Když PRS bolí.
To odpoledne po PRSu mi moje silnička byla zcela lhostejná. Nepoznával jsem ji, ani sebe. Ona už pro mě nebyla tím přítelem, ke kterému se v myšlenkách mnohokrát denně vracím. Spíše mi připomínala jakýsi mučící nástroj odněkud z posilovny.
Jak šly kola:
1. kolo
V popředí se držím jen chvilku, do železničního přejezdu. Nohy mám nepřirozeně těžké, možná zatuhlé, to neumím rozpoznat, nemohu najít tu správnou kadenci. Zavěšuji se za Igora. Domlouváme si spolupráci a mě se tím poněkud zvedá nálada.
2. kolo
Jedu dle Igora, střídáme. Strašně mě vadí ten vítr. Zkouším držet vysoko kadenci abych to vůbec ušlapal. Stále častěji a častěji se však zvedám ze sedla v zoufalých pokusech ulevit aspoň trochu lýtkovým svalům. Nevím co to se mnou je. Nedaří se mi dostat s tepovkou nad 165, jakmile chci přidat, zastavují mě ochabující svaly.
3. kolo
Definitivně jsem přestal střídat. Říkám Igorovi aby jel neb ho evidentně brzdím. Igor zůstává, díky, já trpím. Kolo se stává vratkým, jednou dokonce vrážím do zadního kola svého druha. Psychicky mi to nepřidalo, uvažuju že vzdám.
4. kolo
Bolest stehenních svalů se stupňuje. Zkouším různě šlapat ve snaze alespoň trochu zvýšit výkon. Sedím hned na konci tu zas na samé špičce sedla. Zkouším šlapat do kruhu, ze shora, nic platno. Ztrácím orientaci, ujišťuji se u Igora zda nás čeká skutečně již jen poslední kolo.
5. kolo
Zvedá se mi nálada neb každých pár metrů si opakuji:"tudy již dnes nepojedu !". Ten vítr v horní části trati zešílel. Nechce mě jen tak pustit, Igor mi věnuje starostlivý pohled a já mávám ať jede. Vlastně mi něco říká, tupě kývám hlavou ale nerozumím mu. Jedu, šlapu. V tranzu zjišťuji, že jsem zas s Igorem a cíl projíždíme spolu. Je to divný pocit, nejsem zadýchaný ale bolí mě celý člověk.
Při vyhlašování se mistrně přetvařuji, ale fyzicky a psychicky jsem na tom dost bídně. Ne, fakt to nebyl nejlepší den.