Na Krále Šumavy jsem začal myslet ihned poté, co jsem se probral z klinické smrti na Krušnotonu. Myslel jsem na něj tak moc, že se mi o něm i zdálo. Po jednom docela hrůzostrašném snu přemlouvám otce ať mi dělá doprovod a do kufru dá i celé rezervní kolo.
V pátek kolem třetí vyzvedávám Lemonda a výlet začíná. Po prezentaci do Beránka ubytovat. Stále stejná zahulená putyka a poté co jsem viděl místního kuchaře, který se s hygienou moc nekamarádí jdeme s Lemondem radši večeřet do jedné restaurace poblíž náměstí. Na pokoji s Lemondem a Kolíkáčem můžeme trsat při šlágrech našeho mládí až do tří do rána, ale nějak nemáme náladu.
Sobota 5:15 budík natažen zbytečně, nespal jsem. Radost mi alespoň dělá, že nemám problém s primární ani sekundární potřebou. Není kam spěchat máme první vlnu.
Start, mám zařazeno 52x11 a letím směr kruhák, před ním jsem na celkové bedně ale následné tsunamy mě posílá do propadliště ději:DD. Rozhlédnu se a vidím kolem sebe Kolíkáče, Olina a Léňu. Při jedné odbočce v pravo záhlédnu na čele Diabla. Tak on to myslel vážně, když mi večer na tiskovce vyhrožoval, že mě vyštípe z desítky celkového pořadí :-))) Za Tržkem se jede docela v klidu, který naruší jen pád Kapra, který ovšem hned hlásí, že je OK. Stoupání na Maloničák peloton trhá. Posouvám se sice vpřed, ale na čelo nemám. Předjíždím dost borců včetně jednoho sexy zadečku Lenky Sýkorové, která už má tradičně stehna pěkně nafoukaný :-))) No nebylo by špatné ji konečně porazit. Formuje se nová grupa, kde je i Kolíkáč, Olin Léňa. Zamyšl v pohodě přelítnem a po svižném úseku přes Sušici jsme před bonbonkem dnešního závodu - Šimánov. Slyšel jsem o něm dost legend, tak jsem se na něj poctivě připravoval. Na černolické časovce jsem zkusil převod 52x11 a jdu do toho znovu :-))) Bohůžel, asi jsem špatně trénoval a musím hodně rychle zjistit, jak se přehazuje na malou :-))) Zde si uvědomuji, jak důležité bylo jet na Strejdovu kazetu s 29 na Krušnotonu. Jedu 39x25 a mám pocit, že tu roztavím kliky i střed. Naštěstí je to krátky a můžeme pokračovat k Javorníku. Zde pod kopcem Kolíkáč hlásí defekt. Chvílí váhám jestli zastavit, ale když vidím, že zastavuje Léňa, tak s Olinem odjíždíme. Věřím, že nás dojedou, protože to jsou borci a já se cítím už docela špatně. Javorník se mi jede nejhůře, zde se náš balík se redukuje na balíček o šesti kouskách. Další kopec na Zhůří se jede už lépe, ale postrádám v bidonech jakoukoliv tekutinu. Doufám, že otec nebude stát na vrcholu ale už ve Svojši. Po sedmy kilometrech už ze zoufalství beru do ruky telefon a volám, kde je. Na vrcholu, odpovídá.Do pr....No nic ohlednu se za sebe a zjištuji, že jsem během hovoru poodjel čtyřem a velmi rychle sjíždím i Olina. Trošku nechápu ceduly, která značí vrchařskou premii 1 km, když se silnice narovnala a v pohodě tahám velkou. Konečně plné bidony, beru rovnou dva. Olin staví na bufetu, tak zvolním a čekám. Zbylé čtyři nevidím. Do Zdíkova mám docela krizi, chce se mi spát a nebýt Olina, který mě svýma hláškáma drží ve střehu, tak jsem fakt usnul. Po přejetí koberce je čtyřka zpět. No Kolíkáč s Léňou tu ještě nejsou. Docela se pravidelně střídáme, ale mě to nějak neutíká. Stále chybí 90 km do cíle. Před Modravou se kolem nás prožene čtyčka z dvoustovky a pak dlouho nikdo. Až na Kvildě další čtyři a jeden z KC Brno hlásí, že Kolíkáč je asi minutu za námi. Super tam bude i Léňa a jen doufám, že na zádech nepřivezou i Lenku Sýkorovou :-))) Před