Třebotovka byla, podobně jako Gejzova, moje první KPO časovka v životě. A neb to byl i první závod sezóny, jistá míra nervozity byla na místě. Jak dopadnu, byl ten nechutný zimní trénink aspoň k něčemu dobrý ? Tak zněla otázka dne. Hned předem musím zmínit, že jsem dopadl dle svého očekávání. Nebyl to naštěstí ani propadák ale že bych byl svým výkonem ohromen ? To tedy ne. Na start časovky jsem vyrazil z Jižáku spolu s Jestřábem, pod Točnou jsme chytili expres s Kolíkáčem, Šemíkem a Vlkem. V kupé jsem po konzultaci s Šemíkem stanovil sobě i taktiku pro závod. Kopec až na hranu nepřepálit, držet tepovku pod 175 a od hrany to napálit. V km/h to mělo vypadat následovně. Kopec kolem 15 a od hrany přes 25. A realita ? Do půli kopce jsem při předepsané tepovce těch 15 držel. Druhá půle ale šla dolů, takže Soused, fotografujíc na hraně, nemusel ani použít rychlejší závěrku foťáku J. Dobré bylo, že Jestřába, který startoval přede mnou, jsem měl stále v dohledu a ani Šemík, startujíc po mě se moc nepřibližoval. Byla to moje jediná orientace, neb jsem sám sobě čas neměřil, majíc obav aby mě zbytečne nedeprimoval. Následující rovina pro mě nezačala nejlépe. Starosti s přesmykačem. No nic, zakousl jsem se do roviny a ona zas na oplátku do mě. Tepovka vyskočila nad 180 a přes veškerou mou snahu, PĚTADVACÍTKA byla nedosažitelnou metou. A tak jsem se ani moc nedivil, když Šemík, rychlostí připomínajíc svého slavného jmenovce J, přefrčel kolem mě. Kdo mě však vážne udělal radost, to je tým. Tři bedny a 2. místo v týmech - fantastiko. Jo, tak zas v Bášti.