Stalo se vám někdy, že vše vyšlo tak jak jste si přáli? To nedělní ráno začalo až nezvykle dobře. Probouzím se v půl sedmé bez budíka, střešním oknem vidím vymetenou oblohu, slunce pomáhá rtuti teploměru pozvolna stoupat vzhůru a tak se vstávalo celkem samo. Bez násilí, bez přemlouvání. V osm mě má vyzvednout Iceman se kterým nabereme kurz Prosenická Lhota. To je spousta času a tak to mám rád. Zapínám PC, rychle sjedu diskuzi na webu „šlapek“ jestli se na něm nepíše něco důležitého, vařím kafe, do mikrovlnky cpu těstoviny s němčím mexickým, což mé probuzení řadí ještě o další level výš. Rychle kontroluji všechny připravené věci co si beru sebou, plním bidon isostarem, přibalím pár sojových suků a přeju si, aby Iceman přijel na čas. Je přesnej jako hodinky!!! To jsem třeba s Bobkem ještě nikdy nezažil:))) Z jeho X5 se valí nějaký bigbeat a mě je jasný, že dnešní jízda začíná mez mráčků ve všech směrech. Cestou probíráme všechno možné, optimismus a nadšení je cítit z každé věty. Cesta příjemně ubíhá a na Sedlčansku se s Icem shodujeme, že Čechy jsou prostě ráj a že tady jsou silničky pro silničky jako stvořené. Ty kopce jsou z auta poněkud sympatičtější, než ze sedla bicyklu. Však my na to za pár minut přijdeme!!!!! V 9:15 přijíždíme na místo určení a zjišťujeme, že jsme první. V Prosenici vládne absolutní klid hodný nedělního rána. U autobusové zastávky se připravuje prezentace s nepřehlédnutelným nápisem DA-BA. Žádný z jejich závodů jsem ještě nejel, takže absolutně nevím co mě čeká. Ice říkal něco o takovém malém komorním podniku … asi jako Sázavák. No potěš koště!!!! „A mají tady taky Povltavské Vitáčky, Dixy apod?“ „ No jasně Kajmane, taky tady něco takového bude“. Zatím jdeme s Icem do dresů. „Ty dneska jedeš za šlapky????“
„Podle Kolíkáče jsem uvnitř stejně oranžovej“ a to jsem ještě netušil, že mě zhruba za dvě hodiny Kolíkáč, Léňa a Technik přebarví na oranžovo úplně, ale to už předbíhám. Čas letí. Prezentace. Překvapuje nás, že mají čipy, startovní číslo se nevrací a rychle do sedla a projet si okruh. Ice je výborný průvodce. Tady za zatáčkou bude díra … byla tam, za chvíli se to zhoupne … se to zhouplo, tamhle už budeme hotový … byli jsme … ehm … tak zlé to zase nebylo. Krásný okruh s krásnými kopečky i sjezdy. Dojíždíme zahřívací kolo a u prezentace je už plno. Z „našich“ je tu ještě (krom již zmiňovaných) D!ablo, Malina a Kocour.
5 minut do startu a Kolíkáč se teprve jel rozjet. Na roštu se začínají stavět dohromady závodníci všech kategorií. Ředitel závodu se ještě ptá, čí je ten Citroen co je tam tak nešťastně zaparkovaný? Kolíkáče? Ne, ten parkuje tady. D!ablo přidává k dobru fór, jestli prý víme, že Kolík se řekne francouzsky Berlingo! Nálada se zdá být velmi uvolněná, ale můj pulzmetr hlásí úplně jinou pohodu – 148 tepů. A to jsem ještě ani nešlápl. Tak jo, jde se na věc. „Safety car se rozjíždí, čekám povel v podobě výstřelu z nějaké pistole, nebo alespoň z karburátoru, ale místo toho se dal signál zatroubením z auta. Aha, tak tady bude veselo. Startovalo se do kopce, který končil zhruba po 500 metrech. Co na to tepy? 182!!! Ty vole … to přece nemůžu vydržet! Dvojitá zatáčka první vpravo a jede se dolů. Bacha, tady Ice upozorňoval na díru. Byla tam. Hlavně neztratit čelo závodu jako na Sázaváku. Byl jsem rozhodnut jet na plno. První sjezd! Tahám 53x12. Prudké odbočení vpravo. Pozor na štěrk. Toč, toč! Další pravá a první brdek – musíš spurtem. Pak stoupání na chvilku povolí, dokonce se jede pár metrů dolů, ale to je jenom taková ta falešná naděje. Jede se fest a silnice stále stoupá. Tepy opět na 182 a v tu chvíli myslím na Kapra, který mi vysvětloval jak jezdí časovky. No nic, je mi jasné, že Kapr musí mít posunutý práh bolesti, protože tohle přece není vůbec lidský. Musím vydržet, vím, že tady se láme chleba a kdo odpadne, tak má prostě smůlu. Čelo s chrtama se začínalo pozvolna vzdalovat. Ahoj Malino, ahoj Techniku …. si to užijte:)) Kdo je kolem? Kolíkáč, Léňa, Kern, Auto Volvo Hase, Triatlonista z Berouna a další a další. Těším se na Kolíkáče … říká se o něm, že v balíku na všechny řve …. a je to tady: „DO LEVAAAA!!!!