Tyden před Kralem si s Ivcou davame spolecny trenink na trati Brdskeho svihu. Citim se byt silny jako bizon, na Krale se vyslovene tesim.
Ani nevim, proc, ale ke konci tydne mne to nejak vyprcha, a ani nevim, zda se mi tam vůbec chce. Ale snazim si to nepripoustet.
Při večerní tiskovce mi Laco vycita, ze na Krali mu po startu vzdycky ujedu. Slibuji napravu.
Ve skupine A jsme na startu ve trech, s Lacem a Kamionem. Vyborne. Před Kamionem se citim trosku provinile, pač letos jsme ho dvakrát ztratili (na Rampovi a na Beskydu), a tak doufam, ze ted to dopadne dobře. Po startu jedeme opravdu pianko, nikam se nezeneme, za první hodinu prumer jen 22. A nabirame Pedra. Startoval sice z první vlny, ale pak na nas pockal. A dal uz jedeme jako nerozlučná ctyrka. Predjizdime Fousace, který se chystal jet kratkou letos. Zrejme se rozhodl před startem trosku rozjet :-).
Jedeme naprosto jako stroj. Zadne emoce, zadne kecy, jen soustredene slapani. Nabaluje se na nas docela velky balik, ale ty skoro všechny nam odpadnou na Zhuri. Poslední hned po druhem bufetu. Mne se taky nejede nejak dobře. Zacina na mne lezt zima a nejaka podivna ztrata motivace a chuti slapat. Beru vestu, na zimu to pomuze. Ale co z tou motivaci? V dlouhem stoupani před sebou mame jako na dlani Fenixe. Zrejme zvolnila a ceka na nas. Ale ja tu skupinu brzdim, a tahle hra na sjeti trva nekonecne dlouho. Po spojeni tras kolem nas nejakou neuvěřitelnou rychlosti proleti Lemond. Když to my uz spise plazime. Zima, tma, obcas mrholi. Laco a Pedro na mne nejak netlaci, vždy se dokonale prizpusobi memu snecimu tempu, ale nejak mi to na moralu nepridava. Tesne před Srni dojizdime Lemonda. Holt hra na hrdinstvi se obcas nevyplaci. Hned po tretim bufetu zacina poprchavat a pak regulérně lejt. Tady dostavam konecne supr napad: Odpojim se, a ze Skelne to strihnu rovnou do Klatov. Rikam klukum, ze je to dobry, at jedou, dal uz to zvladnu sam. Odpoved: drz uz konecne hubu a slapej jak jen muzes. To se rekne… kdyz to ja nemuzu vůbec nijak.
Po Prasilskych kostkach nam odjizdeji Kamion a Fenix. Dal uz je to není trapeni, dal uz je to cire utrpeni. Cely se klepu, zuby mi vycvakavaji „Tanec s šavlemi“ Arama Chačaturjana. Rovinky se mi nejdou, sjezdy jsou uplna tragedie, ve stoupani se mi konecne dari jet i pod 7 km/hod, coz jsem vždy povazoval na silnicnim kole za nemozne. Jedina věc, co mi jde – caj na poslednim bufetu. Kelimek, další... Ale Laco mi splácí starý dluh a rve na mne, at uz jedeme. Kopecek, další a uz vidime najezd na hlavni, po které se zenou zavodnici z kratke. Sakra, ja snad ten brdek nevyjedu… Ten dojezd po hlavni znam, vždy jsme to tady mastili přes 40. Ted ani 30 nedokazu, tepy mam hluboko pod 110 a vlastne uz jedine dva pohyby, které zvládám, jsou třes a cvakot zubu.
Zvlasni… V cili nejsem ani vyšťavený, ale nohy boli priserne. Asi budu muset zapracovat na jizde v chladu a desti.
Na vyhlaseni… Jsou tu tri věci, co mi udelali opravdovou radost:
1. Ivca dojela pro zlato.
2. Fousac a Kolbaba dojeli v limitu.
3. Ivca udelala Lemonda :-). Třeba tohle pro nej konecne bude ponauceni, ze silnicni cyklistika je spis o spolupraci, nez o krátkých efektních nastupech.