Sobota 12.6.
Výstup na další kopec je stejně strmý jako byl ten večerní. Na temeni se objevila rozhledna. Je to Ruprechtický špičák – sláva! Konec utrpení! (Než nastane další.) Pod kopcem je spleť cest, značky všude kam se podíváš. Dlouho jsem tam tápal než jsem našel správný směr. Krkolomě sestupuju do Čech. V polích před Meziměstím už je dobře.
Před samoškou v Broumově nastala vydatná ranní žranice. Mezitím přijeli kamarádi a pokračujem společně.
Následné schodiště na Hvězdu v Broumovských stěnách bylo - podle některých - vyvrcholení útrap letošního Loudání. Polici nad Metují jsme objeli, a o kousek dále pražský Michal ulomil nosič. Tyhle nosiče na sedlovku jsou záludné. Mně se tohle přihodilo loni v Albanii. Sjede dolů do Teplic a zkusí sehnat jiný. Jede s ním Michal Tráva. Je už po dvanácté – sobota. Krámy budou zavřené. Chyba.
Ve Svatoňovicích se stavíme u kamarádů, co tam bydlí. Tam na ně počkáme.
Nebýt včerejší výměny brzdových destiček, večerního Michalova defektu a tohodle ulomení nosiče...nevím nevím, jestli bych si ještě užíval společnosti kamarádů. Stejně tohle tempo asi už dlouho nevydržím.
Ve Svatoňovicích u kámošů Vlaďky a Jindry jsme se všichni potkali a parádně zrestaurovali těla. Michalové nosič nesehnali. Koupili batůžek v supr-marketu. Pokračujem na Úpici. Když už jsu tady, zkusím se stavit u kamarádky Aleny. Před lety zrušila drátěný telefon a od té doby na ni nemám kontakt. Vůbec nevím jak se má....Naše cesta vede přímo kolem jejího domku...to je řízení osudu. Mám kliku. Je doma. Jen jsme si vyměnili maily a valím dál. Snažím se co mně nožky stačí, ale kamarádi na kopci nečekají. Tak od teď pojedu sám, opuštěn. Hned na dalším rozcestí jsem špatně odbočil a ztratil půl hodiny. Honza Kopka s Ondřejem Bílkem a Jardou Semíkem zrovna dosáhli cíle.
Trefit na Liščí vrch taky nebylo jen tak. Kolem cest jsou jen jakési žlutě orámované značky...nikdo neví kam vedou. Nahoře na návsi mě tetky vítají jako při Tour de France. Dnes tu prej projela už hromada závodníků. Fotěj se támhle u rozcestníku. Přinesly kýbl vody na opláchnutí a doplnily butelku. Jeden se prej v noci ukládal ke spaní támhle naproti. Měly strach a chtěly volat policajty.
„Měly jste je zavolat, aby ho zabásli. Bylo by o soupeře míň.“
O pár desítek kiláků dále – za vsí Vítězná – hledám další cestu, když....no toto....přijíždí oba Michalové s Mirkem. Že dávali večeři v hospodě. Jiřka, že jim jaksi zmizela ještě před Liščím vrchem. Hmm.
Vychutnáváme dlouhý rychlý sjezd k Labi – k malebné přehradě Les Království. Nad Bílou Třemešnou, ve stoupání na Zvičinu mně znovu ujeli, ale nahoře pokračujeme už zase spolu. Dramaticky se mračí ale spadlo jen pár kapek. Jen nás to zdrželo. Jiřka mně vrtá v hlavě. Mirek získal její číslo od centrálního organizátora a volá jí. Jede s jedním, co byl ještě za náma (vida, tak nejsme poslední)...jsou zrovna na Zvičině, teda kousek za náma. Já jsem ji předjel, když dávala večerní pauzu na pikniku u mateřské školky kdesi v Záboří.
Kamarádi to dnes chtějí natáhnout – dojet co nejdál. Já jsem zastavil před půlnocí ve vsi Pecka. Najít za humny plácek vhodný ke složení hlavy se ukázalo jako docela problém. Všude šikmo, ploty, za nimi psi...dole v dědině jsou ňáké hody nebo co. Line se odtud řev a hudba. Těžký je život loudala. Je zataženo....třeba nebude pršet. Kdybych nebyl takhle grogy, asi bych byl z té hrozby deště nervózní. Takhle jsem se rozložil na plácku se špalkem a zbytky dřeva mezi keři za jedním statkem a usnul jako to dřevo.
