Roblín z pohledu časomíry: Teoreticky bylo všechno ohledně měření času jasné a jednoduché, ale nějaká hloupá chyba ba mohla znamenat zmaření úsilí mnoha lidí. Přípravy jsme nahoře s Davidem zvládli v předstihu, což bylo sice dobré, ale zase jsme měli delší čas na chycení nerva. Napětí se stupňuje, tep stoupá ...160, 180, 200, 220, ...? kolik přesně naštěstí nevím, neb nemám tepometr. A už je to tady. První závodník protíná pásku, první dvojhmat, první ufff. Mrazení z neznáma pomalu odeznívá, tlak v oblasti břicha slábne, tep se ustaluje pod TTT, jistota vzrůstá. Postupem času se otřepávám, tlačítka již mačkám v optimálním rytmu, myška jezdí po podložce jako divá. Vše jde až podezřele hladce. A konečně nějaký problém. Blíží se č.40, a to již máme ve výsledcích zaznamenáno. Oranžový dres, je to Bigmig. Takové, co se motají před závodem, nebo při něm kolem cíle, mají časoměřiči nejraději. Ukazovák se přesouvá na tlačítko DELETE, připraven k stisku a tím nekompromisní diskvalifikaci. Petr naštěstí zastavuje ještě v ochranné zóně. Napětí v prstu se uvolňuje, tlak na klávesu klesá, medaile je zachráněna. Dále vše prochází v pohodě. Co tedy říci závěrem. Poznal jsem další rozměr cyklistiky. A musím říci, že zápis prezence, startování, vyhodnocování výsledků, nebo obyčejné závodění, je proti časomíře čajíček. Co je ale hlavní věc: konečně mohu říci, že jsem byl na časovce KPO se svým výkonem spokojen.