Kvildou jsem natankoval plný bidon, tak na bufetu v Srní nestavím a zvolna pokračuji. No a po několika kilometrech se ozve. Nááázdar bejci :-))) Kolíkáč je tu, zrovna když polykám horalku. Stále ovšem nevidím Léňu. Nakonec Kolíkáč oznamuje, že nechal Léňu prošitého někde ve Zdíkově. Škoda, ale máme tu dva borce z KC Brno a jeden z nich slušně tahá. Blížíme se k dalšímu vyznámnému bodu na trati - Prašilské kostky. Po nějakých kostach už jedu, ale není to nic hrozného a za obcí pohoda, takže se domnívám, že už je mám za sebou. No to bylo keců. Hákuji dvojiku z Brna, jedu kolem 45 km/h, když v tom. Bůůům. Ty wole, co to je skoro jsem padnul na hubu. Zbytek grupy mi ujíždí nejsem schopen na tomto povrchu reagovat. Naštěstí po tomto šílenství je brdek a grupu zase docvaknu. Kontroluji kolo a už letíme do Železné Rudy. Stoupání na Špičák mi z této strany přijde lehčí, na vrcholu otec, beru čokoládu a začíná peklo. Sjezd dolů ve slejváku a zimě. Když jsme konečně na rovině, je docela problém prochladnutá kolena zase rozhejbat. Následuje brdek do Blaty a zase sjezd. V obci Opálka se těsně vyhnu protijedoucímu autu. Loktem trefuji jeho zpětné zrcátko. Už ani nevím jestli se klepu zimou nebo stresem. Poslední brdek, jsem mrtvý muž. Za vesnicí se to opět zvedne, zakleju. Naštěstí je to krátky a po ostré levé vidím kužely, koberec a hlavně silnici E53, což je hlavní tah na Klatovy. Na posledních cca 30 metrech zaberu a řvu jak hladový lev. Zrovna jede grupa ze 165. Jeden borec mě hecuje, že je háknem. Jsem v euforii, takže nemám problém. Po chvilce je máme, řadím se na konce balíku a regeneruji. Otočím se jestli tu někde je Kolíkáč s Olinem, ovšem přes doprovodné auta nikoho nevidím. Poprvé si říkám, že to asi i dnes dokážu. Hlavou mi letí největší krize ze všech maratonu. Rychle se ovšem vracim do reality. Říkam si hovado, ještě nemáš vyhráno, ale pojď si těch posledních několik kiláku užít. Posouvám se dopředu, stačím pozdravit Frantu Kozla a už jsem na špici a roztáčím slušné tempo. Jsem na špici asi dva kiláky, pak zvolním. A už jsme v Klatovech. Nejdříve doleva, pak zase doprava. Odjíždíme ve třech. Jeden z KC Brno a druhý z nějakého Rotoru. Ten to hecuje. Vím, že budou ještě dva kruháky a nemám zájem se na nich smotat, tak hranu nejedu. Následuje odbočka vlevo a pak vpravo a je tu cílová rovinka. Brňák si vystupuje, ten druhý chce jít do spurtu. Tak mu udělám radost a jdu do toho s ním. Borec je prestižák a vůbec nečumí před sebe, kde v jeho stopě se plazí jeden borec z krátke. Radši zpomalím a uhnu, než abych se 20 metrů před cílem smotal. Je tu nádherné zapípání. Zastavuji na pravé straně, pokládám hlavu na řídítka a stále si opakuji \" já jsem to dokázal\" mám všech 7 maratonu v sezoně. Beru z bufetu jonťák a štípu se do tváře, stále nevěřím. Holčina z bufetu jen nevěřícně kouká. Je tu Kolíkáč s Olinem. Kolík jede rovnou na hotel, já vrátit čip. Ten mi z nohy musí sundat jedna holka z prezentace, protože se tak klepu, že to nezvládám. Vyděšená na mě zírá a ptá se jestli chci zavolat doktora :-))) Né to bude dobrý. Do jídelny nejdu a jedu na hotel. Chci se vyřvat, ale taky nechci vypadat za blázna. Stojím na červené před Družbou a už to nevydržím. JÁ JSEM TO DOKÁZAL!!!!
Slavnostní vyhlášení je vyšperkované zlatem Ivčy a 5 flekem Kaprem. Gratulace velká. Uznání zaslouží ovšem všichni. Speciálně gratuluji čtyřce: Strejda, Laco, Diablo a Kolíkáč, za zvládnutí celé maratonské serie