Cyklistická sezóna je jak mísa plná oříšků, znáte to, čím víc jich sníte, tím více vám chutnají. A letošní Rampušák to byl exkluzivní ořech! :-)
V pátek pro jistotu i ruším návštěvu zubaře, chci ošéfovat všechny případné problémy, vzpomínka na minulý rok, kdy jsem před Rampem usínal v česnekové lázni s ibalginem, byla ještě hodně živá. A letos to klaplo, dokonce jsem měl tu čest se vézt do Štítů jako VIP, díky Schneckově Jaguáru a v přímém přenosu pozorovat, týmového, orange oblepeného, Diablova Passata, kde se proletělo na zrezlé zahrádce moje a Léňovo kolo. Orlické hory jsme začali nasávat za Jablonném, kdy Shneck stáhl střechu a plnými doušky jsme dýchali horský chladivý vzduch. Pokojíček se sedmi postýlkami již na nás dýchl historií a i nezměněná sestava v místní restauraci přinášela tolik potřebný klid a jistotu. Sice ovocné knedlíky snědl Léňa Diablovi, ale aspoň to ještě více vneslo srandy do tak již povznesené nálady, vzpomínali jsme i na tradiční účastníky, kteří letos absentovali, Icemana, Jestřába, Quita ...., kluci, byli jste tam s námi a za rok se na Vás zase Heroltice těší!
Probouzíme na Rampovi do netradičně slunného rána, což mě navnaďuje a volím variantu oblečení, jak kdyby měli být tropy, tzn. bez moiry, jen krátký dres a bez návleků. Sice před ubytovnou, když vylezeme a vidíme ty černé mraky a mlhu nad horami se ještě Honzis či Léňa vrací pro návleky a vestu, ale já nevěřím, že bude pršet celý den, jedna přeháňka a pak bude přeci léééto. Ó jak jsem se krutě mýlil :-(. I třeba kapitán ze Záluží je nalehko, dokonce si pro sichr celý jeho tým dává rozcvičku v podobě výměny duše u zadního kola.
A už stojíme za plůtkem, který nás odděluje před dalším příběhem letošní maratónské 53x11 série, jaký je to rozdíl, když jsou oddělené starty, naprosto v klídku se řadíme a i rozjíždíme od prvních výškových metrů. Přepínám ve své makovici režim udržet pozici a nepropadat se, do Heřmanic se to daří a přichází první vodní průplach, který se ale zatím moc neregistruje, i ty moje holé ručičky bez návleků zatím nevibrují zimou. Výprachtice jsou tu a jsem asi na 10 pozici, teď se jen překulit přes Hoblovnu. Honzis v tradičním úniku, cítím, že bych také s ním mohl odjet, zatím se moc nejede, ale bylo by to zbytečné, s přibývajícími nadmořskými metry stejně začínám polykat andělíčky a s Jirusem se hecujeme, tady to nesmíme pustit, cíl máme jasný, do 60km tam být, úvodní polská rovina bude nadělovat hodně ztrátových minut. V totálním lijáku sjíždíme do Čenkovic, okolo mě se mihne Čert, to je dobrý magnet, esíčko mezi domy vykroutím v jeho stopě a před nájezdem na hlavní k Sucháku jsme zakukáni v zadních pozicích čela. Super, super, vypadá to hodně nadějně. Kecám s Dreamerem a Jirusem, jen Léňa a Mirek mu tu chybí ke všeobecné spokojenosti. Padáme do Červené Vody, ve sjezdu se jede hodně opatrně, žádné blbnutí, každý ví, že tady se závod nerozhoduje. Za kruhákem se to zase trochu zvedá, ale jede se pravidelné tempo bez nástupů, a ze zadu přilítávají kamikadze ze sjezdu, a k mojí velké radosti je tu Pavel Sovák a po chvíli i Léňa. Euforii jen kalí počasí, které vůbec nevypadá růžově, žádná ojedinělá přeháňka, ale totálně zataženo, hory jsou obtěžkané deštivými mraky, silnice nahazuje a začínám pociťovat zimu. Ale všichni jsme na tom stejně, ani jim už teď nezávidím ty mokré obklady, co se stali z návleků, ale taková vestička by se docela hodila :-). Rvu do sebe gel a suky, usrkávám ze zadní kapsy z flaštičky tu ledovou vodu.
