Po velmi příjemném zážitku z průběhu závodu na Malém Beskydovi jsem se rozhodla zúčastnit se i Krále Šumavy. Po 80 km v Beskydech jsem chtěla prodloužit trať o dalších 36 km a jet nejkratší trasu. Nic se nemá přehánět a kroky kupředu raději budu dělat pomalu a s rozvahou. Po jednom tréninku se skupinou A mi Strejda s Lenkou navrtali „brouka do hlavy“, že bych mohla jet trasu střední. Červík začal vrtat a emoce se ve mně prát. Z 80 km a nastoupání 1250 m rovnou skočit na 208 km s téměř 3-násobným stoupáním a na straně druhá výzva. Domluvili jsme se, že až do dělení tras pojedu se skupinou A a potom už je vše relativně „lehké“. Rozhodnuto, zaregistrováno a raději rovnou zaplaceno, abych si to náhodou nerozmyslela. Jednoho dne přišla změna času startu. Dost mě to vyvedlo z míry. Přece jen „můj pocit jistoty“ jízda se skupinou A byla ta tam a na celou délku jsem se musela rázem spolehnout sama na sebe. Na to jsem si vůbec nevěřila. Mezitím se odjeli 2 tréninky se Strejdou. Jeden pro mě těžší, kde jsem zjistila, že i hodně unavené nohy vyšlapou na 120. km stoupání po kostkách k Astr.ústavu na Ondřejově a vzápětí lehce dokáží točit pedály ze Struhařova domů a na druhém, jak jet úsporně do kopců jako je Řevničák. Upravila jsem taktiku a rozhodla se, že byť nemám najeto tuto výzvu risknu a vyrazím. První část na jistotu a pokud zbudou síly, tak od Zhůří zabojuji s časem. S blížícím se dnem startu jsem různě prožívala trému, těšení se, strach, respekt a kupu dalších emocí. :-)
Sobota 27.8. 6.00 a vzučící budík (už jsem měla malinký budík od 5, kdy se chystali kluci z dlouhé Léňa s D!ablem). Počasí se mělo měnit, ale teplota cca 18OC. Kluci vyráží v krátkém, tak není důvod jet v něčem jiném. Pro jistotu do dresu dávám návleky a vestu. Jíst moc nešlo, ale ze strachu, že bude hlad, jsem se trochu přemohla a nasoukala do sebe pár lžic rýžového nákypu. Na start odjíždím raději o něco dříve, třeba tam ta nervozita rychleji opadne. 7.30 odstartováno. Tak jak je mým zvykem vyrážím z poslední řady a zbytečně rychle. Ve stoupání do Velhartic to bylo znát a trochu jsem se tam potrápila. Ztratila jsem kontakt se skupinou, se kterou jsem se vezla do té doby. Na konci stoupání mě předjíždějí 3 závodníci, které se mi podařilo uviset a svézt se s nimi do Sušice. Nejprve jeli svižně, ale pro mě ještě rozumně. Později začali jet na mě zbytečně rychle, a tak jsem se na prvním bufetu připojila zpět k původní skupině, kterou se nám podařilo sjet. V očekávání nejhorších stoupání se pánové na můj vkus trochu déle posilňovali, ale samotné se mi vyjet nechtělo, tak jsem počkala (pauza byla dobrých 8min). Vyrážíme vstříc Šimánovu. Kopec až na závěrečnou část stoupání šlapu už v úsporném strojovém tempu a začínám pozorovat, že se s pány budu muset brzo rozloučit. Prudká část byla na mě trochu výživná, ale na štěstí krátká. Na Javorník už jsem vyšlapala před skupinou a utrhla jednu ze soupeřek, která se mi do té doby zdála, že jede dost dobře, a že spolu asi pojedeme hodně dlouho. Výjezd na Javorník jsem si užila a povzbuzená pocitem, že mám 2 stoupání z „nejhorších“ slušně za sebou, jsem sjížděla do Kašperských Hor a vstříc věhlasnému Zhůří. Sjezd super jen škoda, že jedu sama. Přece jen byla místa, kde foukalo. Rejnštejn a odbočka na Svojše a Zhůří. Opět se mi jelo dobře. Předjela jsem několik soupeřů. Tou dobou už dorazila studená fronta a poprvé do kopce nerozepínám dres. Je mi jasné, že na 2. bufetu přijde na řadu vesta. Na 2. bufetu honem vesta, rohlík a pouštím se za dojetou další soupeřkou. Stále se cítím v pohodě, ale bohužel ne na dlouho. Na zvlněné části mezi Horskou Kvildou a Kvildou přichází krize, kdy nohy vůbec nechtějí šlapat a já si začínám vyčítat, že jsem se nechala přemluvit na střední délku. Je 120. km a do cíle ještě daleko. Nemám snahu se ani nikoho chytit a jedu co nejvíc úsporně. Rozloučila jsem se s časem pod 10 h, protože tempem, které jedu se tachometr moc rychle netočí. Se soupeřkou se stále taháme. Kopce jdou trochu lépe mě a jí sjezdy. K momentální nepohodě se přidává strašná zima. Už se těším na Srní a na návleky. Po cca 20 km se nohy začínají chytat a daří se mi uviset ve sjezdu 2 soupeře, kteří mě dotáhnou až na 3. bufet. Roztřesenýma rukama zimou se přistrojuji, jeden koláč a jedem. Venku je 8OC. ještě nemám ani nacvaknuto a začíná slejvák. Super. Zima a ještě déšť a to před prášilskými kostkami. No nic. Vyrážím. Nohy jedou jak po regeneraci a já se dostávám do laufu. Jedu jako na začátku. Zimu si nějak nepřipouštím, déšť také ne. Kostky byly fakt nepříjemné. Přece jen ty prokřehlé ruce řídítka sotva drží. Díky sloučení s krátkou trasou je možnost se přidat i k rychlejším skupinám a já začínám doufat, že čas pod 9 h by mohl dopadnout. Už jen poslední výjezd na 175. km, kde se mi podařilo odtrhnout soupeřku, se kterou jsme se tahaly od 2. bufetu. Sice je kopec už na nohách znát, ale ještě stále se daří předjíždět i závodníky z krátké. 178. km a už vím, že pokud se nestane nějaký defekt nebo pád, že už mám nejhorší za sebou. Do Klatov to mažeme pěkně rychle. V Klatovech zaslechnu povědomý hlas a on D!ablo. Nabírá mě do háku a mažeme do cíle na teplý čaj a jídlo.
V cíli jsem byla zmrzlá na kost, ale měla jsem velkou radost. Čas pod 9h. Docela slušný výkon na trati a ani jsem nebyla moc zničená. V hotelu na mobilu čtu SMS, že jsem 1. v kategorii. SUPER
Děkuji všem za podporu a důvěru, se kterou mě navrtali „brouka do hlavy“. Strejdovi ještě navíc za trpělivost, se kterou se mnou před KŠ jezdil. Všem Šlapkám děkuji za spolúčast na mé radosti v cíli.
PS: 8 min na prvním bufetu mě dělilo od 1. místa v celkovém pořadí žen na střední trase ;-)