Sudety 2011
Sudety nemam prilis v oblibe, profil je narocny a zradny, stoupani kratka a prudka, a ani jednou mne tu nevysel nejaky alespoň trosku slusny cas. Prudke zmeny profilu mne nedelaji dobře a hodnekrat po intenzivni tempove jizde jsem tu nebyl schopny vyjet ty stojky, a přicházely krece a potupne jsem tlacil do kopce. A myslim, ze celkem podobne na tom byl i Laco. Proto jsem se rozhodl, ze letos tu zavodit nebudeme ale objedeme to s velkou davkou opatrnosti, rovinky jen volne, pac ve zdejším kopcich se setrit opravdu neda.
V tydnu před zavodem Laco hlasi, ze je na tom mizerne, nohy mu nejedou, a psychicky je na dne. Hodnotim to velmi kladne, pac ze zkusenosti vim, ze pokud Laco se postavi na start plny nadseni a v dobre nalade, tak to mu vyprcha v první pulce trati a pak uz prichazi tezka krize.
V patek Fousac hlasi, ze ma horecku a urcite nejede. Tezka rana pro skupinu A. Na druhou stranu se přihlásil Hrabos, a taky Quit slibil, ze pojede s nami. To uz vypada slibne.
Celou noc před zavodem v Praze vytrvale prsi. Nakladam Hrabose a Kapra a jedeme v tom desti. Není moc silny, ale nepretrzity. Za Hradcem uz je to lepsi, před Nachodem silnice jsou suche. Však je zima. Meteorologove nam sice slibili +20, a proto mam s sebou jen kratke obleceni. Hodinu před startem zacina mrholit, teplota tak +11, jdu do otevřeného cykloobchodu, a musim si koupit teply natelnik s dlouhými rukávy a membránou proti vetru. Pani u pultu se mi snazi presvedcit, ze ono se to otepli. Neverim.
Na starty se radime uplne dozadu. Nastesti nikdo ze skupiny neprotestuje. Ceka nas rozjezd po mokrych kostkach ve 350 hlavem baliku, zadny pad nepotrebujeme.
Nekde vepredu se odstartovalo, na koberec se dostavame po 1:47, chce to klid. Hned od zacatku se drzime pekne pohromade, spolupracujeme, sjizdime skupinky a jednotlivce a vytvari se nam docela slusny balik. V tu chvili se zaciname drzet palnu, a to znamena, ze setrime sily. Az na Hrabose. Ten se zrejme nabity energii a taha na muj vkus az prilis často a navíc u toho vždy trosku nastoupi. Nu nic, ono mu to prejde.
Az na jeden drobny vypadek pod Vysokou Srbskou jedeme ve velke skupine. Ten kopec docela boli, ale vyjedeme to. Jen Hrabos nemá sanci, prece jen 42x23 není ten vhodny prevod. Po bufetu se balik tradicne rozpada, pac každý odjizdi zvlast. Však skupina A se drzi pohromade a není divu, ze po par kilometrech se na nas zase nabaluje velka skupina. Avsak uz nestridaji tolik ochotne. Zaciname v tom hrat prim. Hrabos taha jako o život a uz i nenastupuje. Quit… s tim se jede mimoradne dobře. Pokud vam někdo zase zacne tvrdit, ze se za nim neda schovat, pac docela fouka zespodu, tak neverte, jsou to jen skodolibe kecy zavistniku, co trpi frustraci, ze zrovna Quita ve skupine nemaji. Toci jako stroj a umi brat ohled na skupinu. Laco je porad ve strachu z te sve psychiske krizi, takze dneska skoro ani není sprosty.
Po prejezdu Teplicemi zaciname sbirat jednotivce, rozesete po trati. Před Adršpachem je nas alespoň 10. Však ty prichozi jsou docela prosite a tahat vůbec nechteji. To nic, pocitali jsme s tim, zacatek jsme nepřepálili, sil mame dost a jede se nam porad skvele. 125 kilometr pocitam za mezni bod, tady konci „rovinata“ část zavodu a prichazeji 30 kilometru tezkych kopcu. Při palnovani jsem mel tri varianty, optimesticnejsi, ze sem dorazime za 4:28 (prumer 28), realistictejsi cas 4:38 (prumer 27) a skeptictejsi, 4:48, prumer 26. Prijizdime sem v case 4:24, prumer mame 28,8. Je to zvlastni, ale zda se, ze strategie nam vychází.
Laco zacina byt zase sprosty a ve stoupanich vydava takove podivne zvuky, jako by zvracel. Coz nasvědčuje tomu, ze se mu zveda nalada. Dneska to ma načasované perfektne. Ale Hrabos se nam zacina v kopcich trapit. Kombinace tezkeho prevodu a prepaleneho zacatku dava o sobe znat. Hlasite heká a naříká. Odolovsky kopec se opravdu neda jet volne. Mozna tak na horaku by to slo, ale i to s obtížemi. Nicmene vylameme to, a na bufetu cekame na Hrabose, který to musel castecne tlacit.
Zacina jemne prset, a silnici jsou kluzke. Musime se krotit ve sjezdech. Tedka ze vseho nejmin potrebujeme nejake komplikace. Nekonecne nahoru-dolu jsou dost vycerpavajici, takze az prichazi konzistetní stoupani na Zavoru, citime to jako vysvobozeni. Ve stoupani Hrabos chyta zasek asi tak dve minuty, ale není tam sam, zustal s nim kolega z baliku. A tak rozjizdime ten zaverecny tah. V r. 2008 cesta z vrcholku posledního kopce (Zavory) do cile nam zabrala 50 minut. Ted opravdu zadna krize, pravidelne stridani, az neuveritelne, ze po 6 hodinach dokazeme drzet tak slusne tempo.
Na zacatku ciloveho stoupani po kratke porade pada rozhodnuti, ze to dojedeme spolu a nejake to spurtovani dneska odpustime. Naproti nam z kopce jedou slapky a slysime volani povzbuzeni, podpory a obdivu. Před branou se rovname do lajny a rozhodnuti o poradi necháváme čipovému koberci.
Cas 6:42 povazuji za vice, nez slusny. Ani nemam takovy bezny pocit totálního post marathonskeho vycerpani a otupelosti. Jen nohy nejak hodne boli, ale to je temi nezvyklymi procenty stoupani. Par minut po nas dojizdi i Hrabos. Svuj prvnich silnicni marathon zvladl na jednicku. Mit trosku lepsi kolo, tak bychom ho videli tak akorat na startu.
Laco je stastny. Quit podle mne je taky spokojeny. Sice v roce 2008 byl o 5 minut rychlejsi, ale zase i trasa byla o 3 km kratsi a s mensim prevysenim. Proste mame letos splněno. Tesim se na Rampusaka.