Ale zdá se, že i ostatním je zima a jediné záchrana bude rozjet trochu tempo, což se po přejezdu do Polska splní do puntíku. Větrná lajna, s Dreamerem letíme na jejím ocásku, chvílemi i díry na silnici, které se v té rychlosti ani nedají ukazovat, jen se modlím, ať není defekt, to by byla konečná, v této zimě bych zalezl do prvního auta. Je to skvělý pocit, první postupný cíl je splněn, letíme v prvním balíku a 50km je za námi velmi rychle. Chvílemi je i trochu času nalákat Čerta do Koloděj nebo probrat s Vítkem Novákem situaci okolo povolování závodů nebo poprvé zažít hromadné čůraní na krajnici :-). Ale to už je tady první bufet, kde čapnu banán a znovu si v makovici přepínám mód, nepropadat se, být co nejvíce vepředu. Zatím je pozvolný sklon, tudíž se vše daří, ale blíží se první taktická kaňka, kdy se kopec trochu topoří a tempo se navyšuje, Dreamer a Honzis pěkně přisátí, kdežto naše čtyřka Léňa, Jirus, Pavel Sovák trochu zaostává, stále to není nic tragického, stačilo by pár šlápnutí, ale nikdo z nás se k tomu neodhodlal, věřím, že kdyby jeden z nás to udělal, hned by se přidali ostatní, ale to se bohužel nestává a jsme tak nějak uspokojeni, vždyť jedeme mezi svými, takhle jsme odjeli třeba Mamuta či Sudety. Bohužel po pár zatáčkách se Dreamer a Honzis vzdálili už na pěknou vzdálenost a já začínám nadávat a klít :-(. To se prostě nemělo stát.
Za námi možná zůstalo pár lidí, ale pak bude určitě 15-ti minutová mezera, více lidí Suchák prostě nepřejelo... Nedá se nic dělat, bojujeme dál. Kopec docela rychle utekl, čekal jsem tam někde výraznější stojku a nahoře nás snad i na 5 sekund zahřálo slunce mezerou mezi mraky a nasvítilo tak hodně nebezpečný sjezd, plný vody a naplaveného štěrku. Přežili jsme to a zkoušíme rozjet kolotoč s vírou, že to nemohli vydržet všichni s těmi nejlepšími a jsou kousek před námi. Ale pomalu propadám smutku, když se silnice narovná v dáli nikde nikdo. Pak ale přijde okamžik, který hodně promluví do dění, u krajnice defektí Martin Černý z KC Brno, má u sebe doprovodný vůz, který má snahu ho dotáhnout dopředu, Martin asi ví, že tam musí být poblíž grupa, a tak ani my se nežinýrujeme a hop do háku. Dáváme si pěkně rozeklané kostky, které nás trochu potrhaly a bohužel tady vypadává Léňa ještě s jedním borcem. Vaří se kaše, a kdo je jen sekundu na větru nemá moc nárok, otáčím se dozadu, borec snad dotáhne Léňu zpět, jsou kousek za námi, je to dobré. Ale jaké je moje zděšení, když borec přijede sám, znovu se otáčím a za námi už krutá díra a v dáli orange bod, no do háje. Odpojit se z tohoto rychlovlaku a jet s Léňou, kdy už ale nemáme nárok se vrátit zpět a nebo zahnat soucitné týmové myšlenky a závodit dál. Hodně se to ve mně míchá, ale když před sebou v dáli uvidíme shluk těl, je rozhodnuto, promiň Léňo.
