Sudety Tour jsem si vybral dlouho před startem jako svůj první letošní maraton. Strejda s Hraboshem mě naložili a v mírném dešti jedeme do Teplic.
Po zaprezentování zjišťuji, že mám na čísle napsanou 1. vlnu, paráda, nemusím pospíchat. Do poslední chvíle řeším oblečení a nakonec beru slabou moiru s dlouhým rukávem a návleky na ruce. V průběhu závodu mi bylo chvílemi pěkně vedro, ale většinou jsem byl rád, že ji mám.
Protože se jede po startu 40 km po rovině, tak se nerozjíždím. Na poslední chvíli si jedu ulevit a v 9:53 se jdu zařadit na start. Nechci se nikam cpát, tak se stavím do první lajny před Hrušku. Přede mne se postavil Kolokrám a další borci, ale startovní pozice je skvělá.
Prvních čtyřicet kilometrů pořád ztrácím a zase získávám pozici někde kolem padesátky. Nebýt protijedoucích aut, tak by to docela šlo. Stále dávám pozor, aby nedošlo ke kolizi. Čekám, kdy se vedle mě objeví Kolíkáč, ale asi na to nemá nervy, je to škoda, určitě by se mu tady jelo lépe, než vzadu na gumě. Konečně první kopec, trochu se propadám, ale nechci jet úplnou hranu. V následném sjezdu dosahuji rekordní rychlost 80,4 km/h. Zase je nás plná silnice a blížíme se ke slavným kostkám. Najíždím na ně asi na třicátý pozici, okamžitě dávám 39/28 a točím. Letošní stojky byly krutý. Dle Polaru jsem je všechny letos jel pomaleji. Nějak jsem se dostal nahoru, odhazuji prázdný bidon, beru plný, chytám se lajny a stíháme čelo závodu. Na začátku Hronova jsme tam.
Pod další kopec skoro každý doplňuje cukry, dávám si půlku housky s marmeládou. Bezděkov se jede v tempu, zase se propadám, ale je nás hodně, tak vím, že tam budu. Před odbočkou na úzkou silnici na Petrovice si najíždím dopředu, abych nezůstal v trychtýři jako loni. Pozice výborná, dokonce se ani moc nepropadám, nahoře žongluji s bidony tak, že je oba ztratím, ale jsem v klidu, ještě mám svůj plný. Na úzký silnici před Žďárem se snažím pár borců předjet, dostávám se mimo asfalt do kamení, ale šťastně se vracím na pevný povrch a raději toho nechávám. Dole před ostrou levou do hrozný stojky včas dávám lehký převod. Před rokem jsem málem přetrh řetěz a skoro zastavil, než jsem to přehodil z 53/11. Zase ztrácím, takovej šílenej kopec, nemít osmadvacítku, tak jdu pěšky. Na horizontu mě míjí mistr Novák, honem za něj, nabalujeme další korálky, lajna narůstá a stíháme Hrušku a spol. V České Metuji je máme.
Do Teplic se výletuje, asi každý čeká, až borci s červenými čísly odbočí do cílového kopce. Dle výsledkové listiny je jich 37, na dlouhou pokračuje asi 80 borců. Rychlost se pomalu zvedá, jedeme na další prémii a bufet. Na prémii odpadá Pečák Norbi, chytil 5 metrů a bylo to. Nahoře beru bidon a začíná pěkná stíhačka. BMC bouchly saze a v mírném klesání pod další kopec ujedeme 17,5 km za 21 minut, průměrem 50 km/h. Úžasná stíhačka, 53/11, na Polaru kolem pětapadesáti, úchop dole a hlavně nelehnout. Začíná Krkavčina, jedou se pěkné kule. Dlouhá lajna se se dělí dírama, loučím se s Kubáncem a dalšími. Také mi odjíždí soupeř Robert Kleiner. Ve sjezdu zase stíháme čelo a protože se asi šetří na Odolov, tak v Červeným Kostelci jsem tam. Asi 25 kousků zůstalo na Krkavčině i s mým soupeřem Petrem Dixem.
