Na Mumuta jsem se vypravil již v pátek ráno. Ubytování jsem si zařídil u kámoše v Holešově, což je 20 km od Přerova. Obvykle v autě hudbu neposlouchám, tentokrát jsem ovšem docela v depresivní náladě z toho, že nemám natrénováno v kopcích a hlavně delší trasy. Tak si dodávám kuráž při dechovce od Mettalicy :-))) jen Nothing else matters vynechávám, protože je taková discofilní :-))) Ručička na tachometru neklesá pod 150 km/h, tak jsem za 2:30 na místě.

Sobota ráno. Přijíždím na vyhrazené parkoviště krátce po 7:00. Po složení kola a převléčení se jdu podívat, kdo už tu ze Šlapek je. Po chvilce potkávám Diabla, Josefa, Mika a Laca. Chvíli debatujeme a poté, co se Diablo vrátil po delší době z toalety, se jdeme zařadit do pelotonu.Chvíli přemýšlím kam si mám stoupnout ale když Diablo zabručí do vousu, že skupina \"B\" stojí v první lajně, tak jdu s ním. Zde už je výsmátý Kolíkáč, Olin, Honzis a černý kůň závodu vytuněný Léňa. Start se odkládá a před nás si ještě stoupají rádoby amatéři s CK Kolakrámy.

8:45 start, masa se dává do pohybu. Je to tělo na tělo a jen čekám na první pády. Nečekám dlouhou po cca 5 km pádá někdo těsně před mé kolo, s vypětím všech sil strhávám doleva, těsně ho míjim ale nedokážu udržet balanc a pádám doleva. Naštěstí se opírám z boku o berany frajera vedle a od nich se odrážím zpět do osy. První kilometry jsou docela divočina, stále se jen zvedají ruce na výstrahu, že je vpředu nějaký problém. Po cca 10 km se to začíná trochu drolit. Chýtám skupinu asi s 15 borci. Jedem spolu až pod Tesák. Zde někdo odpadá ale na vrcholu se formujem zase do 15 člené grupy s korálky, které jsme posbíraly. V této sestavě jedeme až do Grapu, nebo jak se ten odporný kopec jmenuje. Zde je to opravdu těžké. Lámu kliky ale lepší převod než 39x25 nemám, přesto jsem nahoře z naši skupiny čtvrtý. Sjezd dolů je docela nebezpečný, štěrk, kůra od stromů, větve, bláto. Dole je nás už jen 10, přesto jedeme stále slušně a po chvilce docvakáváme skupinu šesti s dvěma holkama. Blížíme se k drůhé občerstvačce, domluvíme se, že na minutu zastavíme. Jsem rád, protože potřebuji dotankovat bidony.Pomalu se blížíme k dělění trati a já začal koukat, kdo má jaký podklad na svém čísle. Napočítal jsem 11, co mají žlutý podklad ostatní mají bilou a tak se domnívám, že žlutá jede dlouhou a bílá krátkou. Tato hypotéza mě naplňuje optimismem, že i po dělení tras nás bude stále docela dost. Jenomže při dělení nás na dlouhou odbočilo jen pět. Nejdříve jsem z nejistel, jestli jsem dobře odbočil. Po ujištění a vývrácení mé domněnky ohledně barev si lehce neslušně ulevim a odplivnu. Začal jsem chápat, proč se jelo takové tempo. Při 120 km bych se taky nešetřil. Zjištuji, že je nás opravdu pět. Jeden frajer z Kolokrámu, nejspíš Radim Skála nějaká holka z Alltrainingu a ještě jeden, co mi říká, že je prošitý. Střídáme se jen ve třech občas i ta holka, která jede velmi dobře. Pod Tesákem potkáváme dva borce z Alltrainingu jeden z nich je Vít Mužik. Ti už asi mají splněno, alespoň podle debaty s holkou chápu, že měli funkci domestiku. Domlouváme se, že na příští občerstovačce stavíme na dotankování bidonu. Kopec nahoru se nejede v žádném vražedném tempu. Na vrcholu dochází k situaci, která mi zvedla adrenalin v těle. Stála tam nějaká holka s bidonem. Stavím v domnění, že jde o tu občerstovačku. Zeptala se mě jestli nechci vodu a chci si vzít ten žlutý bidon s mamutem. Ona, že se můžu jen napít a ne si brát celý bidon. V ten moment jsem zjistil, že to není oficiální občerstovačka a co hůř ti moji tři kumpáni byli fuč. Proč mi neřekli, že tohle tohle není ta občerstvovačka. Letím za nima z kopce dolů a pak zase nahoru, kde je vidím u stánku s občerstvení. Bohužel už odjiždějí a já potřebuji nutně doplnit bidony. Další sjezd, ale už je nevidím. Vyhodnocuji situaci: jsem na 140 km, sám, padá na mě těžká krize a v břiše mě tlačí preclík, který jsem na té pravé občerstvačce nestačil ani rozkousat, tak jsem ho polkl celej. Jedu hlemýždí tempo, bolí za krkem a najíždím do dalšího stoupání na Lazy. Zde má krize dosahuje vrcholu. Předjíží mě i Lenka Sýkorova s třema frajerama a už nedokážu na jejich tempo reagovat. Přibliženě 300 m před vrcholem vystupuji. Je mi dost zle. Lehám si na okraj silnice a snažím se do sebe narvat dvě horalky. Přemýšlím co dál. Jsem pro mě sběrný autobus asi nedojede. Do cíle zbývá 50 km. Přemýšlím o tom, kdo ze Šlapek by mohl být za mnou. První mě napadne Diablo a on přibližně po 7 minutách dotáhl nějakou bandu s deseti korálky. Sedám na kolo a jedu. Následuje sjezd a po něm se formuje zpět do balíku. Přijíždím k Diablovi a říkám mu, že jsem prošitý. On mi řekne, že na to nevypadám a pohledne na můj převod, která zrovna tahám. Ještě dodá ať se jdu schovat. Nemusí mě dvakrát pobízet a řadím se doprostřed balíku. Ze začátku nejedeme nějak rychle, špici tahá Diablo s jedním, který to tu dobře zná. Tak nás upozorňuje, že je před námi ještě jeden kopec prý už je ovšem milosrdný. Pro mě už není milosrdný ani sjezd z Pradědu do Karlovy Studánky. Po zdolání tohoto milosrdného kopce občas pomohu Diablovi s taháním špice. Posledních 20 km se jede už docela dobré tempo a začínám věřit, že by jsme to mohli dát pod 7 hodin. Na posledních kilometrech najednou všichni ti, co se jen vezli dostali ohromné množství sil a tak nás většina v cíli přespurtovala. Moc to neřeším, jsem rád že to mám za sebou. Jdu složit kolo do auta a po chvilce se vracím. Hledám někoho ze Šlapek ale nikoho nevidím. Koukám na výsledkovou listinu a začíná slušně pršet. Lituji nešťastníky, který v tom ještě jedou. Nakonec sedám do auta a odjíždím.