Do Haloun jsem se těšil především z jednoduchého důvodu a to, že konečně budu mít s kým závodit, přijede Mářa! Neponechal jsem nic náhodě a pro klid duše jsem poslední týden najel něco přes 400km, aby bylo z čeho brát.
Jako již tradičně na start jedu vlakem do Řevnic ve společnosti rakeťáka Maliny. V Řevnici se k nám připojuje maratonec z Rampušáka Honzis a nováček ve šlapkách Bonzo.
Slunce vystrkuje své růžky a mě chybí opalovací krém a jako na potvoru ho tady nikdo nemá, nabízí se Beeda s Indulonou, ale bez UV hold večer budu platit za svou chybu v přípravě na závod. Co jsem, ale nepodcenil tak palivo pro svoje TDI tělo, večer hromada těstovin s mákem, ráno hromada těstovin s tvarohem a vajíčkem, v kapsách dva gely a magnesium, to by bylo aby nebylo!
Ještě pár poznámek na neslušivý dres Pebeho a rychle se postavit za Mářu na start. Minutu před startem mi Pebe připomíná mé uvolněné kolo z PRSu tak jen tak pro jistotu kontroluji rychloupínáky a přední mám naprosto volné! A sakra. V rychlosti jej utahuji ze stoje a vzhledem ke své šikovnosti mírně vybočuji přední kolo z ideální polohy a musím povolit také přední brzdu aby mi špalek nedrhnul o ráfek… Takže vyrážím s povolenými oběma brzdami, protože zadek mám zase povolený, protože na středečním tréninku jsem zadní kolo rozcentroval, opravit ho nebyl čas a toto je metoda, kterou ovládám velmi dobře.
Již tradičně startujeme za zaváděcí vozidlem, které nás tentokrát rozumně, tzn. méně než 60km/h dováží na ostrý start do Řevnic. Po asi deseti sekundách stání je odstartováno na ostro, jede se rychle, ale dávám to. Rychlost neklesá pod 23km/h, tepy neměřím už mě ten přístroj na závodech nezajímá, první i druhý kilometr šlapu s plným soustředěním a s vědomím, že Mářa šlape někde vepředu tak nesmím povolit. Od třetího kilometru to začíná být zajímavé, Mářa se propadá až ke mně, nechci zpomalovat tak pokračuju ve svém tempu kolem 23km/h, ale přestává to stačit na hlavní balík ve které vidím Roškyho. Mářu mám už nějaký ten desetimetr za sebou, přestávám se mačkat a jen šlapu setrvačně, jde přeze mě Alánek snad i Technik a nakonec i Eda Pinkava, kterého si ale už nechci nechat odjet, musím se tedy zmáčknout a na metě 1km na vrchol musím ze sebe vydat své maximum, jedeme už ke třiceti a Eda se svými megastehny nepolevuje. Dvěstě metrů před prémií se zvedá Alánek s Edou, jejich tempo je pro mě neakceptovatelné, přeci jen máme před sebou ještě skoro 90km a spoustu jiných kopců, otáčím se jak to vypadá za mnou a uklidňuje mě pohled asi na dalších šest kousků, kteří mi jistě pomůžou tyto dva borce sjet.
Úsek z Řevničáku se ve skupině odpadlíků jezdí vždy naplno, protože někteří jedinci stále doufají ve sjetí prvního balíku. Neobjevuji se moc na špici, protože ani v nejmenším nemám zájem první balík sjet, ikdyž jej máme na dohled. Brdek před Novou vsí již jedu ve dvojici s Edou, kterému vracím poznámku z Doks: Snad si nemyslíš, že mi ujedeš? Nastává klídek, nabíráme ještě nějaké lidi, včetně divně motající Rudy z KPO (později mi říkal, že měl uvolněnou kliku) a v magnetu před Dobříši také registruji v naší skupince Mářu! Fajn, bude to krásný závod. Chvílema si připadám jako na Doksech, Eda to dokonce nazývá týmovou časovkou je to tady samá šlapka. Profesorsky jezdící Rošky, usporně jezdící Technik, neúprosně tahající Alánek, prostě paráda na druhou.
Hradec jedu spíše ve druhé polovině naší cca patnáctičlenné skupiny, nechci se vysilovat a taky nechci lepit případné nástupy. Díky přitomnosti pohodáře Vítka Mužíka se na špici usazuje Eda s Vítkem což je záruka dobrého tempa a nemám obavy z nějakých vylomenin borců okolo. Většina z nich ještě navíc nezná trať tak je ubezpečuji, že Hradec je pěkně dloooooooohýýýýýýý kopec a musí se jet rozumně a rozhodně to není kopec poslední. Hold takhle mě to učí Diablo a moc mě to baví.