“ jako by mu nestačilo, že jedeme v oranžovým! Tak tedy střídáme do leva, poslušně, nikdo neremcá. Celé první kolo se jede na krev! Jde se na další okruh … zdá se, že to chtějí mít všichni brzy za sebou …. nikdo nezpomalil. Do brdků se prostě spurtuje … naštěstí tepy jdou dolů … maximálky mám někde na 170. Po vystřídání šetřím každý watt. Jede se mi čím dál tím lépe. Kopce mi nedělají problém … spíš se bojím, abych neztratil ve sjezdech … představuju si nad sebou Fandu Vokála s bičem. Pouštím všechno … nebrzdím (kdo by si chtěl taky ošoupat špalky Campagnolo za osum stovek). Jsme ve druhé třetině závodu, statečně stoupáme vzhůru, s Kolíkem si vyměníme úsměvy jako, že je to ono a za chvilku slyším – „Technik!“ No on si tam jede na kecačku s krásnou blondýnkou, prostě pohoda, žádný stres a v tu ránu ho z této idylky Kolíkáč vytrhne …. Techniku, jedeme na Kajmana. Nevím jak to napsat, ale úplně mi zvlhly oči. Cože??? Na mě???? Ještě teď mi to zní v uších a jestli jsem byl před závodem uvnitř trochu oranžovej, tak teď se ze mě stalo něco na způsob holandského fotbalového fanouška. Oranžovo kam se podíváš ….. dokonce i ponožky mi zoranžověli. Endorfíny ze mě tryskaly jako z gejzíru voda!!!! Jelo se dost rychle a potichu jsme spřádali únik. Zkoušel jsem 3x ujet, ale borec z Kernu mě nepustil. Byl jak přilepenej. Pak to několikrát zkusil on, nesetřásl mě. Jel jsem bez gelu, bez chemie, jenom na čistou vodu a jeden sojový suk a přesto jsem si připadal jako králíček Duracel. Jelo to skoro samo! Kluci mi pomáhali, ale tady se projevila hlavně má nezkušenost …. jak by řekli Cimrmani … tím si ale přeci tu historku nebudeme kazit. V každém případě mi pomáhali Léňa, Kolíkáč a Technik. Nástup za nástupem. Rychlost fantastická. Jeli jsme famózně. Do cíle pomáhal vítr v zádech. Věděl jsem, že musím nastoupit brzy, protože spurt na 200 metrů by byla voda na mlejn Kerna a triatlonisty. Řval jsem jako kráva a točil nohama co to šlo, ale vyhrála zkušenost, takže cílovou páskou jako první prolétl Kern, za ním triatlonista a pak Kajman v dresu Robina. Třetí místo!! Nikdy jsem na stupních vítězů nestál. Jak se tam leze???? Vůbec mi nevadilo, že jsem ten spurt projel. Rozhodl jsem se podat maximální výkon a z mého pohledu mám prostě splněno. Jen mi bylo líto kluků z mladších kategorií, že museli ještě na další tři okruhy. Vylovil jsem z batohu foťák a fotil co to šlo. Fotím už zmíněnou blondýnku v bílém a smímek se mi rozmázl. Utrousím něco v tom smyslu, že se mi ta samice rozmázla a v tu ránu po mně fotograf co stál vedle seknul pohledem. Kdo asi mohl tušit, že je to její fotr??? Fandím Malinovi, který si to rozdával s Klímičem a Rozvoďákem. Malina nakonec bral bronz. Pro něj to bylo asi takové normální, možná mírné zklamání, že to nebylo lepší. Pro mě znamenalo třetí místo hodně. Bylo to moje první malé vítězství. Byl jsem šťastný, na světě bylo tak krásně a k tomu ještě to počasí, které v DA-BA objednali prostě luxusně. Byla mi čest s vámi pánové jet v jednom balíku. Děkuju všem!!!! Krásný závod a zážitek, který si budu určitě pamatovat!!! Děkěkuju!