Král Šumavy, Mekka silniční hobby cyklistiky u nás, maratón maratónů, letos na vypečené trase, na které jen málokomu něco chybí. V Klatovech jsem se objevil poprvé v roce 2000 a od té doby si nedokáži začátek září, či konec srpna v posledních letech, představit jinak, než na startu pod Černou věží. Po desáté jsem se vydal na „dlouhýho Krále“ s ambicemi úspěšně doplnit sedmý zásek na pažbu 53x11 marathon cupu 2011.
Po těch mnoha letech u mě vykrystalizoval čas kolem 9 hodin, když se dostanu pod něj, bývám spokojen. Letošní trasa, ale byla jedna z nejdelších v historii, většina účastníků naměřila 258km, ale to jsme zjistili až v cíli. Počasí je kapitola sama pro sebe, málokterý Král se jel za ideálních podmínek a nejinak tomu bylo i letos, v týdnu panovaly tropická vedra a na sobotu je v plánu příchod fronty, která přinese výrazné ochlazení a déšť. Teď bylo jen otázkou, kdy fronta dorazí na Šumavu, jestli již stihneme být v cíli.
Páteční tiskovka ladí oranžové bojovníky a bojovnice do té správné fazóny, hotel Beránek nezklamal :-). Teplota na pokoji je stále tropická, navíc podpořena rockovým koncertem dole z restaurace a provoněna cigaretovým kouřem. Prostě skvělá předstartovní noc, málokdo něco naspal.
V 5,30h. už do sebe peru povidlové buchtičky a dělám v přesném pořadí maratónské rituály. Teploměr za oknem ukazuje v 6,00h. 20 stupňů a tak všichni volíme variantu krátké-krátké, prostě věříme, že to nějak dopadne a třeba bude mít fronta zpoždění.
Potichlé ranní klatovské náměstí a jeho dlažba je obrušována kufry odvážlivců, kteří se za chvíli vydají na nejdelší trasu, letos start oddělen od střední trasy, věřím v poklidný začátek a příjemné rozjetí. Stojíme v první řadě, zdravíme se s borci, se kterými jsme toho již hodně letos prožili, elektrizující atmosféra, je to prostě tady, Kráááál.
Start, Mišutka vystartoval jako střela, kruhák proletíme a již se vepředu utvořila grupa asi 5 borců, já se nenechám vyprovokovat a jedu si svoje tempo, za chvíli už se valí přese mě další, jen se moc nepropadat, první magnety se docela letí, nájezd na Chlístov, no docela ze mě začíná kapat pot, jo takhle hned po ránu, to je slast ... Drtíme první ostrý brdek na Tržek, okolo mě Léňa, Olin, Mišutka, kousek přede mnou Jirus, jen přemýšlím, co Diablo a Míra Zbuzek byli hodně vepředu a že by to tam furt dokázali ustát? Prolítneme myší dírou pod železniční tratí a v tom vlevo před námi rána jako z děla, a do háje, někdo se válí po zemi, to vypadá na našeho Kapra, přibržďuji a ptám se, jestli je v pořádku, odvětí, snad jo ... no už se hrne zase ke kolu, které má zlověstně zalomená řídítka, ale to už drncáme po krátkých kostkách a blížíme se k Maloničáku. Je to dlouhá chvíle než nás Kapr začne předjíždět, ono se žádné pijánko nejede, průměr máme od startu 40km/h., před námi kolem 40-50 lidí a získáváme první díru, má cenu to sjíždět? Pot leje ze mě již neskutečně, mám v hlavě Krušnoton, kdy mě křeče poslaly hodně do kolen, to dnes nechci opakovat.
A tak točím svoje tempo, oranžové trio grupy B je okolo mě, jen Jirus je ale bohužel pevně zabudován v čelním balíku. Vedle jede i Sýkorka se svým bráchou Milanem, který hlásí, že měl teploty a že jede jen výlet. Překuckali jsme horizont a řítíme se dolů a po chvíli se zakusujeme do dalšího stoupání na Zámyšl. A to už máme na dostřel kutálející se perly z čelního balíku, třeba takového Martina Černého z KC Brno či Michala Skopečka (Skopec) z Alltrainingu . A hned je veseleji, to jsou lidi, kteří jsou zárukou tempa a dobrého cílového času, Léňa má čas fotografovat a tvoří se okolo nás grupa, se kterou vydržíme až pod Javorník. Před Hartmanicemi nás ještě poškádlí duo Swaczyna-Dudek, které se vrací do čelního balíku, v Hartmanicích na návsi je překvapivě pitný bufet, Mišutka si samou radostí z toho poroučí k zemi, já raději objíždím bufet zprava a riskuji s pitím, musím vydržet na Horskou Kvildu, i když teplota je stále hodně vysoko.
