Tentokrát předstartovní přípravy nebyly žádné, poprvé jsem odjel do Klatov naprosto klidný a natěšený, dokonce jsem ještě ani nebyl přihlášen (zaplacené startovné) na nějakou trasu, prostě vše na poslední chvíli.
Na start beru foťák s cílem zachytit co nejvíc šlapek na trati, prostě takový Yetti z Prahy. Řadím se samozřejmě do první lajny, už je to klasika a vzhledem k našemu hojnému počtu to je nezbytné, abychom mohli kontrolovat závod J. Jen škoda, že tu není naše želízko v ohni Dreamer.
Hned po odstartování hypnotizuju chlupaté nohy na dětském posedu našeho nejlepšího může v pořadí Maraton série, Kolíkáče. Jede jako turbodiesel což znamená, že zezačátku se nikam neženeme a můj sen o úniku na Králi padá. Ještě, že máme v týmu Diabla a ten se stará o to, že máme zastoupení v prvním úniku dne.
Brdek na Velhartice nás začíná zahřívat, díky tomu ztrácíme nějaké korálky, včetně Diabla. Kolem mě se začíná tvořit zajímavá společnost s Olinem, Mišutkou, Kolíkáčem. Přichází průjezd myší dírou, který způsobuje první nutnost nástupu, díky kterému vše všichni ustáváme a můžeme si užívat společnosti prvního balíku. Těsně před Zámyšlí někdo před námi padá, balík brzdí, zmatkuje. Když dorazíme na místo, vidíme Kapra v příkopu! Safra to byl pech. Kolíkáč ještě zjišťuje jak na tom náš rakeťák je , naštěstí hlásí, že vše ok. Tímto zaváháním ztrácíme přímý kontakt s balíkem, který dojíždíme až v nájezdu na první vážný kopec, Zámyšl.
Jedeme opravdu pohodu, překvapuje mě, že tentokrát Kolíkáč nemá snahu balík sjíždět, prima. Ještě se kolem nás mihne Kapr, který balík docvakává s naprostou jistotou. Poprvé vytahuju foťák a zvěčňuju odjíždějící balík, bohužel se mi nepodařilo jej zachytit tak aby na fotce byl někdo poznat, hold jsem čekal Kolíkáčovu klasiku, že se budeme snažit balík sjet a to by fotit asi nešlo. Jedeme lehce, můžeme si popovídat, mám dostatek prostoru pro focení, z leva, zprava. Tyto mé manévry vyvolávají docela dost negativních reakcí od tvrdě pracujících borců, tak raději foťák schovávám. Jede se rovnoměrně, daří se nám sjíždět poměrně dost lidí, včetně Michala Skopečka nebo Martina Černého. Někde ke konci kopce nás snímá přibližně dvě minuty kamera, s Kolíkem děláme vše proto aby záběry byly atraktivní a vešly se na DVD, tak uvidíme.
V dalších kilometrech moc prostoru na focení není, ve sjezdech kde se řítíme osmdesátkou mě to sice napadá, takový záběr přes tachometr, kde je vidět cifra rychlosti by mohl být zajímavý, ale díky nepříliš kvalitní silnici do toho nejdu. Pohybuju se spíše na čele naší skupinky, kolotoč se samozřejmě nedaří, je nás asi třicet a ne všichni vědí o co jde. Náš tým má zastoupení v podobě Olina, Mišutky, Kolíkáče a mě, proto jsem považoval za důležitější kontrolovat tempo závodu než dělat fotky. Kilometry naskakují jedna báseň, nohy jedou nádherně, do jídla a pití se musím nutit, začínám cítit, že dnes bych to mohl v tomto tempu a s touto grupou dojet celé!
