Mamut, je pro mě velká srdcová záležitost. Tuto vazbu mi způsobil Iceman. Když jsem se seznámil se šlapkami, znal jsem jen bikové maratony, krátkého Krále a moravského Beskyda. Při zimních vyjížďkách roku 2007 mi zejména Iceman začal básnit o Mamutu, jak je to super závod, popisoval mi krásu Tesáku, prostě mě zaujalo nejen to vyprávění, ale také ty skvostné názvy: Slavkov, Tesák, Hadovna, ještě jsem musel překonat psychickou obavu ze vzdálenosti přes 200km a mohl jsem v roce 2008 vyrazit na svůj první opravdový maraton, Mamuta.
Další dva roky jsem se z různých důvodů nemohl do Přerova vydat, tuto zimu někdy v prosinci jsem se definitivně rozhodl, že i kdybych měl v roce 2011 absolvovat jen jediný závod, bude to Mamut. Toto mé rozhodnutí ještě povzbudilo zimní trénování s vítězem tohoto závodu Tomášem Čerem. O motivaci bylo postaráno, celou zimu jsem proto jezdil v jakémkoliv počasí tréninky všechny přes 100km, tělo se začalo přizpůsobovat, kila mizet, nohy sílit, až jsem byl překvapen, co vše se změnilo sebevědomí rostlo a začal jsem myslet, že bych mohl jet Mamuta na umístění v TOP 30. Jenže už v březnu začalo mít všechno první trhliny, práce bylo stále více, kola méně, k tomu vyčitky, že když už mám volno tak jsem na kole a ne s rodinou. A jak to u tohoto sportu bývá stačilo pár vynechaných nebo zkrácených tréninků a výkonnost a vytrvalost šly dolů. Ještě na prvních závodech to docela šlo, ale už jsem cítil, že se to stále zhoršuje, nejméně jsem se dostal na kolo měsíc před Mamutem a můj poslední trénink, který jsem absolvoval 6dní před závodem s Malinou, mi ukázal, že to nebude takové jak bych očekával. Nabral jsem svá kila zpět, vytrvalost se omezila jen na necelé tři hodiny, prostě veškerý optimismus vymizel, své cíle jsem upravil na TOP 50, ale i to bylo nakonec smělé….
Mým cílem, který jsem Všem presentoval bylo být na čele Mamuta aspoň pár sekund, dokonce jsem byl i s Tomášem domluvený, že mě na špici doveze abych si tu slávu mohl užít, k tomu směřovala veškerá startovní taktika, stát v první lajně! Stavím se s Kolíkáčem, Dreamrem, Olinem, Diablem, Honzisem hned za pásku což nám bohužel nezaručilo první lajnu, ale tak desátou.
Odstartovalo se dost nervózně, vystrčil jsem lokty, nechtěl jsem se moc cedit a spíše jsem vyhlížel Tomáše, ke kterému se dostat, bylo velké dobrodružství. Jenomže, když mu říkám ať mě teda vytáhne na špici, jen odvětí: Tak jeď! a ukáže mi tu nervózní masu před sebou…. Hm fajn, tak je to jen na mě. Nalezl jsem si do levé škarpy a pomalu se sunu dopředu, v nájezdu na hlavní za Prosenicí mi napomáhá široká hlavní silnice, kde se balík drží vpravo, díky tomu jej celý beru a řadím se do první řady závodu! Kolem mě to je samej Kolokrám. Na špici mi chybí předjet jednoho člověka, když se chystám na své okamžiky slávy, vystřelí z balíku dva borci, sakra, kdyby odjeli povedu tak maximálně balík, nedá se nic dělat jedu za nimi. Když je docvaknu jen tak letmo kontroluju rychlost atakující 60km/h, vjíždíme na kostky, roztáčíme kolotoč, balík za námi pěkně roztažen, jeli bychom i rychleji, ale brzdí nás auto pořadatelů, které jede tak pět metrů před námi a ne a ne zmizet, borci z naší trojky po chvíli svěšují nohy a díky tomu jsem v úniku sám! Ještě párkrát protočím nohy na ŠPICI ZÁVODU, a pak se plně uspokojen vracím do balíku, kde mě pohlcují Kolokrám, Pinarello a další nabušenci.