Před Sušicí ještě Skopec hecuje ke sjetí grupy před námi, která je prý nedaleko, ale moc se nejede, střídání hodně vázne. Za Sušicí první bufet, beru banán a začínám se těšit na Šimanov. Po Krušnotonu jsme zvědav, jestli mi ten obávaný kopec přidělá nějaké vrásky, vzpomínám jaký to byl strašák v prvních mých ročnících a nebo když byl na 200 km. No letos náš souboj proběhl v poklidu, jel jsem hodně úsporně a lehce, s obavami, aby se nedostavily někde pak časem krušnotonské křeče.
Je to za námi, začíná se již trochu ochlazovat, sjíždíme do Nezdic a odbočujeme k Javorníku. Myšlenky o tom, jak se teď pojede, jak se to nadělí, přerušuje divný pocit z jízdy, koukám na zadní kolo, plášť při kontaktu s asfaltem ztrácí svůj tvar a ráfek se již málem pusinkuje s matičkou zemí. Defekt! No do prcky! Zařvu jak raněný býk, a se slzami v očích koukám, že se ke mně vrací Léňa. Ty woe, bejku ty musíš jet dál, žádný soucit, vždyť je to závod! Ale prý ne, že chce jet se mnou. Díky kámo, byla to velká chvíle letošního Krále a možná celé sezóny!
Kupodivu jdu rychle na věc, ani se mi neklepou ruce, jen nabádám Léňu, ať stopuje doprovodná auta a prosí o velkou pumpu, to bude základ, jestli brzy vyrazíme dál. A hele první auto zastavuje a Robert Skřeček z KC Brno ochotně vyskakuje a nabízí své PSI. Díky, vřelé díky! Zdál se to být jako okamžik, i plášť šel rychle sundat a nandat, zabodlý kamínek v plášti jsem také našel a vytáhl, navíc pumpa od Roberta, ale ono to nakonec podle fotek bylo určitě dobrých 6-7 minut ztráty :-( Ale to už se k nám blíží velká grupa vedená překvapivě Pavlisem z KC Brno, co ten tu dělá? Ale prý se pomalu rozjíždí ... a v té grupě je i Lenka Sýkorová, no tak ta je mi asi souzená, ale ne, bohužel po chvíli jízdy začíná sakrovat a zastavovat také s defektem :-(
Léňa se převtěluje v Padrnose, rozjíždí maximální tempo, které hodlám akceptovat a Javorník letíme. S námi Pavlis a ještě asi 3 borci, jinak je grupa rozprášena do malých částic, ten vrchol Javorníka stále přes 25km/h. to byl cyklistický balzám na moji píchlou duši, kterou jsem nechal pod Javorníkem. Díky Léňo! Do Kašperek točíme v 5 lidech, není to žádná úchvatná spolupráce, ale spíše jen přesun pod královský kopec, pod Zhůří, Svojše, Keply, nebo jak tomu říkáte :-). Slunce již navždy zalezlo, sjezdy jsou chladnější a hlavně jsou již vidět těžké mraky, které halí vrcholky Šumavy. Tak co fronto, kde nás dostihneš? Vydržíme aspoň do Srní?
Teď ale není čas přemýšlet, Zhůří začalo a před námi jsou zase rozseti pěkně vybarvení jedinci. Jedním z nich je třeba starý známý Pavel Prchal a po chvíli i Martin Černý je náš. Pavlis totiž chytil slinu a moc se s tím nemaluje, a my jen hákujeme a hákujeme. Každou chvíli čekám, kdy se zjeví Olin či Mišutka, ale to mi ještě v tuto chvíli není souzeno. Obávané Zhůří mi letos připadá nějak až moc jetelné, ony ty krušnotonské nekonečné stojky člověka hodně vycvičily :-). A docela se jelo, podle stopek jsme se možná pod 30 minut dostali. Blíží se bufet na Horské Kvildě, zkouším si udělat náskok, bidony mám prázdné, já tam prostě musím zastavit. Pavlis a Martin mají doprovod, ti pojedou dál, bylo by škoda si je nechat odjet. Léňa a Pavel Prchal též zastavují, okolo nás se, jak jsme očekávali, prořítí brňáci+2 borci, rychle ještě banán a už začíná stíhací akce, kterou ještě přibrzdí jeden neschopně parkující řidič. Teď se gumuji již hlava nehlava, teplota je u 12 stupňů, obavy z křečí u mě pominuly a chci za každou cenu jet s Pavlisem a Martinem. Hůůů to je zase mazec, s Léňou a Pavlem se točíme v kolotoči a před sjezdem přes Churáňov jsme odměněni, jsme zpátky u nich, ale zadarmo to tedy nebylo.
