Doksy to je závod o kterém jsem slyšel ještě v dobách, kdy jsem ještě hrál fotbal a to, že se budu někdy věnovat cyklistice jsem nečetl ani v Andersonovkách, proto účast na tomto závodě beru jako povinnost, možná bych jej také přirovnal k povinnostem typu, zasaď strom, postav dům a zploď syna. První tři povinnosti již mám v kolonce splněno, nezbývá tedy nic jiného než každý rok plnit také povinnost účastnit se této klasiky amatérské cyklistiky.
Po výprasku v Klučenicích, který by si nepřáli ani sedláci u Chlumce jsem potřeboval nějakou vzpruhu do dalšího ježdění. Nic nenasvědčovalo tomu, že se tak stane. Tréninkové kilometry – nula, hodin v práci – až moc, spánku – co to je?, ale nic, stane se oranžový zázrak a půjde to!
Do Třeboradic dorážím s Kubajzem za podpory deště a větru. Počasí se mnou ani nehne, jedu ikdyby trakaře padaly! Cíl mám jediný, pořádně potrénovat a dojet. Nejvíce si přeju dojet někde kolem Quita a Kubajze, ale moc tomu nevěřím. Na ufony typu Kolíkáč nebo Bobek ani nemyslím. Na start si beru své civilní brýle, přeci jen očekávám jízdu v dešti a s těmi cyklistickými v dešti vidím asi jako Andrea Bocelli.
Start se odehrává v poklidu prvních pár km se stále propadám, protože všichni se někam cpou a nemám zájem padat. Nejvíce mě rozčilujou bikeři, kteří jezdí opravdu tragicky a jen čekám až se některý z nich složí a vezme mě s sebou. Díky těmto šikulům v Měšicích přichází první pád, naštěstí stíhám zabrzdit, ale bylo to o fous. Čelo samozřejmě nečeká, začíná první lepení již na šestém kilometru, makáme s Quitem, Roškym a Rudou z KPO. Stálo mě to dost cukrů a zvýšilo to mou nenávist k bikerům na silničních závodech (jsou tedy i vyjímky třeba Rošky….).
Regenerace probíhá úspěšně, jen jsem jako na šťopkách druhé lepení nebo pád by mě už nebavil. Brdek v Byšicích se jede v poklidu, vylétl jsem jej na velkou bez zadýchání, sjezd zase s pár kaskadéry a za přejezdem začal závod! Balík se okamžitě natáhl do lajny, nebylo se kam schovat, takže pěkně za svoje jsem makal hodně přes 40km/hod, samá technická zatáčka, prostě nic pro mě. Borec, který jel přede mnou začal děrovat, musel jsem jít před něj a lepit, ale přes všechnu mou snahu se mi to nepodařilo. Naštěstí za mnou jela menší skupinka, kde byl hodně aktivní opět Ruda a Eda Pinkava. Díky jim jsem se docvaknul do větší grupy, kde byl také Kolíkáč. Výjezd na Hostín se jel již více v poklidu, protože závoďáci už byly v trapu. Postupně jsme si dojeli pro Bobka a Roškyho, který samozřejmě dostal od předsedy pokárání za to, že mu chtěl ujet J.
Na vršku nás je snad dvacet kousků. Nechci o něco přijít, držím se mezi prvními pěti, šesti, což znamená, že si vlastně s nikým ze šlapek nepopovídám….. Jede se mi opravdu dobře, špice nehrotím a jsem rád, že se občas dostanu více dozadu abych mohl s Kolíkáčem nebo s Bobkem prohodit pár slov. V Jenichově fouká jako na větrné hůrce, Eda se to snaží rozhýbat, nenechávám ho v tom samotného, ale všichni ostatní nás ano. Tak se opět sjedeme. Do Střem se o tempo stará Bobek s Kolíkáčem, příjemná změna. Kokořínské údolí jedeme stále kolem 35km/h, užívám si pocitu, že s Kolíčem dojedu až pod Romanov. Počasí je stále lepší a lepší. S klukama si moc nepovídáme ani je moc nevnímám, jen si hlídám pozici kolem čtvrtého, pátého místa, nerad bych na Romanově něco dojížděl. Kolíkáč vystrčil svůj nos ze skupinky jakmile ucítil Romanov, bylo mi jasné, že tady se ukáže jestli pojedu sám. Hned od prvních metrů mi to je jasné. Valí se přezemě jeden borec za druhým a na vrcholu zůstávám sám ani skupinku nevidím. V kopci ještě vidím defektujícího Malinu a jen tak na vteřinku mi probleskla myšlenka, že by bylo super, kdyby mě Malina dojel a pomohl mi dostat se zpět do skupiny. Tyto myšlenky rychle přebyli křečci v levé noze, musel jsem přehodit na kašpara a vyhnat je do věčných lovišť. Dojel mě aspoň další odpadlík, s kterým jsem pokračoval do Mšena. Na kostkách jsem už byl opět sám, kolegu jsem někde vytratil.