První brdky se jen letí, v mém okolí se nejčastěji pohybuje Trefná z Alltraining – Lawi a Tomáš z Focusu Znojmo. Pohyb v balíku je nebezpečný, stále musím brzdit, nastupovat, být opatrný, všichni chtějí být ve předu tak jedou jak hovada. Přeci jen už mám splněno, nikam se nehrnu a cedím se. Mé cedění zastavuje až Honzis, kterého si nechci nechat odjet, vystrkávám lokty a hlídám si jej. V nájezdu na Tesák začínají odpadat první korálky, Honzis jede jetelně, ještě se k němu přidává Dreamer, který teda jede nevyrovnaně, nejdřív na pohodu, pak pár stovek metrů hranu a pořád dokola, ještě jsem s ním nikdy nejel, proto toto akceptuju první stovky metrů, ale když už se s ním seznámím, jedu si své, sleduju jen Honzise, který jede rovnoměrně a ve výsledku se na vrcholu sjíždíme všichni tři pohromadě. Čelo, které čítalo tak osmdesát lidí je pryč a ve sjezdu začíná harakiry stíhačka. Borci na špici to roztáčí na rychlost přes 70km/h, dojíždíme první doprovodné vozy a díky této adrenalinové rychlodráze v serpentýnách jsme v údolí před Kašavou opět v první skupině. Nedá mi to a jedu pozdravit Tomáše, který je v družném rozhovoru s Netíkem z Kolokrámu. Jen se usměje a odvětí: Ty jsi ještě tady? Jo, bylo to povzbudivé. Taky se rýpnu,co tady dělá, proč není na špici, prý jede jen jako domestik na Petruše. Po těchto pár větách s rakeťákem se zase vracím ke svému magnetu Honzisovi.
Vjíždíme na Hadovnu, hned na začáku mi je jasné, že tady definitivně čelo odjede. Nejedou zase takovou hranu, možná by i šlo je uviset, ale máme před sebou ještě 150km a jet tady krev by byla sebevražda. Přilepím se na zadní plášť Honzise, který to rve na těžký převod, stále má rezervu ještě dvou převodů za společnosti lehce točícího Dreamra. Tady si prvně ujasňuju, že budu rád, když s těma dvěma dojedu do cíle a TOP 50 bude ještě boj. Ve sjezdu z Hadovny se někteří šílenci pouští do stíhací jízdy, několikrát musím hodně přibrzdit abych mohl někoho pustit, nejvíce agresivně jede šílenec z KC Brno s bílým číslem, který mě málem vyvezl do trávy. Po pár zatáčkách se odehrává událost, kterou ještě před sebou uvidím dost dlouho. Slyším za sebou. Jedu zleva! Uhýbám v zatáčce do štěrku a opět kleju, co to je za šílence, poznávám Marcela z týmu Basso, jede tak sedmdesát a blíží se prudká zatáčka vpravo, ve které jsou vyjeté jen tenké asfaltové koleje jinak hlína a štěrk. Marcel začíná pozdě brzdit a tím se nevejde do zatáčky, jen vidím jak se řítí na hromadu pokácených stromů na levé straně silnice, naposledy mačká brzdy a díky tomu přelítává kolo a zády trefuje horní klády, od kterých se odráží do dalších klád, které už bezvládné tělo odmrstí na cestu, ihned začínám brzdit s myšlenkou pomoct. Naštěstí když už skoro stojím a dívám se dozadu už u Marcela stojí minimálně tři cyklisté a jeden z nich nejspíš volá záchranku, je zbytečné abych se vracel, pokračuju v šiku dále. Ještě se na sebe s Dreamrem podíváme a zbytek sjezdu sjíždíme krokem. Prvnímu regulovčíkovi na hlavní silnici hned hlásíme ať okamžitě volá záchranku. Uff, byl to otřesný pohled, jen si říkám aby přežil.