Letíme volným pádem do Zdíkova, docela dlouhý a prudký sjezd a znovu hybaj nahoru. A ono se to nezdá, teď se pojede hodně dlouho do kopce, přes Borovou Ladu a Kvildu až na nejvyšší bod trati před Filipovou Hutí. Pavlisovi chytly saze a mohutnými přískoky nám odjíždí, ale nevěřím, že by mohl sám takhle odjet a vydržet před námi. My jedeme setrvalé tempo, Léňa začíná vyzvídat, jestli je to už stoupání na Špičák, já se jen pousměji, no možná jsem měl zalhat a s Léňou bychom dojeli svorně do cíle, ale takhle mu ještě začnu říkat, co nás čeká a Léňovi se z toho nějak přitížilo, po chvíli již neslyším jeho orchestrion, které vydává jeho kolo. Néééé, Léňo, takhle jsme si to nepředstavoval, nechci Tě tady nechat, tolik dobrého si pro mě dnes udělal. Pere se to ve mně, furt věřím, že se Léňa zmátoří, že to je chvilková indispozice a za chvíli bude u nás. Stále držím formaci s Martinem + 1, Pavel Prchal tu již také není, a když se otočím, bohužel Léňa již není vidět :-(
Blíží se spojení tratí se střední, tady bude možná šance se svézt s nějakou rychle jedoucí grupou, proto Martina ještě hecuji, a hele vyplatilo se, chytli jsme skvělou skupinu, kde jsou např. Pavel Matoušek, Přéma Kuchař, Heiko Hefner. Po chvíli si dojíždíme i Pavlise a zvykáme si na rychlejší tempo, přes Borovou Ladu se promotáme a údolím okolo Vltavy směřujeme na Kvildu. Tak to by mohlo klapnout, aspoň do Srní se s nimi sklouznout, to bychom ještě mohli nabrat nějaké lidi. Ale Heiko po příjezdu televize začíná nastupovat a za ním se vydávají ostatní jeho soupeři ze střední, fouká pěkně proti, my z dlouhé se ani nepokoušíme o nějaké sjíždění, hmm tak to nám to moc dlouho nevydrželo :-(. Po chvíli si sjíždíme osamoceného Přemka, docela se asi vyvětral, ale po chvíli se dal do kupy a zapojil se do spolupráce. Před Kvildou je docela hezky vidět serpentina nahoře, koukám tam, jestli pak se tam někdo nezjeví a stal by se pro nás magnetem, ale pusto a prázdno. A přituhuje, varianta krátké-krátké se stává značně nedostačující, sjezdy začínají být utrpení, navíc povrch silnice taky nepřidává optimismu. Ale nějak jsme se přepravili do Srní, jeden z grupy hlásí, že bude určitě stavět, já mám bidon ještě naplněn, díky klesající teplotě se už moc nepije, a navíc, když vidím za bufetem odjíždějícího Olina, je rozhodnuto, jen za jízdy banán do ruky a mažeme dál.
Martin se zdá dostal do provozní teploty a v jeho háku se rychle přibližujeme k Olinovi a helééé on tam má vedle sebe i druhý orange zadek, je to Mišutka. Jen naoko je seřvu, jak mě chtěli zadupat do země, předjíždíme jednotlivce z krátké trasy a nabalujeme borce z dlouhé, ano poznávám je, to je ten základ grupy z pod Javorníka. Dvojitá soda v podobě prášilských kostek, hlavně ten druhý úsek se mi už nějak v paměti zidealizoval, je to opravdu hnus velebnosti :-). Ale nesmí se zaváhat, duo KC Brno stále jede v nejvyšších možných otáčkách, je potřeba se s nimi sklouznout i dál. A pohled na stopky jasně říká, jestli vše klapne, mohlo by i Bobkových 8:33,33 padnout.
Překonali jsme Sklené, vzpomínám na Bigmiga a Honzu, jak jsme tam debužírovali na bufetu, dnes se tam jen válí mlha, no rychle pryč do teplejších končin. Sjezd do Železné Rudy nás ale znovu zchlazuje, fronta je nablízku, naštěstí je ale stále ještě sucho. Tak teď vydržet Špičák, ale dnes už bych neměl mít problémy, tempo skupiny mi vyhovuje, a tak si bez komplikací najíždím jako první do sjezdu ze Špičáku, no do sjezdu, ono se to tady ještě hezky houpe, než člověk najede nad Hojsovu Stráž, aby konečně mohl svěsit nohy. Bohužel moc jsme nespolupracovali, první dešťové kapky nás trochu rozhodily, každý je uzavřen ve své ulitě s myšlenkami na cíl.
