Splněno, ale ne na 100%. Kardiochirurg se mě drží jako klíště a 100 metrů před cílem to konečně přišlo. Přemek roztáčí neskutečné představení a já se za ním snažím viset co to dá. Morálka polevila a vzdávám to. Jdu do sedla a v poklidu dojíždím do cíle. Přemek se otáčí, vidí mé svěšené nohy a tak si to chce v klidu dojet. Najednou mě cosi ještě osvítilo a hlavou mi proletěla myšlenka to ještě zkusit. Zákeřně a nečekaně! Ještě se zvedám a roztáčím nohy. Bylo však pozdě. Poslušně se řadím do koridoru a potom si už celá skupinka podáváme ruce, plácáme po ramenou a jeden přes druhého ze sebe chrlíme superlativy jak to bylo skvělé, že nikdo nečekal tak dobré počasí a hlavně, že jsme si udělali výbornou skupinu. Endorfíny se vyplavovali po litrech a pocit blaha narůstal každou vteřinou. A proto mě uvidíte zase na dalších závodech. A pojedu v oranžovém!!!! Tedy, ne že bych byl teď před volbami z oranžové nějak hotovej, ale ty blbý kecy kvůli modrýmu dresu fakt už raději poslouchat nebudu:))))
Skupina s níž jsem si závod náležitě užil. Děkuji pánové! Bylo mi potěšením a svátkem!