V kopcích se skoro až nudím, fakt se hlídám abych netrhal skupinu. Klídek nám naruší nebo spíše zpříjemňuje duo Dudek, Swaczyna. Kluci defektili a teď si sjížděli čelo, ihned se za ně hákujeme a užíváme si jízdu tohoto šumavského Pendolina, vystupujeme si před Hartmanicemi, ty brdky s těmito dvěma na špici dost bolely. Další kopec Šimanov mi ukázal, že by to na maratony chtělo pastorek aspoň s 27 zuby, ten závěr byl krutý, ještě že mám takovou sílu v rukách J.
Při nájezdu na Javorník se mi vybavuje vzpomínka na ročník 2008, kde jsem si naprosto našrot vystoupil ze skupiny s Kaprem a Kolíkáčem. Dnes je to o něčem jiném, jede se mi dobře a jsme tady čtyři, ale to by nebyla Šumava aby se vše během vteřiny nezměnilo. Ze zadu slyším, že někdo hlásí defekt, nejprve na to nereaguju a šlapu si dál, pak Mišutka říká, že defekt má Kolíkáč, otáčím se a vidím Kolíka skloněného nad svým zadním kolem. Ani neváhám, otáčím to a sjíždím k němu. Mišutka s Olinem nám tímto mizí, hold jeli na výsledek, což je naprosto v pořádku. Kolík mě posílá pryč, ale nevidím důvod proč s ním nezůstat, tak to ignoruju. Kolík jako zručný opravář mě k ruce nepotřeboval, tak abych tam jen tak nestál, pořizuju důkazní foto. Jediné co nám chybí je pořádná pumpa. Jakmile jsme vyslovili, že by se nám hodila, projíždělo kolem nás doprovodné auto borců z KC Brno. Zastavuju ho a ptám se na pumpu. Borec neváhá, vystupuje už i s pumpou a pomáhá Kolíkovi s nafouknutím. Osma barů tam je v mžiku, tohohle chlapa nám seslal sám Král Šumavy.
Hned po nasednutí na kola nás dojíždí asi desetičlenná grupa vedená Pavlisem z KC Brno, jo tento klub nám byl dnes souzený. Jdu na čelo a vlastně až na vrchol tvrdím muziku pro svého lídra. Jediné co nechápu tak je způsob Pavlisovi jízdy, je to takový Mišutkův způsob, chvíli jede dvacet metrů před námi, pak vedle nás a pořád dokola. Vůbec na jeho styl nereaguju a točím tempo, které způsobuje bohužel velkou selekci a na vrcholu jsme jen v pěti. Začínají se mi ozývat záda, nepomáhá protahování, změna rytmu nic. Mám chuť zastavit, záda protáhnout, ale nechce se mi vystupovat, zvláště ne před Zhůřím.
Zhůří znám velmi dobře, nebýt těch zad, jistě bych si ho i užil, ale bolest se mi rozšiřovala po celých zádech a vyrážela až do krční páteře a dělalo mi problémy dívat se rovně před sebe. Kolíkáč viděl, že nejsem ok, tak mě zásoboval svými hláškami typu: „Jedu Zhůří s Léňou, který má v zádech zabodnuté dva nože, je to nádhera!“ Apod. Normálně bych nějak reagoval, ale nešlo to. Musel jsem často ze sedla abych zádům ulevil a docela to pomáhalo. Za Svojší nás čekal doprovodný Kaprův tým, který mi předpisově předal plný bidon, ta souhra byla dokonalá. Jen příště musím lépe vybrat místo předání, protože nás ještě čekalo pět kilometrů do kopce a to je znát každá zátěž. Po této předávce se mi nějak ulevilo a mohl jsem zase šlapat bez bolesti.Nepočítám-li na gumě jezdícího Pavlise dojel jsem si zase na špici naší grupy a hlídal snesitelné tempo. Postupně jsme sjížděli borce z Mišutkova balíku, zachytil se jen Černý z KC Brno, bohužel ten jel také Mišutkovým způsobem, tak to jen potěšilo Kolíkáče. Nabrali jsme také trpícího Prchala z SP kola. Suma sumárum na vrcholu Javorníku nám hlásili ztrátu na Mišutkovu grupu deset minut a na Zhůří to byly už jen dvě minuty.