Sedmý zářez na pažbě se nezadržitelně blíží, ale to by nebyl Král, aby si pro nás nepřichystal nějakou lahůdku. Bohužel fronta je tu a ledová voda se valí z nebe, není úniku, silnice se proměnila v řečiště divoké řeky, navíc ve sjezdu, kde se brzdy proměnily v nefunkční nástroj. Vzdal jsem nějaký souboj s časem či se soupeři, teď bojuji jen s přírodou, prostě to zdárně přežít a dopravit se do cíle. Pro jistotu vlastně brzdím permanentně, chytám díru na grupu, sjezd je to nekonečný, tady se za sucha lítá přes 80km/h. Nýrská přehrada vlevo a já se pokouším roztočit promrzlé nohy, probůh, to snad ani nejsou moje nohy, vůbec je necítím, jako kdybych je měl odněkud z lyžárny a sklepával z nich led a sníh. Grupa poodjetá, ale oční kontakt přes zamlžené brýle tam je, musím, musím se k nim zase přisát. Do toho auta, které nahazují další a další přívaly vody, jen díky zimě je člověk schopen točit nohama, prostě se musí nějak zahřát, jinak by umrzl.
Podařilo se, jsem zpět, před Nýrskem odbočujeme doprava a vjíždíme na trasu, kde jsem ještě nikdy nejel. Vůbec netuším, co nás čeká, jen vím, že by tu měl být někde bufet. V žaludku mi podivně kloktá, chtělo by to nějaký banán či rohlík, ale zastavovat se nebude, to je jasné, no zkusím ten banán za jízdy. Ale jaké je překvapení, když na bufetu se krčí obsluha pod deštníky a na mé výzvy: „Banán, banán“ vůbec nereagují. Do háje :-(
Trochu mě to i zdravě naštve, a vztek si vylévám do pedálů a dál hákuji duo z KC Brno. V kopci na Blata se zdá, že jsme i zbytku grupy poodskočili, ale je to jen chvilková situace a po nebezpečném sjezdu u Strážova nás zase mají, déšť neustává, silnice stále naplněna vodou, trefit teď díru je s námi ámen. A přichází poslední stoupání, tudy vedl Král v protisměru, stoupáme vesničkou Březí na hlavní tah do Klatov. Začínám cítit přicházející energetickou krizi, ještě s potížemi lovím z kapsy gel a cucám poslední zbytky do sebe, trochu jsem se zapomněl vzadu, za mnou je ještě Pavlis laborující s pláštěnkou. Přichází stojka na hlavní i s čipovou kontrolou a spojením všech tras, tak teď to jen vyjet a nahoře se poskládat a dovalit to do Klatov.
Ale všechno je jinak! Velká část naší grupy, co byla přede mnou, se přicucla na hlavní silnici do rychle jedoucí skupiny a my snad máme smolíčka :-(. Jsme sice nakonec ve 4 lidech včetně Olina, Pavlis ještě zůstal za námi, ale i přes veškerou snahu nejsme schopni roztočit takové tempo, abychom si sjeli Mišutku, Martina a spol. Tak to vypadám jako pěkný hlupák, takhle si to nechat ujet :-(.
Sprchujeme se navzájem, naštěstí se již trochu oteplilo, ale ani blížící se cílový koberec nebudou pro mě tím pravým cílem, jsem rozhodnut nezastavovat a okamžitě pokračovat směr Beránek do vařící sprchy, tam bude můj opravdový cíl letošního Krále. S Olinem v objetí projíždíme žlutou bránou, a hele ono to mělo nakonec 258km, a navíc ten závěrečný déšť od Špičáku, to musíme být za čas 8:48 docela rádi. Jen ten Jirus, Honzis či Venca Cafourek nám nemuseli dát málem 30 minut :-( ... no gratulace pánové!
Stojím pod vařící sprchou v Beránku a řvu: „Je to tam!“ jako bych nevěřil, že je to za mnou, že již nemusím šlapat, že jsem dojel v pořádku do cíle.
Vytahuji svoji medvědobijku a čepelí tesáku tam dělám sedmý zářez. Je to tam! Díky všem, se kterými jsem mohl letošní 53x11 sérii prožít, jak při závodě či v zákulisí.