Do Grapů ani nemluvíme. Honzis nám odjel tak o 400m a trvá pěkných kilometrů než si uvědomí, že by na nás mohl počkat a nemusel se větrat sám. Grapy jsem poznal bezpečně, přivítali nás snad 19% sklonem mezi domy. Tento sklon není vůbec o rychlosti, prostě jde o to, to jen vyjet. Honzis nám začíná pomaloučku odjíždět, nějak to neřeším, počítám s tím, že si jej ve sjezdu sjedeme. Kopec to je opravdu pekelný. Krávy, které mijíme se určitě diví, co tady děláme na silničních kolech, turisti co jsou na vysokohorské procházce nám tleskají a místní šamanka nám pod vrcholem zvoní kravským zvoncem, prostě nádhera, nedá mi to a musím se pokochat výhledem, až je mi líto, že tuto přednádhernou scenérijí opouštíme tak brzo a tu nejhnusnější část si musíme prožít v tmavém, hnusném lese, kde lišky dávají dobrou noc.
V dalším zvlněném úseku cesty nás stále nahání nějaký borec v dresu Kolokrámu ať střídáme a jedeme pořádnej kolotoč, později se z něho vyklube účastník trasy 120km! Jo to jsou přesně ty úseky, kde mě štvalo, že startujeme společně s krátkou tratí. Honzis je v trapu ani jej nevidíme, to jsme prokaučovali.
Přichází druhá občerstvovací stanice, je nás asi dvacet a začínáme se domlouvat, zda-li stavíme, skoro jednohlasně, že ano. Když přijedu na občerstvovačku, která se skládá snad jen ze tří stolů sháním se po pití, které je bohužel jen na jedné straně a ještě jen pár kelímků. Nacpu do sebe jen meloun, banán do kapsy, k pití nemám nárok se dostat, podávám bidon paní za stolem, která asi moc bidonů nedoplňovala, za tu dobu než mi jej naplnila byla celá naše grupa pryč! Dreamer měl nejspíš stejný problém, protože jsme zůstali sami dva a skupina v nedohlednu. Nadávám si jak jsem to prokaučoval a mám chuť se na vše vykašlat, Dreamer jde na špici s tím, že je sjedeme. Vím, že to je beznadějné, jich je dvacet a my dva. Jen se vyvážím a nadávám si, ale Dreamer je neoblobný, přesvědčuje mě ať to zkusíme a když na prvním brdků naší skupinu vidím v dáli, jdu do toho! Dreamer mi rozjel tempo, pak jsem jej vystřídal a jel totální šrot, začínali jsme se dost přibližovat, tak jsem ještě přidával, Dreamer začínal ztrácet, zvolnil jsem, nechtěl jsem jej ztratit, naštěstí grupa moc nejela a po pár kilometrech jsme byli tam! Stálo mě to hodně sil, které mi budou určitě někde chybět, jsme jen na stém kilometru…
Musím si oddechnout, tak se pár kilometru jen vezu, bohužel svezení bylo krátké, protože po oddělení borců ze střední trasy zůstáváme v pěti, Michal Skopeček, Láďa Treml z Trénujem chytře, Jirka Zárybnický, borec z Veloservisu a my dva s Dreamrem. Ještě nejsem vzpamatovaný ze stíhačky, jedeme pořád nahoru, dolů po rozbitých cestách, proti větru, zažívám si svou krizi. Ještě, že nejedeme nějakou hranu, třicet nejedeme snad ani z kopce. Pravidelně střídáme všichni, nejvíce se na špici zdržuje Treml. U mě se krize jen prohlubuje, záda se také hlásí o své slovo a začínám přemýšlet, že skupinu opustím, ještě ke všemu se začínáme blížít ke druhému Tesáku. Naštěstí někdo navrhl čůrací pauzu, ta mi přišla k duhu.