Dávám si druhou půlku housky a v pětapadesáti přijíždíme pod Odolov. Už nemám sílu a morál na to se posunout na lepší pozici. Na přejezdu tachometr ukazuje 140 km, průměr 37,1 km/h, skvěle, že ještě zde budu s Hruškou, jsem nečekal, ani to, že nás tady bude přes padesát, ale to jsem zjistil až v cíli. Odhadoval jsem to tak na 40. Za kolejema jsem mezi posledními a další krutá stojka mě ničí. Odolov skupinu pěkně nadělil. Na úzkém asfaltu mě bere jedno doprovodné auto za druhým. Z posledních sil se doplazím na bufet, beru bidon a dojedu si dalšího zoufalce z M19. Eliťáci jsou definitivně pryč i s veterány (Prokeš, Kleiner, Běhounek a možná dalšími, které neznám, nebo jsou ročník 1971). Ve dvojici jedeme dál, mladej nestřídá, tak čekám, kdo nás sjede, Na Odolově jsem se nedíval, kdo zůstal za mnou. Za chvíli je tu Indián, starý známý z maratonů, sil má dost, hned jde na špici a dlouho tahá. Najednou je nás pět nebo šest i se Štěpánem Trmatou, borcem z Jičínské cykloligy.
Ve sjezdu na začátku Chvalče jedeme padesát, jsem na druhém místě, borec přede mnou se napravo ohlíží na mě, chce odsřídat, a trochu vybočil vlevo. Mezitím se mistrovi sjezdů Indiánovi, zdálo, že jedeme pomalu, tak nás vzal zleva. Borec na špici štrejchnul předním kolem o Indiánovu přehazovačku, z kola osma, začalo to s ním hrozně vibrovat, jenom jsem čekal, koho sejme prvního. Nakonec jsme to všichni ustáli, ale bylo to děsivé. Pavel spravil lanko a přijel do cíle 10 minut za mnou, jak dojel neznámý borec, nevím. V krásném stoupání na Závoru jedu na pohodu, jeden borec odjíždí, prošitá M19 ztrácí a tak ve dvojici se Štěpánem prohodíme pár slov a užíváme si to. Začíná sjezd do Teplic. Škoda kolize Pavla Kudy (Indiána), ten by nám ukázal, jak se sjíždí do Teplic, možná bychom sjeli skupinu s Robertem Kleinerem. Vzorně střídáme, oba toho máme dost, ale stále valíme čtyřicítkou. Nechci, aby si nás sjela nějaká větší skupina, co zůstala na Krkavčině.
Pípání čipů nám odstartovalo 3 km do cíle. Štěpán říká, abych jel, že je hotovej. Zase jedu pohodu, jako na Závoru. Štěpán si drží asi dvacet metrů díru. 2 km do cíle, stále nikdo za námi, Štěpán se pomalu přibližuje. Míjíme Běhounka, který vede kolo (na cyklodiskuzi, někdo něco psal o božích mlýnech), a dalšího zoufalce, který se motá sem tam a je rád, že žije. Zoufalec jel cílový kopec 21 min a Běhounek jel a šel 26 minut. Na 500 metrech jedeme vedle sebe a tak také projíždíme cílem, pod 5 hodin jsem se vešel a jsem rád, že to mám za sebou. Díky Štěpáne.
Na posledních 33 km mi Vokrouhlík dal 15 minut, z toho 3 a půl minuty na Bišík. Vítěz veteránů Prokeš mi nadělil 8 a půl minuty, z toho 2 a půl minuty na Bišík. Kolíkáč mě v cílovém kopci parádně zařízl o 1 a čtvrt minuty. Velká škoda, že se Kolíkáč neposunul víc k čelu, na Krkavčinu bychom určitě stoupali vedle sebe. Za cílovou branou si dávám kolu a banán a za chvíli se vracím do Teplic pro Strejdovo auto, ve sjezdu povzbuzuji postupně Norberta Klvaně, Dušana Dvořáka a hlavně Kolíkáče. Za volantem Igorova auta jedu znovu k zámku a těsně před cílem dojíždím spurtujícího Diabla. Na zahradě pokec se Šlapkami a kamarády při pivu a jídle.
Gratuluji všem ke zdolání Sudet.
Děkuji Strejdovi za výbornou dopravu.