Ani jsem netušil jak mi ta závodní atmosféra chyběla. Dokonce jsem hlásil že na Třebotovku vůbec nepojedu, že nemám pořádný kolo, nemám najeto atd.. Ve čtvrtek jsem si to zkusil nanečisto na starém favoritu a pohled na výsledný čas mě přímo zděsil, 13:30, takhle špatně jsem to snad nikdy nejel. No nakonec to rozštípl Igor, pujčil mi svého zimáka a zachránil mě. Igore to kolo je fantastický, úplně lítá :-). Na start mě Kolíkáč postavil za Petra a před Vlka. Petra beru stejně jako Souseda jako mého přímého soupeře v závodech. Takže hned od startu jsem zafixoval oči na siluetu před sebou a bušil a bušil. Moc jsem od toho nečekal, přeci jenom kilometry mě letos chybí, ale co kdyby, že. Výsledek oční fixace bylo sice zmenšená vzdálenost k Petrovi ale bohužel trochu větší tepy než by se hodily. To se projevilo po přehoupnutí přes vrchol, kde metry získal zpět. Nadával jsem si jaký jsem pako, jak jsem se zničil hned v první pulce. Naštěstí naštvání taky trochu pomohlo a začal jsem se po chvíli zase přibližovat. Poslední 200m jsem tam mrsknul ještě o něco těžší převod a šel do toho uplně naplno a kupodivu jsem dostihl jak Petra tak i Jestřába. Igore jak jsem psal to tvý kole je střela. Nádhera. A neužíval jsem si to tam sám, bedny BM, Vyhupa a Anděla, posezení u pivka i svižná cesta domu s Kolíkáčem. Už se těším na PRS.