Z Krusnotonu jsem mel pravy nefalsovany strach. Zaprve je to novy pro mne závod, zadruhé loni jsem to vzdal, za treti – to vite sami, kombinace delky, prevyseni a procenta stoupani nevestili nic jednoduchého. A tak cela skupina A se rozumne soustřeďuje jen na závodní výkon a vyhyba se zbytečným nervum z ranniho presunu z Prahy. Jinymi slovy všechny spime v Teplicich. I tak musime vstat v 5. Davam si poradnou snidani (teda pro mne naprosto beznou) a pozoruji, jak se Laco a Misutka se snazi do sebe natlačit něco malo. Holt snidat – je dulezita dovednost a pestuje se leta a leta :-).
Na startu vyjedu do první lajny, ale jen pozdravit Kolikace a Dreamera, pak vycouvam zpatky na chvost. Hlasatel nam sdeluje, ze je tu nas něco kolem 80. Nu vidite to, staci jen dojet – a mame konecne bodiky do Superprestizi. Laco okamzite projevuje svoji pověrčivou povahu, snazi se nam vysvětlit, ze je to projev nepokory a aroganci takhle mluvit na startu. To voe, musis si taky trosku verit, ne :-)?
Odstartovano. Skoro nic nevidim, bryle mam zamlzene. Ale na rozdil od Dreamera nemam tu Kolikace, který by mne poradil co s tim, a tak jen jako kratkozraky profesor ztahuji je na spicku nosu a koukam dopredu přes ni. Taky to jde :-).
Skupina A se drzi pohromade, Lenka, Laco, Fousac, Fonse a ja. Za první hodinu mame ujeto 27 km. A dal uz ten naskok na limitnich 20 km/hod udrzujeme vicemene neměnný. Porad je to něco mezi 15 az 30 minutami, respektive 3 az 7 kilometry.
Zamerne se vyhnu zeměpisným nazvum. Jednak si je nepamatuji, jednak oni ty nazvy stejne jsou pomyslene, domluvene, kopce si navzájem jmeny neoslovuji.
Nalada na privnich stoupanich je celkem vesela. Fousac, jako mistni nam dokonce sdeluje, ze „ty kopce nejsou az tak hrozne, je to jen par mist, a to tam, tam, a ještě tamhle v lesiku a tamhle v obci. A z tadytoho stoupani musim prekonat osobní komplex, pac nikdy v zivote jsem ho nevyjel, přesto ze jsem se o to hodnekrat pokousel ještě jako junior.“
Skupina A dneska dost různorodá a asi tak po 80 km zacina byt jasno, ze pohromade ji neudrzime. První odpava Fousac. Obrovska skoda, ale prumer se nam hrozive priblizil kriticke dvadcitce a cekat opravdu nemuzeme.
Lenka dneska ma svůj den. V kopcich je hned na cele, aspon na prvnim kilometru nam vzdy poodjede. Pak ji zpravidla dojedu, a každý jede jak muze, na kopci si chvilku počkáme a jedeme zase spolu. Lenka nejen, ze je lepsi v kopcich, ale taky nejvic taha i rovinky. Uz zrejme ma tu svoji povestnou formu. Laco nejaky nervozni, vycita nam, ze do kopce jedeme moc cukave, ze on jede porad stejny tep, ale my ne. Kdepak, nejdeme cukave, akorat ze nejedeme stejny tep, ale porad stejnou rychlosti. Tocit kadenci pod 50 proste neumim a tak ji tocim porad, v prudších i ve volnejsich pasazich, abych se trosku orazil a taky dal Lacovi sanci trosku stahnout ztratu.
Zacina byt dusno a citim, jak se mi prehriva hlava. Mit dostatek vody – hned si ji vyliji do otvoru helmy. Jenze vody je nedostatek, hlavne před druhym bufetem ji musim setrit. Ale Laco je na tom o poznani hur. Na cca 130 km ma takovou krizi, ze rezignuje.
Dal uz nemá cenu zdrzovat Lenku a Fonzeho a rikam at jedou, my to nejak zmakneme, není to poprve. Mne zacinaji chytat krece, ale kupodivu ve sjezdech, není to dobře znameni, a tak jsem rad, ze zvolňujeme. Jedeme pomalu, ale naskok na limit je porad stejny, takze jsem v klidu.
V sjezdu v pravotocive mne vynasi do protismeru, nic by to nebylo, ale proti jede auto. Brzdime oba, smyk zadniho kola, svlika se mi plast, rana jako s dela – vybuchla duse. Ale po rafku se tomu autu stacim vyhnout. Pak vite, jak to v takových okamžicích chodi: clovek si zacina tuhle scenu promitat v hlave, rozklepu se mu ruce, ma šok... Reknu narovinu, nic takového jsem neprozil. Jen co nejrychleji vymenit dusi a rychle dal. 6 minut ztrata… Šok prisel, ale na Laca. Nadava mi, ale krize jako by nebyla. Další kopec za nim vůbec nestiham. Na 4 bufetu nam chlapi rikaji, ted uz jen opatrne dolu, pak prezit Stredohori a mate to. Jak jednoduche :-)…
Po dojezdu do Stredohori se krize Lacovi vraci v plne sile a uz ho nepusti. Poprve v mem závodnickém zivote na vlastní oci vidim sberak. Dojizdi nas u posledního bufetu. Však půlhodinovou rezervu stále mame a ani nam svezeni nenabízejí.
Predposledni kopec… Porad vymyslim, jak to jet, abych se Lacovi prilis nevzdaloval. Mam to! V pulce slezam z kola a chvili jdu pesky. Jednak se orazim, jednak Laco udela naskok, který před vrcholkem stahnu. Vse vychází :-).
Poslední kopec, luxusni sjezd a trapeni trapeni trapeni do cili.
V cili nas vita osobne pan reditel zavodu a pta se na dojmy. Nesetrime superlativami. Zaslouzi si to.
Jsem znaveny jako pes, ale není mi blbe. Spagety a pivo sedly naprosto perfektne. Na hotelu nacházíme polomrtvého Misutku. Vecerni tiskovka hodne komorni, jen my a Lenka. Ale ferneta si dame všechny tri. Taky si to zasloužíme :-).