Kostky nenavidím, ale mé rubéčko je miluje, a proto mi tady pomohlo, vyplavilo veškerou kyselinu pryč a najednou se mi nohy roztočili, na vrcholu kostek jsem již viděl Kolíkáčovu grupu a cítil jsem v nohách, že by to šlo! Při zpětném ohlédnutí jsem si všiml oranžového dresu, zaostřím a on to Malina! Jsem už naprosto v klidu a jsem si jistý, že mě tento rakeťák nenechá napospas kokořínským zbojníkům. Je u mě v cukuletu, do řeči mu moc není, jen se chytám a držím. Volí pro mě snesitelné tempo, ještě si mě hlídá aby mě nezničil, krásný to pocit. Alberto Contador táhne Vencu z Horních Měcholup! Sjíždíme jednoho borce za druhým až máme Kolíkáčovu grupu na dohled. Tady se v jednom brdku Malina trochu zapomněl a začíná mi ujíždět, křičím, volám, mačkám se až na 205 tepů, ale nemůžu se docvaknout, tady zasáhla další vyšší moc, borec co jel za námi mi dává pár svých wattů a opět hypnotizuji vysoké, karbonové ráfky! Sjezd je už zívačka a konečně můžu zařvat, JO, JSEM TADY KOLÍKÁČI!!! Skupina už nezávodí, můžu se tedy odkyselovat a vychutnávat společnost Roškyho, Kolíkáče, Maliny a Bobka. Každým šlápnutím děkuji za tuto příležitost svézt se v této skupince. Ve jednom sjezdu, ani nevím kde, byl jsem myšlenkama v nebi nám (rozuměj šlapkám – teda bez Bobka) celá grupa poodjíždí. Malina díky měkkému zadnímu plášti jede ve sjezdu spíše opatrně, Rošky s Kolíkáčem sní asi taky tak nezbývá než na to šlápnout. Začíná nakonec Rošky, ale účastníme se toho stíhání všichni a poslední docvak zařizuje motorka Malina, to je týmwork! Bobkovi děkujeme, že skupinu brzdil -J.
Malina se v našem turistickém stádečku nudil tak šel na špic a mě skončilo snění. Brdeček do Ždáru ze mě vymačkává poslední zbytky a jen taktak uvisím, ještě, že Malina ze špice odstřídal, opět jsem mohl odpočívat. Na kluka jsem se vůbec nezlobil, protože nebýt jeho (nebo spíše jeho defektu), tak se tady plácám na samotku a místo kochání bych spíš pokračoval v turistice.
Začínáme se blížit do finále, to znamená, že se nikomu moc nechce jet, brodíme se tedy tankodromem, který je bohužel osudný pro Roškyho, který chytá defekt, po chvíli vidíme vedle silnice také lepícího Technika, prostě smutný to pohled, tady s Tylem prostě nesouhlasím. Asi 2km před cílem se mě Malina ptá zda-li nechci odjet, ale mám toho plné brejle, musím tuto velkorysou nabídku odmítnout a šetřím se na konec. Pozici mám i tak výtečnou, hned za Malinou. Blíží se tedy spurt celého našeho balíku, 200m před cílem nastupuje Malina, za ním Bobek, dávám težší a vyrážím také, když už mám nějakou rychlost, Malinovi vypadává noha z pedálu a musím skoro zastavit, v nohách mám okamžitě kyseliny, že bych jí mohl prodávat a už to nejde roztočit, celý balík jde přezemě a dojíždím tak typicky orlíkovsky, druhý odzadu.
Výsledek je pro mě naprosto úžasný, v cíli jsem si připadal jako když jsme v neděli vyhráli MS v hokeji. Počasí nakonec nádherné, cyklistiku jsem si užil maximálně a uvisel jsem Kolíkáče. Cesta kolmo do Třeboratic ve skupině se Zahradou, Tremlem, Malinou, Radkem Procházkou a ostatními utekla jako voda. Byl nádherný den, děkuji za skvělý teamwork!!!