Jistě bychom Mišutkovu skupinu sjeli ještě před Zdíkovem, borci na to měli, ale bohužel když jsme začali točit, tak vždy vše zabrzdil Pavlis. Jakmile se dostal na špic bylo jasné, že je konec s kolotočem, prostě tam byl třeba pět kilometrů a ne a ne odstřídat, když jsem jej objel abych ho vystřídal tak jsem ho za chvíli měl zase vedle sebe nebo mírně před sebou. Několikrát nám opět poodjel, byla to škoda, ty jeho síly kdyby byly využity efektivně pro celou skupinu, sám by si pomohl a jako celek bychom letěli. Ono, ale celkově mít ve skupince Pavlise s Martinem je tragédie pro skupinu. Ti dva jsou sice z jednoho týmu, ale jedou stále proti sobě a to dost znemožňuje pravidelné tempo skupiny. Nedá se nic dělat, jen mě to mrzelo, protože oba jsou výborní.
Blížil se obávaný bufet ve sjezdu ze Zhůří, z naší pětičlenné skupiny jsme zastavili všichni až na duo z Brna kteří měli svá doprovodná vozidla, nabral jsem si místo hromady jídla jen kelímek s pitím a šáteček. Na víc nebyl čas, protože Kolíkáč se dal do stíhání Brňanů. Rozjel takové tempo, že jsem nemohl ano kousat šáteček, který jsem měl celý zaražený v puse, jel jsem hranu, ale i tak jsem Kolíkáče nemohl sjet, naštěstí na mě počkal a pak to zase roztočil, v háku to bylo lepší, ale bolestivé. V tom nejlepším nás přibrzdil blbeček v autě, který nás předjel a padesát metrů před námi začal odbočovat vpravo! Kdyby odbočil hned tak by nás to možná neovlivnilo, ale on zatáčel rychlostí 2km/h! Prostě hovado. Měl jsem co dělat to ubrzdit, když jsme jej pořádně prokleli začala stíhačka na novo. Časem si nás dojel ještě Prchal, začali jsme Kolíkáče střídat a díky tomu se nám začali Brňáci přibližovat i s celou svou doprovodnou kolonou. Poslední stovky metrů na docvaknutí jsem si po výborném Kolíkáčově rozjetí vzal na svá bedra, nejzajímavější bylo proplétání mezi auty ve vytvořené koloně za Brňáky a dalšími třemi borci.
Podařilo se docvaknout hned na začátku sjezdu, kde jsem si odfrkl, ale začínal jsem cítit pravé stehno, hm tak snad se nepojede, ale samozřejmě se jelo. Kopec na nejvyšší bod tratě pěkně bolel. Hned na začátku nám klasicky poodjel Pavlis, Černý se vydal za ním s Kolíkem na zadní galusce, přeci tam nezůstanu sám, tak jsem dřel za nimi. Jsme na 130km a začíná se opakovat scénář posledních maratónů, které jsem s Kolíkáčem objel. Kolík se akorát rozjel, jeho turbo funguje výborně, do toho oranžové přízraky má před sebou a já trpím za ním. Tentokrát jsem věděl, jestli se to bude opakovat i v dalším kopci končím, nemíním to protrpět jako minulý rok.
Příchází Zdíkov, tempo je tak na hranici, házím kašpara a začínám regenerovat. Pro svého lídra jsem už měl odpracováno, teď si začnu užívat sám. Vše ukončuje především náš krátký rozhovor, kde se Kolíka ptám jestli toto je kopec na Špičák a on se jen zasměje a začne mi jmenovat minimálně pět kopců, které nás ještě čekají.Jen si kvedlám nohama, cpu do sebe banány z kapes, gel, magnesium, vše zapíjím skoro celým bidonem.
