POS-ráno zima, ale byl jsem předem rozhodnutý dorazit i v dešti a rozloučit se se závodní sezonou. Kratičké rozjetí předem s Honzisem, jeden trochu svižnější úsek, nohy po včerejším běžeckém závodě dost bolí a síla není, ale dalo se to čekat a mohlo to být i daleko horší. Po startu z první lajny se cedím dozadu, sjezd od hřbitova ještě v balíku, i úvod stoupání k Hostouni nevypadá zle, ale před horizntem se to trhá, vepředu se neflákají a já se pakuju z balíku pryč. No ale tvoří se kolem pěkná skupinka, balík asi 100m před námi, na chvostu plápolá Kolíkáč. Přesně se dokážu vžít do jeho pocitů, jak tam asi trpí :-) Ještě chvíli bojuje, pak svěšuje nohy a je náš :-) S ním si vystupuje i Léňa, skupinka je slušná a vypadá to na poklidný závod. Zbytek prvního kola ještě zkoušíme dojet čelo, moc nejedou a jsou nadosah, ale na začátku druhého kola už je nevidíme a zvolňujeme. Celkem se i jede, v kopcích mám teda po včerejšku co dělat abych tam zůstal, ale daří se to.
Ve třetím kole na vrcholu stoupání před Hostouní se ovšem děje něco, co jsem ještě nezažil :-( Šahám si pro kapesník, který mám vždycky pod dresem na boku, triviální úkon, mnohem jednodušší, než hledat gel v zadní kapse a nebo lovit bidon v košíku, ale čumím všude možně jenom ne na silnici na najíždím na asi 15cm klacek (po závodě jsem ho tam našel ležet, prevíta jednoho, když jsem tam hledal krytku z dualu). Bohužel na něj nenajíždím kolmo, to by to jen drnclo a jelo by se dál, ale šikmo, přední kolo po něm sklouzává do strany, zrovna tak, jako když na bajku najedete šikmo na mokrý kořen. Při snaze to vyrovnat cestuju přes celou šířku silnice na druhou stranu, ještě předním kolem trefuju zadní kolo Venci Cafourka, ale naštěstí jsem ho nesundal a spadnul jsem sám. Ještě že tak. Nadávám si do debilů, kreténů. Nasazuju spadlý řetěz a vyrážím dál. Léňa na mě kamarádsky čeká, než ho dojedu, tak na něj volám, ať na mě kašle a docvakne si skupinku, ale kdepak. Takže společně jedeme kaši a snažíme se docvaknout Kolíkáčovu skupinku. Jsou nadohled, s Léňou střídáme, krátké špice, ale za Bělokama mezi těma brdkama na rovince mám další zkrat. Lovím pod dresem gel, který mi při tom pádu vypadl z kapsy a trefuju díru. Ta mě rozhazuje a mířím mimo asfalt, naštěstí vedle není zrovna příkop, takže projížím mezi dvěma stromama a končím ve křoví. Teď už jsem na sebe sprostý hodně. Vyrvu kolo na silnici, jsem zralý to dneska ukončit, ale kolem jede zrovna skupinka s Mišutkou, Léňa taky čeká, tak jedu s nima.
Kolíkáčova skupinka pořád nadohled a zrovna moc nejedou,my střídáme a ztrátu postupně zmenšujeme. Na konci třetího kola na kostkách je máme pár metrů před sebou a u hřbitova je dojíždíme. Jsem ale totál na kaši, ta stíhačka plus únava ze včerejška dělá svoje. Dál se vezu jen vzadu, trpím a jenom si dávám pozor, abych zase neudělal nějakou kravinu. Jak jsem prošitej, tak si myslím, že už jedeme poslední kolo. Na kostkách koukám, kam všichni jedou, už je chci poučovat, že jsme měli odbočit do cíle, ale před tím ještě namačkám na tachometru kilometry, je tam 45km a to znamená, že jedeme ještě jedno kolo. Ještě že jsem mlčel, zase bych ze sebe udělal vola, myslím že už to dneska stačilo. Nad kostkama jsem už ale mrtvej úplně a musím z kapsy vylovit gela záchranáře a modlím se, aby alespoň trochu zafungoval. Poslední kolo už se jen vezu, brdky trpím a na rovinkách se zašívám jak to jen jde nejlíp. Kousek před Hřebčí ještě zkouší Šlapky nástup, většina to přežila, ale možná i někdo odpadl. Já to rozhodně nesjížděl, jenom jsem se snažil hákovat lidi předemnou. Pak už nájezd na kostky, odbočka k cíli, všichni začínají spurtovat, ale já jsem mrtvej, jenom točím nohama, až u hospody koukám, že je za mnou ještě pár lidí, tak trochu naložím a zvedám zadek, abych alespoň udržel pozici kterou mám.
Mám za sebou závod, který jsem za deset let, co jsem začal závody jezdit, nezažil a doufám, že nejméně dalších deset let nezažiju!!!! Omlouvám se všem, které jsem dneska ohrozil. Díky pořadatelům, že jste se do toho znovu pustili, bylo to super, Diablo a spol., máte můj obdiv, díky. A hlavně děkuju Léňovi, že na mě počkal a vrátil mě zpátky do závodu, díky, snad ti to budu moci někdy vrátit.