Jsem na 325. kilometru. Do cíle tedy zbývá 220. do pondělka bych to měl stihnout.
Neděle 13.6.
Muzika a opilý zpěv otravovaly až do samého kuropění, a to já už vyjíždím. Po náměstí se ještě plouží pár opile blábolících mátoh.
Jedu po silnici až do Nové Paky. Daří se vymotat městem na druhý konec a pokračovat k Máchovu kopci.
Na okraji lesa míjím ležení dvou loudalů. Děvče už je na nohou...je to Jiřka! Předjeli mě v noci. To je paráda! Teď už nás nic nerozdělí! Její parťák je Aleš. Jedu pomalu dál. Dohnali mě u hradu Kumburka. V sedm hodin na kopci Tábor jsme ve vrcholovém altánu přistihli tři chlapce. A oni jsou to Michalové s Mirkem! Včerejší prodloužení jízdy do pozdní noci bylo teda trochu kontra-produktivní. Nepochybně jsou rádi, že jsme je vzbudili a namáhavě rozlepují oči.
Všichni strašili Kozákovem, a přitom je to jen mírný asfaltovaný kopec. Nahoře dáváme vydatnější snídani. Dohnali nás Michalové s Mirkem. Rychle něco sezobli a vypili a valí dál. Už jsme je nespatřili. Sjezd do nížiny byl krkolomnější.
Do Turnova jsme dospěli před polednem. Potraviny na rinku jsou otevřené, takže je hostina. Aleš překvapivě prohlašuje že končí. Prostě už se mu nechce se namáhat. „bude tě to štvát, žes to zabalil jen tak z rozmaru“, říkáme mu. Nezviklala ho ani trojice v čele s Monikou a Vaškem, co se za chvilku přiřítila na náměstí. Kde se tady berou? Jakto že nejsou nejmíň sto kiláků před námi?! Jdou se konzolidovat do hospody. Předjeli a ujeli nám v hlubokém písku za hradem Kost. Zimního stadionu ve Slaném, kde je cíl, dosáhli v pondělí brzo ráno.
Po širokých vcelku hladkých cestách bez větších výškových rozdílů to dobře odsejpá. Ocitli jsme se v zapadlém kraji. Vypadá to na problém s večerním doplněním břicha. Hospody vedou maximálně tatranky. O to lepší je výběr kořalek, ale ten teď neoceníme. Už jsme nedoufali a chystali se na železnou zásobu jedlého polystyrenu, kterou vezu od středy, když vtom se objevila oáza – ve vsi Ledce. Perfekt. Já dal knedlo, zelo, vepřo, Jiřka kusy masa přímo z rožně. Porce jsou tak objemné, že se do nás nevešly. Balíme zbytky pro chvíle hladu.
Valíme jako rychlíci. Prima.
Ve Vlkavě – na 445. kilometru už máme tmu jako v ranci. Jedeme absolutně placatým lesem absolutně rovně za nosem...je to docela strašidelné. Připadám si jako ve filmu Záhada lesa Blair witch. Jiřko, moc mně neodjížděj, prosímti...konečně okraj lesa. Podjíždíme dálnici, v Dražicích se fotíme na mostě a spěcháme k Benátkám. Rád bych už někde spočinul. Les tu zatím vypadá neobyvatelně. Je zataženo. To bylo včera taky, a nepršelo. Načež začaly shora dopadat první velké kapky. Dofrasa...déšť houstne. Musíme zastavit a obalit se igelity. Bez zábran valíme úzkou stezkou podél Jizery, než jsme ve slabém světle baterek uviděli, že stezka je vymletá, sesutá, je div že jsme ještě neskončili v řece. Hned jsme slezli a pokračujeme pěšky. Vypadá to na azyl v nejbližší autobusové čekárně. Snad se podaří něco najít než doopravdy navlhneme. Na kraji Benátek jsme se ocitli na plácku s velkým stanem, v jakém se odehrávají hostiny. Je tu i podium a další kiosky. Ten pocit štěstí nelze popsat slovy...zůstaneme v tom velestanu na stolech.
Do cíle zbývá 80 km. Zítra to dáme i kdyby padaly trakače.