Před Kvildou mě dojíždí dva borci, které jsme vytratili na Zhůří. Díky jejich pomoci se dávám do kupy. Ve výjezdu z Kvildy kde se kopec topoří si nechávám odjet i svou záchrannou dvojici. Když si už opět začnu užívat samoty a vyjížďkového tempa dojíždí mě skupina dvanácti mladíků z dvoustovky, byla by škoda nevyužít tohoto vláčku. Díky tomuto rozhodnutí, po chvíli dojíždíme i mé dva kolegy. Mladící, kteří jsou oblečení v dresech ProTour týmů jako Astana, Kaťuša apod., krásně spolupracují, tahouny mají tři stále, zbytek se jen protáčí, ale pěkně to sviští. Vytočil mě nějaký hejsek z HSK, který se strašně divil, že nestřídám a jen se vezu, až mu bude aspoň osmnáct tak snad pochopí ten rozdíl mezi 260 a 200km na Králi. Mladíci nás opouští při rozdělení tratí. Už mám hlad, tak netrpělivě vyhlížím bufet na Srní.
Na bufetu si užívám už dlouho nezažité chvíle. V klidu pokládám kolo na zem, vybírám si co si dám, co si vyberu tak si vychutnávám, šátečky byly tak výborné, že sním tři tvarohové a dva jahodové, do toho tři rohlíky se sýrem, vše zapijím dvěma ionťáky. Ještě stihnu chudáka paní z bufetu, zprdnout za ty malé půlky banánů, ale je zlatá a přináší mi 3/4 banány. Ještě jsi v klidu dojdu s pískem, stihnu si popovídat s Michalem Skopečkem, který musel kvůli problémům s kyčlí vzdát, provedu základní strečinkové cviky na záda a harmstringy. V tomto mém užívání si bufetu, přijíždí první dvě ženy závodu Lenka Sýkorová a Hanka Doležalová v takové miniskupince. Zastavují na chvíli a razí to dál, jedu za nimi, ještě si naberu dva tvarohové šátečky do kapes.
O holky se starají dva borci, jeden v dresu České spořitelny a pak takový vytáhlí borec v červeném. Ze začátku se jen vezu abych zjistil jakým způsobem se tady jede. Styl i tempo je mi sympatické, tak se do střídání těch dvou borců také zapojoju. Holky jedou úžasně, blíž mám samozřejmě k Hance, s kterou se i velmi dobře povídá, Lenka moc nemluví nebo smíš nemluví vůbec, podařilo se mi z ní dostat aspoň úsměv při mém fópa se značkou, která označuje, Pozor dobytek! Spíš než fópa, to byl trapas, nějak jsem si neuvědomil, že to co říkám může být vysvětleno taky nevhodně. Prostě jsem tu značku okomentoval: „Musíme dávat bacha, jsou tady krávy….“ Kolega aby mi z toho trochu pomohl, dodal: „Že i pár volů“.
Holkám jsem se dlouho omlouval a snad to i vysvětlil.
Hanka jela výborně v kopcích, kde mi připadalo, že Lenka trochu trpí za to Lenka ožívala ve sjezdech, kde se pohybovala jako japonské kamikadze alá Samuel Sanchez. Z pohody nás vyrušili prášilské kostky, které mě vydrcaly i přes všechny výhody mého Roubaix rámu, snažil jsem se držel rychlost nad 40km/h abych je přelétl, teď vím, že to chce jet aspoň 50km/h. Po kostkách nás dojíždí tak desetičlenná grupa, z které mě zdraví Míra Zbuzků, poznávám Tomáše Bartoše z HICu a Astrala. Kluci byli rozjetí , rád je pouštím na špic a začínám se jen vézt.
