Tatry Tour jsme spojili s rodinnou dovolenou. Po víkendovém Zlaťáku a Svijanech vyrážím s manželkou a synem v pondělí ráno. Na Moravě začíná pršet a voda nás provází až do Staré Lesné. V úterý přepadovka Laca a Pedra v jejich cykloprodejně v Popradu. Odpoledne túra na Hriebenok, po které mě parádně bolí nohy. Na kole jsem neseděl dva dny. Středeční ranní cyklopremiéra v Tatrách se odkládá, protože lije jako z konve. Před obědem dávám 40 km, kdy na chvíli oschly silnice. Odpoledne opět déšť. Ve čtvrtek ráno konečně slunečno. V sedm vyrážím na projetí trati závodu od posledního bufetu na 170 km do cíle – to ještě netuším, že v sobotu ten samý úsek pojedu znovu sám – celkem jsem dal 60 km za 2 hoďky. Potom dlouhá túra do nadm. výšky 1966 m. V pátek ráno 30 km na pohodu a pak opět túra na Skalnaté pleso. Navečer sraz se Šlapkama a společná prezentace ve Starém Smokovci, asi 35 km.
V sobotu k ránu slyším déšť a je mi jasné, jak to dnes bude. Vstávám v půl sedmé, venku pěkně prší. Hlava to bere velmi rozumně, vůbec mě nenapadne, že bych nejel. Dobře se nasnídám, na sebe beru moiru s dlouhým rukávem, návleky na ruce, dres a pláštěnku. Nechce se mi na start 8 km do kopce v dešti, tak mě rodina veze autem do Smokovce. Mohl jsem se postavit do první lajny, bylo tam volno. Chvilka zaváhání a stojím někde kolem 70 místa, vpředu vidím Mišutku, vzadu Diabla, Kolíkáče, a úplně vzadu skupina A se svým šéfem Strejdou. V 10. hodin start, startovní pole se natahuje, borci za to nějak vzali. Na konci Nového Smokovce předjíždím Mišutku. Vůbec jsem se nerozjel a hned jedu kaši. Rychlost neklesá pod padesát, postupně hákuju několik borců a na pátém km jsem v balíku. Mišutka by to mohl zvládnout, ale začínám tušit, že Kolíkáč to nesjede. Plánované objetí Tater s Kolíkáčem dostává trhlinu hned na prvním km. Chčije, tretry durch, kraťasy durch, ještě že mám pláštěnku, má pro mě cenu zlata. Stále nevím, jestli už dorazili Mišutka s Kolíkáčem. Bojím se ohlédnout, abych nezavinil pád. Stejně není vidět, voda stříká ze všech stran, před ní není úniku. Nejhorší je sprcha od zadních kol přímo do ksichtu. Míjíme odbočku na Štrbské Pleso, kde registruji Diablovic klubové auto. Začíná dlouhý sjezd, kde se ke všem problémům s vodou přidává zima a projíždění kluzkých zatáček. Kolem 30, 40 km se třesu zimou, je to šílený. Nechápu, jak to zvládá pár borců, kteří jedou v krátkým rukávu.
Může nás být kolem 70ti, ale Kolíkáč s Mišutkou tu nejsou! Před Liptovským Hrádkom je suchá silnice, je to nádhera. Začíná se zase jet a konečně je mi teplo. Následuje cyklokrosová vložka. Nevím, jak se to stalo, ale při podjezdu dálnice jedeme v protisměru. Pořadatel na nás z auta v pravém pruhu křičí, že se musíme vrátit. Balík zastavuje, vycvakáváme tretry a přelézáme svodidla na správnou stranu silnice. Za Liptovským Mikulášem svlékám pláštěnku, která mi moc pomohla. Cedím se dozadu a přemýšlím, do kterého auta ji odložím. Najednou je vedle mě mechaničák Kolokrámu, který mě neodmítne. Ve stoupáních bych se v ní uvařil a klesání už nebudou tak dlouhé. Třeba ani nezačne znovu pršet. Začínáme stoupat na Kvačanské sedlo. V mírném sklonu se balík drží pohromadě. Jak se silnice postaví, tak je balík na cucky. Na čele je početná skupina, ale korálky z ní vypadávají. Nesnažím se zůstat v balíku, jedu si své tempo a ono to nějak dopadne. Několik borců, kteří to přehnali, předjíždíme. Je nás asi pět, jedeme v koloně mechaničáků, kteří nás předjíždějí. Držím svoje tempo, táhnu čtyři borce a najednou vedle v Oktávce paní Krupičková. Opravdu kus přede mnou jede osamocený Krupi, za chvilku mu dýchám na záda a hákuji ho. První schod je za námi. Kopec pokračuje, dva borci jdou před Krupiho, jdu za ně. Ani nevím, kdy začalo pršet. Stoupání je nekonečné, jedeme výborné tempo, nikdo nenastupuje. Jede se mi dobře, ale bylo by to daleko lepší, kdybych si mohl odskočit. Už hodinu potřebuju na záchod, ale nemám čas zastavit! Konečně jsme na vrcholu, na bufetu nikdo nestaví, jídlo mám a na 83 km jsem ještě nevypil celej bidon! Sjezd je brutální, jedu jako druhý, borcovi přede mnou nechávám 30 metrů. V každé druhé zákrutě vycvakává nohu a jede to jako plochou dráhu. Po nejprudším sjezdu jedeme na kreff ve čtyřech (Krupi je kus za námi) časovku družstev.
