Dnes o výsledek moc nepůjde, zdravotní problémy jsem stále moc nezažehnal, a tak si spíše plánuji užít jízdu v gruppetu a nabídnout svým soupeřů pocit, že mě zařízli :-). A taky samozřejmě vypadat dobře na fotkách, a proto stojíme v první lajně s Léňou a Bobkem :-)
Vyrazili jsme jako v Pardubicích a už ženeme svoje koně po kostkách nahoru. Jedu zbaběle na malou, ale i možná díky tomu mě první roztočení nohou vynáší před špici balíku a jedu si na prvním fleku. Opojný to pocit, jak kdybych byl sám na nějaké vyjížďce a neměl za sebou ty nadržený zvířata z 1. balíku UAC. Čekám, že přilítne Léňa a zkusíme první únik, ale to už se zleva valí vlna favoritů a já se prosívám do středu pole. Stelvio před Hostouní, projet se francouzskou vesnicí a alejí Paris-Roubaix, vytočit se ve stoupání na Alpe d\'Huez a safra, začínám mít pěkné problémy stíhat, a tak na větrnou rovinku San Rema už najíždím s odstupem, který nejsem schopen sjíždět. Ale okolo mě se už vytvořila pěkná skupinka, Bobek a Léňa jsou vepředu, ale je tu Quit, David Marek, Honza Šístek a dalších asi 12 kusů. Kostkovou stěnu ve Flandrech jsme tempově přejeli a mohli si tak po chvíli sjet první odpadlíky, Prochajdu a Mirka Zbuzka. To je skupina! :-)
Jedu dost pasivně, na špici se nehrnu, v některých kritických okamžicích jsme rád, že plápolám na chvostu. Cyklistika je hlavně o hlavě, a ta mi dnes moc povzbudivých impulzů neposílá, ale vidět Quita při práci, to Vám je požitek, úplný opak mě, neustále aktivní a hrnoucí se vpřed. Míjíme defektícího Léňu, ale ani se nedivím, ten jeho plášť, který jsme pak zkoumali v cíli, to už bylo řešeto.
Po dalším kostkovém výjezdu odjela dvojice, kterou začíná sjíždět Mirek a naše grupa se začíná trhat, sjezd do ďolíku před Stelviem do Hostouně a zdá se, že budeme s Quitem a ještě asi 3 borci odpojeni :-(. Nevím, kde se to ve mně bere, ale vyjíždím si ze závětří, hecuji Quita a krátkým spurtem se docvakávám zpět. A do háje, Quit to nezachytil, začínám mít výčitky, že jsem ho tam nechal, ještě v Hostouni se otáčím, zda-li není někde na dohled, ale už jen pusto a prázdno :-(.
Tak už to snad domrskáme do cíle, ještě pár nástupů a je tu cílový brdek, po mém obranářském výkonu se do spurtu nepletu, nakonec jsem ale řízl aspoň Mářu, který se ploužil do cíle. Za koridorem přichází asi nejhezčí chvíle POSu, sluníčko nám svítí a se svým, v letošní sezóně nejčastějším, spolubojovníkem, legendárním kapitánem ze Záluží a pak i s dojetými Šlapkami probíráme právě uběhlé kilometry, ale i celou sezónu.
Bylo to zase neopakovatelné, nabité zážitky k prasknutí, teď jen přežít zimu a zase se ve zdraví sejit až zase opona půjde nahoru, na PRSu 2011!