Sjezd do Železné rudy je reklama na cyklistiku, nic mi nechybí, síly pribývají, na blížící se Špičák se těším. V nájezdu na kopec nám začíná mrholit a v posledních serpentýnách už regulérně leje. V brýlích začínám špatně vidět, tak si je na vrcholu sundávám a tím absolvuju první závodní kilometry na kole, v dešti bez brýlí v životě. Sice vidím, ale ta špína, voda, sůl co mi stříká přímo do očí není taky nic příjemného. Do toho ještě hustý, drobný déšť, který nepříjemně štípe. Ve sjezdu za mnou přijíždí Astral, že v naší grupě má své soupeře z kategorie, a že bychom mohli něco vymyslet, protože mu jde o třetí flek. Rád přijímám, bude zábava. Ve sjezdu jede na první figuře Sýkorka, to že prší to asi moc nevnímá, za každou serpentýnou nám mírně poodjíždí, za ní se vydává Míra Zbuzků, který mi v kopci na Špičák hlásil jak je hotovej, jedu za ním abych minimalizoval počet nečistot, které mi lítají přímo do očí. A jak tak jedeme tak na konci sjezdu vidím, že je nás nějak málo, ještě kontroluju jestli je tady Astral, nevidím ho, ale neprohlížel jsme všechny tak doufám, že jo. Jdu na špici a docela jedu, chvíli jsem i poodjetý něco ve smyslu Mišutky, ale poslušně zvolňuju a nechávám se dojet abych táhnul aspoň grupu a mé úsílí bylo k něčemu.
Jelo se mi výborně, v nohách přes 200km a nohy fungovaly jako na startu, proto jsem většinu času na špici, přemýšlím i o úniku. Přichází předposlední kopec dne, Blata. Jsem v domnění, že to je kopec poslední, tak docela tlačím na pilu a tím odpojuju několik korálků, dělá mi radost Míra, kterého mám stále po boku respektive za zadním kolem. Po Blatech přichází sjezd, kde zase tvrdí muziku Sýkorka, ikdyž jedu přes 80km/h tak mi ujíždí. Sjedeme se zase až před posledním kopcem do Březí, kde definitivně vidím, že tady není Astral a ani Hanka. Musím říct, že sklon kopce do Březí mě dost zaskočil, nohy se mi úplně zasekly, chyběl mi převod abych je roztočil, ožil jsem jen když procenta sklonu zmírnila, nejhorší byl pro mě snad nájezd na hlavní, kde ten sklon byl vražedný a ikdyž to nebylo víc než padesát metrů, totálně mě to utavilo.
Na hlavní jsme to už valili stále přes 40km/h, byl jsem rád, že visím, své špice jsem si protrpěl, jen jsem zíral jak krásně jel Míra, rovnoceně tahala také Sýkorka. Předjížděli jsme závodníky z krátkých tras jako by šli pěšky. Byl jsem už tak promrzlý, že mi nešlo přehazovat, proto jsem musel v těch vlnkách tahat převody, které bolely, o brzdách ani nemluvě, prostě nebrzdili, ještě že kruhák v Klatovech hlídali výborní regulovčicí, protože když jsem do něj najížděl nešlo mi zabrzdit , jen jsem do ní vjel, být tam auto bylo by zle.
Díky těžkému převodu, který jsem musel poslední kilometry tahat, jsem byl tak ztuhlý, že do nějakého sprintu jsem vůbec neměl chuť jít. Před cílovou rovinkou ještě gratuluju Sýkorce k získání titulu Královny Šumavy a pak už jen dojíždím do cíle, naprosto promrzlý, ale spokojený.
Celkově jsem velmi rád, jak vše proběhlo. Čas 9:02hod na 258km není pro mě tak důležitý, důležité bylo to, že jsem si posledních 50km výborně zazávodil, což bych si určitě neužil kdybych si nevystoupil od Kolíkače, ten kluk je někde jinde. Páteční i sobotní tiskovky proběhly jak měly, sešlo se nás dost, škoda nepřítomnosti naší slovenské větve, vyhlášení výsledků mělo dva zlaté hřeby Ivču s Kaprem, zase to byl nezapomenutelný zážit