Hrubý Jeseník mě odeslal na další dva dny do stavu totální únavy, a tak SMSce od Icemana, že čtvrtek-Šternberk a sobota-Ještěd jsem se zhluboka zasmál. Počasí však začalo dělat divy, ve středu už je mi do kroku a ve čtvrtek už hobluji posázaví, sice se zataženou brzdou, ale do hlavy se začíná vkrádat myšlenka na sobotu. Iceman je pevně rozhodnut, Léňa už je nažhaven dokonce jet přímo z Jíža, což by mu dalo přinejmenším 260 kilometrů. Furt si říkám, vždyť je březen, nebuď magor, ale v pátek už hledám gely a do bidonů sypu malťák.
V sobotu ráno už nás vítá Iceman s bojovým tanečkem, který je doprovázen výkřiky: „Ještěd, Ještěd!!“. Všichni si přiznáváme, že máme starťák jak před maratonem, v Sojovicích, už nás netrpělivě vyhlíží „blázni v oranžovém“, kteří nám dnes nedovolí ani na chvíli polevit. Vyjíždíme, znovu a znovu člověka naplňuje ten týmový pocit, když jede 6 pomerančových zadků za sebou. Mám z té dnešní kilometrové dardy neskutečný respekt a tak směrem na Boleslav nevlezu ani jednou na špic, což Kapr úsměvně glosuje. No on Léňa s Icem taky vesele kukají vzadu. Už na 35km začínám cucat první carboš a na 45km dáváme housky. Začalo mžít, silnice se jemně nakropila, ale naštěstí od našich tažných koňů to zatím nestříká. Najíždíme do romantického údolí k Českému Dubu, vody už je tu více než malé množství, a tak dopředu se derou blatníčkáři, aby oplatili alespoň trochu tu předcházející dřinu. Vlastně moc ani nevím kudy jedeme, Bobek s Kaprem to mají přesně naplánováno a cestu znají dokonale. Zvolil jsme již jarní oblečky, tzn. funkční prádlo, dlouhý dres a vestu a dolů dlouhé čapáky s návleky na kolena. Cítím se výborně, v zimní bundě bych se asi pařil, jak se znám. A najednou kluci hlásí Ještěd, to jsme překvapen, že už tu jsme, je sice v dáli, ale působí velmi majestátně a myslím, že všechny naplnil blažený pocit, takové opojení, že se konečně blížíme trochu do hor :-)
Začínáme stoupat, Kapr hlásí jedeme na Tourmalet, bavíme se hláškou, která nás neopustí až do konce výletu: „A na to se napijem!“ a ťukáme si bidony. Teplota klesá a sněhu přibývá, silnice je už plná vody a lituji kluky na letňácích, co asi budou muset zažít při sjezdu dolů. Domlouváme si, že Kapr s Bobkem zkusí vyjet do sedla a při zpáteční cestě nás naberou a pojedeme už všichni dolů.Přichází asi nejprudší úsek, duo Ka-Bo odlítli, já se držím Léni a Ice zůstává za námi. S Léňou jsme chytli společný rytmus, jedeme stále kolem 14km/h. a cesta příjemně utíká. Je stále zataženo, teplota kolem 4-5 stupňů, ale přestalo už mrholit. Překvapivě ještě chytáme Kapra s Bobkem nahoře na parkovišti v sedle na odbočce na úzkou vrcholovou cestu, která je ukryta v bariérách sněhu. Nemá cenu jet dále, Kapr se klepe jak osika a míří dolů. Já si dávám další housku a vítězoslavně kropím místní závěj. Endorfíny přišly, cítím se jak na Šerlichu při Rampovi :-)
A hurá dolů, zlatý zimáček, zlatý blatníčky! Sice pláště nejsou antisnake a tak jedu krokem než se tady někde vyklopit. Dole kluci čekají a Bobek začíná rozjíždět peklo, je tu dlouhé klesání a taky chytám slinu a chci se zahřát a tak ho mám stále na dohled. Jedu i s vědomím, že za sebou táhnu promrzlého Kapra, tak aby jel v teplíčku :-), ještě ho budeme potřebovat. Projíždíme krásnou krajinou Ralsko, Mimoň, nikdy jsem tu nebyl, a tak se snažím vnímat tu krásu. Moc to ale nejde, silnice je samá díra, ale naštěstí tu není provoz a můžeme jet roztaženi po celé šířce svého pruhu. Jedu stále s respektem co se stane v následujících kilometrech, druhý gel padnul a jen se modlím vydržet do Doks, tam jsme si vyprosili kratší zastavení. Cedule kemp Bílý Kámen už láká na vyhlášení letošní CKKV klasiky, my ale do Penny a mě nestačí nákupní košík. Kapr jen kroutí hlavou, kam to dávám, ale přišlo to vhod, ty koláčky byly vynikající! :-)
Vrháme se do nepříjemných brdků, tady jsme se vraceli v májové večeru se Šemíkem, Hynaultem a Vašíkem z Doks 2005 a nebo ty páteční návraty v lehce zamlženém oparu z nočních Doks. Dnes nálada začíná upadat, Léňa s Icem chytají krizi, ale Kapr s Bobkem jedou skvěle týmově, přizpůsobují svoje tempo a nenechávají nás chcípnout v protivětru. Když krize začíná vrcholit, tak přichází neskutečná záchrana v podobě plně naloženého valníku ze senem. Omlouvám se svému trenérovi, ty kilometry se nezapočtu, ale jet za takovou větrnou clonou, tomu nešlo odolat. A ono se to nezdá, Kapr dokonce tepal 135, tak zase taková flákárna to není. Euforické výkřiky a hláška „a na to se napijem“ se opakují až do Mělníka. Máme 170km za sebou a teď prý jen s větrem do zad až do Sojovic. No co více si přát!
Za Mělníkem stavíme a při pohledu na Léňu a Icemana mě napadá legendární úryvek z Královského reportu od Jestřába: „.... dáváme jen čaj, ten nezvrací ...“ :-) Omlouvám se klukům, že jsem se pořád tlemil, ale všechno ze mě spadlo a ta radost, že to máme už málem za sebou, ta nešla zastavit. Každým najetým kilometrem se ta radost zvyšuje a na 190 najednou zjišťuji, že už jsem dlouho nic nesnědl a začíná na mě přicházet krize. Naštěstí zadní kapsy jsou narvány ještě z Doks a tak margotka to zachraňuje a v Sojovicíh dostávám hloupý nápad ještě najet 3 kilometry okolo návsi, ať mám taky na tachometru 200km. Ale Iceman mě razantně posílá někam a tak nechci provokovat. Kapr nás hostí jak královskou návštěvu, to finále nemělo chybu, díky paní Kaprová!
Dali jsme to, ale jen díky té soudržnosti a obětování se Kapra a Bobka pro nás. Jet s takovými borci byl pro mě skvělý zážitek, na který nezapomenu. Zdá se, že Hrubý Jeseník a Ještěd si už našel pevné místo v zimním šlapkovském kalendáři.