Baba je kopec, který mám prostě rád, slunce zde nepaří, není to stěna a dá se jet na jeden převod a takové kopce mémé TDI motoru sedí o čemž již ve sjezdu z Hradce ubezpečuji Mářu a ostatní, hned na začátku Baby se usazuji na špici ve dvojici s Edou a vím, že musím jet něco mezi 18 až 20km/h (aspoň tak jsem to jel před dvěma lety, když mi to jelo celkem fajn). Eda má samozřejmě narážky na to, že mu trhám ústa, Stodůláci povídají něco o motůrkách ve Spešlech, prostě je legrace a tempo pod 18km/h nejde. Ztrácíme přeběhlíka Pebeho, který ještě stihl něco pronést o křečích, ale je to závod a tady se nečeká. Babu si vychutnávám celou na špici a ještě na magnetu na úpatí zvyšuju rychlost na 35km/hod za co už dostávám velkého čouda a při zpětném pohledu na lajnu, která vznikla se poklidně vracím do pohodové skupinky.
Ty nejhorší vymyšlenosti již máme za sebou, soukám do sebe gel a těším se na Housinské sedlo. Brdek z Jinců jedu na čele už jen z důvodu aby někoho nanapadlo nastoupit a hlavně je tady odbočka na vedlejší na kterou bychom nejspíš zatočili, kdybych nevzal odpovědnost za navigaci na sebe a jasně nezavelel, musíme do leva! Už se moc nepovídá, jen Eda s Vítkem jsou neúnavní řečníci.
Na Housinské sedlo najíždím opět ve dvojici s Edou, který mě tentokrát krotí hned na začátku tak nastavujeme tempo pro nás náročné, ale netrhatelné a neodjetitelné. Šlapu co to dá, ale asi sto metru před horizontem nastupuje kukačka z Bítovské s jedním ze Stodůlek a odjíždějí, nemám zájem je následovat, přeci jen Mářu mám ve skupině a cítím se dobře není důvod plýtvat silami. Ve sjezdu nás také předjíždí čelo druhého balíku, ve kterém bohužel chybí Kapr. Necháváme jej volně projet, zpomalujeme, nehákujeme. Co bohužel nedělají naší uprchlíci, kteří kvarteto z druhého balíku hákujou a tím nám pomaloučka a jistě odjíždějí…
Ještě před Litní nastupuje Technik, vůbec nereaguji a věřím, že sil má dost, jelikož jsem na špici tak prostě jen kotvím. To Eda se rozhoduje Technika dojet, jde přeze mě a maká jako šroub, když uvadá a čeká odstřídání jen protočím nohama a nejedu, bere mě tedy ještě pár borců včetně Roškyho, který když dojde na špic taky moc aktivně netahá, v dáli vidím, že Technik si skupinku před námi již docvakl, fajn a teď jeď! Bohužel, ale po chvíli ho vidím odpadnout, škoda Eda si ho sjíždí a jsme zase šlapkovské kvarteto.
V Litni Vítek zahlásí, že kdo nastoupí tak dostane do držk…, jedeme ostře, ale snesitelně ani nepotřebuju kašpárka. Na vrcholu vidíme vytáčejícího Radka Procházku za kterým Vítek vyráží a i přes upozornění, že tedy dostane na držk… prostě jede za Radkem a nás nechává padesát metrů za sebou. Ve sjezdu už jsme zase uspořádaná a spolupracující skupinka.
Ve sjezdu přes železniční přejezd nechtěně všem odjíždím, ale fakt nemám v úmyslu někam mizet, čekám na naši grupu, kterou mi přivezl na záda Mářa.
Rovinatá pasáž před Halouny se jede v klidu bez nástupů za pravidelného střídání, jen si už více všímám postavení Máři a špici skoro jen projíždím. Frnk, frnk a cílový kopeček je tady. Hned na začátku Mářa nastupuje, jsem přilepen na jeho zadním pláští, mohl bych jet i rychleji, ale jen se držím, při zpětném pohledu vidím, že jsme ostatním odjeli o pár desítek metrů, no jestli má Mářa síly bude to zajímavé, kopec je ještě dlouhý. Naštěstí Mářa si sedá, shazuji malou a točím si za ním, dojíždí nás Eda, který nečeká a mizí nám. Kvůli Edovi tu dnes nejsem, čekám co Mářa. Mářa to zkouší zase 500m před cílem, kde nastupuje a po pár šlápnutí na něm vidím, že to je konec, jdu tedy přes něj krásně v sedle a jen udržuju tempo, před cílem mě ještě vzalo asi pět borců včetně Roškyho s Alánkem, ale to mě nemrzelo, Mářa byl za mnou!
Cíl splněn, ani jsem nečekal, že to takhle dopadne. Poskládání naší grupy byl už jen bonus tohoto krásného závodu, ještě zaplácat Malinovi a hurá spokojen kolmo domů za doprovodu vítěze Maliny a diváka Bobka. Příští rok se těším!