Na 93 km v Zuberci skáčeme doprovodná auta ala Tour de France a jsme tam. Pár kousků i s Krupim dorazilo také. Je nás asi čtyřicet, trochu se to uklidnilo, tak se pokouším močit za jízdy, ale nejde to. Je zde pár magnetů, občas se po krátkém úniku zrychlí. Na čelo, které okupuje hlavně Kolokrám, nejdu, jenom ho ze zadních pozic pozoruju. Na 111 km je nějaký zmatek - někdo říká, že se na někoho čeká, někdo zastavuje na záchod, někdo jede dál a já konečně, poprvé v životě, močím do kraťasů, uff, to je úleva. Stejně jsem promočenej skrz na skrz. Ani to pořádně nestihnu, hákuju skupinku s Jakubem Svobodou a po několika minutách je roztrhaný balík opět pohromadě. Přejíždíme hranice do Polska. Na nakloněné rovině do Zakopaného jedu skoro pořád šrot. Nástup střídá nástup, jedeme lajnu, motám se mezi 20 až 30 místem, vteřina zaváhání a 5ti metrová díra v 50km/h stojí strašně sil, skoro to nejde sjet. Minutu je klid a potom se znovu závodí. V Zakopaném projíždíme celkem v klidu, jenom si pamatuji, že jsme pořád zatáčeli z ulice do ulice a všude byly davy lidí. Nedivím se, že někdo bloudil, kdybych nejel v balíku, tak bych taky netrefil domů. V první polovině kopce za městem ještě na konci skupiny visím, ale vím, že končím.
Když začíná druhý schod, tak definitivně na 144 km odpadám. Hlavně, že nejsem sám. Jsme ve čtyřech. Dva Poláci, Kolokrámník a já. Rychle nás míjí doprovod v autech a pak šlapeme v přijatelném tempu sami. V dlouhém stoupání na Poroniec nám pomalu odjíždí jeden Polák. Ve třech přejíždíme hranice na Slovensko. V kopci za přechodem odpadá Polák. V následujícím sjezdu si musím znovu ulevit do kalhot, v dešti nemá cenu zastavovat. Kolokrámník zpomaluje a čeká, až ho sjedu. Společně zdoláváme stoupání na bufet a poprvé prohodíme pár slov. Ví, že jedu kategorii C, že vepředu je Pavol Polievka a ptá se, jestli jedu na bednu. Dodávám, že je tam taky Standa Prokeš a určitě nějaký Polák. Ptám se ho na jméno – on odpovídá: „Netík, Ivo Netík“. No to je gól! „Ty vole, co děláš tady, vždyť jsi to vloni vyhrál?“ „No to víš, počasí na pendrek a tak“. „No to je pro mě čest jet s loňským vítězem“, říkám. A on na to: „Příští rok už přestupuji do tvojí kategorie“. Trochu trapas, že jsem ho nepoznal. Za rok to bude zase těžší, ročník 72 je hodně silný - Netík, Kolíkáč,…
Kopec je pěkně dlouhý, domlouváme se, že nahoře zastavíme. Potřebuji nutně doplnit pití, na dva sedmičkové bidony jsem dal 170 km, asi jsem dlouho chlastal vodu ze zadních plášťů soupeřů!!! Konečně jsem se dočkal. Pípnutí nám odměřilo mezičas na 170 km, těsně před bufetem. Zrovna se chystá odjet Filip Endler, ale rozmyslí si to a čeká na nás. Pořádně se napiju, plním jeden bidon a dávám si dva kusy melouna. Ivo říká, abych jel sám, že do cíle doprovodí prošitého kolegu z týmu, který byl v úniku.
Nasedám a jedu s cílem nenechat se dojet nějakou skupinou. Tento úsek znám ze čtvrtka a vím, že tady by se skupina hodila. Nejdříve mě čeká 10ti km sjezd, jedu naplno, užívám si rychlost, občas přes šedesát, to by se Léňovi líbilo. Ve Ždiaru dojíždím kolonu aut, která jede dle předpisů. Pětapadesátkou předjíždím několik aut, také minibus. Z oken cestující nevěřícně koukají, co tady v tom dešti vyvádí nějaký šílenec na kole bez blatníků. Za vesnicí mě zase všichni motoristé předjíždí. 17 km do cíle, odbočuji z hlavní a už vím, že mě čeká dlouhé nepříjemné stoupání, ve skupině ideální na hákování. Trápím se sám, nevím, jak to aspoň trochu rozjet. Každých 500 metrů se ohlížím, jestli za mnou někdo nejede, ale přede mnou nikdo, za mnou nikdo. Protože jsem měl melouna, prší a od bufetu jsem vypil skoro celý bidon, musím pořešit záchod. Sláva, jsem na horizontu, odlehčit si ve sjezdu už mi nedělá žádný problém. 5 km do cíle, tento úsek za celý týden dokonale znám, jsem si jist, že mě nikdo nesjede. Jede se mi výborně, těším se do cíle. V cíli jsem za 5:40, nad očekávání výborný čas.
Za cílem dostávám horký čaj s rumem, to je nádhera. Domlouvám se s Janou, že pro mě dojede na chatu. Vyzvedávám si pláštěnku od mechanika Kolokrámu a vyrážím na chatu. 8 km jenom sjezd, cestou povzbuzuji Kolíkáče, který to má ještě asi 3 km. Doma si dávám vynikající vařící sprchu. Teple se oblékám a hurá do Starého Smokovce. Jídlo, pivo a pokec s kamarády, ještě stačím natočit pár záběrů do kamery. Zajímavé bylo srovnávání časů v cíli a mezičasů na 170 km, samozřejmě jsem největší ztrátu nabral při posledních 27 km na samotku! Jel jsem asi 5 hodin v dešti, zima, strašný počasí, jsem moc rád, že jsem nelehnul a nedefektil, promrzlýma prstama bych to snad ani neopravil.
Jinak to byl výborný závod, někdy se sem určitě vrátím.