Stoupnout do první brázdy, kostky vyletět na levoboku a u hřbitova se nechat vyfotit na špici a pak se zašít do čelního balíku a vydržet až do cíle. Jasný plán, který jsem si vtloukal do hlavy, nějaké kilometry se podařilo přes zimu natočit, i když zatím těch intenzit moc nebylo, no snad se zadaří …
Omračující dav, nabitý všemi výkonnostními kategoriemi, málokdo chyběl … a když se u hřbitova křeníme s Kuřetem na špici do objektivů, tak to začíná pro mě velmi nadějně :-) Do Hostouně se pohybuji na místech, kde bych si přál, rychlým esíčkem se dostáváme na rovinatou část, ale pěkně tu funí a navíc povrch se změnil v tankodrom, každá vymetená jáma mi strhává výkon a já se nepříjemně cedím dozadu. Do háje, todle ne, snažím se vybírat stopu, ale silnice narvaná od krajnice ke krajnici, ohlušující ryk zapletenců a carbon ráfků, toto je předzvěst odpoledního pekla severu Paris-Roubaix. A já stále marně hledám kód v hlavě, který mě přepne do vyšších otáček, spíše se mi v hlavě promítá film, až někdo udělá chybu a my se tu poskládáme, jak krabičky sirek. To opravdu nejsou myšlenky člověka, který by chtěl uviset to stádo nabušenců, to jsou myšlenky otce od rodiny co si vyjel na výlet :-). Běloky se svými hupy, které se ale letí přes 30km/h. a já vlaju na ocase, vracečka Makotřasy a zase davaj! Safra, není místa na vydýchání, krutý bočák nás žene do Terezínů a hoblujeme příkop. Propálené plíce od té intenzity, navíc pár děrovačů a průšvih je na světě, pár děr ještě stačím zalepit, ale tempo neupadá a vítr zesiluje. Bezradně svěšuji nohy a loučím se s čelem. No v té chvíli jsem myslel, že jsem zůstal úplně poslední, vždyť jsem opustil minimálně 60 lidí … Jen točím nohama a mám chuť to zabalit. Nejraději bych si dál pár facek. Srovnávám si v hlavě, kdo tam od nás asi zůstal, Malina s Léňou, Bobek s Kuřetem, ale i Myšák tam bude. No to potěš :-)
Čekám, kdo se přiřítí zezadu a hele ono to ani dlouho netrvalo a pěkná grupa tu je. Od nás Karlos, maratónské dvojče Mirek, ale i třeba Pepa Komárek či Vítek Mužík, všichni se pochvalujeme, jak jsme si na začátek sezóny pěkně dobrovolně vystoupili :-) Vůbec nemám snahu se rvát vepředu, jedu jistotu uvnitř asi 20-ti členné skupiny a jen zvědavě vykukuji, koho si sjedeme. Pár lidí jsme spolkli a i orange dres Myšáka je po dalším okruhu náš. A Myšák jede famózně, stal se motorem a neúnavně tahá a tahá. Kostky se mi daří vždy vyletět mezi prvními a do Hostouně s větrem v zádech si vychytrale taky přihřívám polívčičku v ukazování dresu na špici. Ale jakmile začne zase foukat proti či z boku, hned se zašívám. Opravdu odhodlaný boj, ale co, je nás mrak, na střídání je nás dost. V kopcích cítím rezervu, a tak si užívám prvních letošních závodních kilometrů, i když svědomí jasně říká, ty wole, ty jsi měl být někde jinde. Ale prostě intenzity nemám, musím ještě hodně trénovat, hodně trénovat …
O spurtu ani nepřemýšlím, ale když vidím, že se Mirek cpe dopředu, nedá mi to, ho začít hákovat a za Konzumem v Hřebči zkusit za to vzít. A hele cíl se blíží, Mirek trochu uspokojen, že ho nikdo neohrožuje, tak ho hezky vezmu zleva … tééén byl překvapen :-). Ale je mi spíše líto Myšáka, ten měl být před námi, dnes jel naprosto parádně. Tak snad bude příště lépe a bez facek :-)