Nájezd na Tesák je příjemný a díky stromům není moc cítit vítr, kluci drží zezačátku snesitelné tempo kolem 25km/h díky tomu se dá jet počáteční rovná část na pohodu. Před prvním ztopořením Tesáku se proti nám vyřítí dodávka se dřevem dost velkou rychlostí až smete Jirku zrcátkem k zemi, který sebou bere i Michala. Naštěstí se klukům nic velkého nestalo a po pár stech metrech zase pokračují s námi. Na vrcholu Tesáku vidím doprovod Ládi Tremla jak mu nabízí bidony s pitím, které odmítá, ale mě by se hodily, tak jim hážu svůj šlapkovský bidon a prosím o jejich, který dostávám, díky, už jsem byl na suchu. Začínal se blížit hlaďák, málo tekutin, žádné jídlo, občerstvovačku na Trojáku jsem se chystal vzít útokem. Při příjezdu na občerstvovačku jsem jen vyhlížel jídlo, pití jsem měl díky doprovodu Tremla, během té skoro minuty jsem do sebe narval rohlík se salámem, chleba se salámem, šáteček, do kapes tři banány a do pusy ještě rohlík. Pro rychlejší zažívání jsem to chtěl ještě zapít, ale Dreamer už hlásil odjezd. Pusu jsem měl narvanou rohlíkem, tak jsem si tu vodu do pusy aspoň nalil, bohužel skoro vše vyteklo ven. Ve sjezdu nám Michal hlásí, že za námi je skupina, která nás brzy sjede. Což se také v údolí děje.
Ani ve snu by mě nenapadlo, že v ní bude Kolíkáč! A holomek je tady, žíznivý, hladový, ale je tu s námi a nevypadá moc prošitě. Stala se z nás více než dvacetičlenná grupa, která se ztenčila ve stoupání na Lázy, ale od posledního kopce na 180km, jsme se krásně sjeli a roztočili skoro až do Přerova předpisový kolotoč, který je k vidění na Tour. Krátké špice, rovnoměrné tempo kolem 40km/h, nádhera.
Na metě 3km před cílem se začíná taktizovat a kolotoč končí. Nejdříve nastupuje Dreamer, na pohled má dost sil, nechávám jej tedy jet, sice nemá týmový dres, ale je náš. Kolíkáč se usazuje na špici naší skupiny a kotví, společně se mnou. Bohužel Dreamer přestal odjíždět a vzdálenost mezi ním a námi se spíše ustálila. Toho využíl borec z Veloservisu, který vystřelil za Dreamrem, šel jsem mu hned do háku, Dreamra jsme jen minuli, mě se nechtělo pokračovat dál, Veloservisák zvolnil a zase se čekalo až na metu 1km před cílem, kde nastoupil Jirka Zárybnický, opět jedu za ním, ještě se kolem nás mihne borec z Koloshop, Veloservisák, Dreamer a Treml. V poslední zatáčce před cílem, házím těžší převod, beru postupně, Tremla, Dreamra, Veloservisáka, ale na vítězného Jirku a borce z Koloshopu už nemám. Takže v cíli třetí naší skupinky.
Cíl být na špici cyklomaratonu jsem si splnil, nezajel jsem ani do TOP 50 (nakonec 55. místo), mrzí mě to, prostě výpadek v tréninku a další věci mi neumožnil zajet lépe. Bylo to mé aktuální maximum. Jsem rád, že jsem byl ve skupině s Dreamrem, Honzisem u kterého mě mrzí, že jsme si jej nechali ujet a samozřejmě závěr s Kolíkáčem. Pocity mám nejen díky tomu pádu, který jsem bohužel viděl v přímém přenosu dost smíšené.