A ten shluk je skvěle vybarvený, je tu např. Michal Chadim a špici táhne Honzis! Uááá tak to je mazec, jen ten Dreamer tu není :-). A KC Brno za to nemilosrdně bere. Michal s Martinem zahřívají svoje wattmetry na nejvyšší stupně a Kladské sedlo se letí. Chytnul jsem slinu, zavěšuji se za ně a chci si ohlídat jejich sebemenší odjetí. Skvělý pocit umocňuje státní hranice, jsem znovu v CZ, a následný sjezd, který se jede po vyžehleném asfaltu, točíme tedy asi ve 10-ti lidech předpisový kolotoč, stále jedu ve víře, že se Dreamer zjeví před námi. Další bufet a banán, konečně jsem na něm odhodil prázdnou flaštičku ze zadní kapsy, dvě plné sedmičky stále sebou, moc se dnes nepije, vždyť teplota je kolem 12-13 stupňů, to jsem trochu prokaučoval, tahám kila navíc. Ale zase oblečení jsem skvěle omezil :-(, ale naštěstí už moc neprší, silnice sice nahazuje, ale v tom závodnickém opojení se na vše zapomíná. A blíží se další hit, bájemi opředený Zlatý Potok, já si ještě před tím dám soukromý žlutý potok, to čůraní za jízdy prostě musím nacvičit :-). S Pavlem Sovákem ještě glosujeme, že před rokem jsme tu jeli málem ve stejné sestavě, no ale to nám zbývalo do cíle už jen pár kilometrů.
Po dlouhé době, ale taky naposledy, jsme někoho sjeli, hodně okoralý Vítek Mužík s námi nevydrží tempo na Zlatý Potok, který se jede kolem 17-18km/h. hlavně díky duu KC Brno a Honzisovi. Okolo Červené Vody předjíždíme nějaký turistický výlet na MTB, málem jsem myslel, že to je nějaká odpadlá grupa, ale je to jen marné přání. Hambálky dolů, tady snad nepršelo, to snad není možné, můžeme si vychutnat perfektní alpský sjezd konečně na suché silnici, odbočka doprava a kostky nám připomínají, že stoupání na Zborov je tu. Tempo určuje znovu KC Brno, Honzis a čtyřicátník z IVT a za Zborovem si nás Rampušák znovu vychutnává, jeho mrazivý dech na nás párkrát foukne takovým stylem až málem spadneme do škarpy, a začíná zase lejt. Připadám si jak čajový sáček, chvíli suchý, abych se zase ponořil do vody :-). Bufet na 150km znovu projíždíme, slupnu banán, pití mám na rozdávání a padáme k posledním houpánkům. V mysli začínám přemýšlet o Štítech, jak tam přijedeme všichni pohromadě, dáme si to levou vracečku a před námi bude ten závěrečný hup na náměstí, a jak si tam zařadím kašpara a všem budu koukat na záda, jak spurtují. Safra byla by to škoda, měl bych se pokusit o něco již dříve, ale hlava je dost vygumovaná, i díky tomu počasí, jsem hodně odevzdaný, bez bojovnosti. V tom mě napadá spásná myšlenka, furt vezu ty těžké bidony :-), jeden už mám vypitý do půlky, ale ten druhý je stále naplněný, což abych využil auto KC Brno k obrácené úloze, tzn. naopak jim dát naplněný bidon :-). A tak když najíždíme do posledního kopce na Lázek, mávnu na auto bidonem, hned je u mě a já s prosbou jim předávám těžký závaží :-). Tak to byla vzpruha, rázem jako kdyby měl křídla, hned se zašívám na druhou pozici za špici jedoucího Michala Chadima a chci každý atak soupeřů hned zachytit. A daří se! Odjíždí Karel Bernard z IVT a Martin Černý, hup za ně a točíme a točíme. Jede se pro mě peklo, ale nádherné peklo, cítím sílu a navíc ten pohled dozadu, že se přisál jen Honzis a ostatní parkují, to je jak nabíječka strčená v zásuvce. Tam dole v Tatenicích bych na sebe nevsadil ani pětník a rázem na 185km jedu jak v prvním kopci na UAC. A kluci mají síly a snahu jet, kopec je to ale nekonečný, stále se to zvedá, na silnici asi 3x projíždíme vrchařskou prémií, sice trochu nadávám, ale je to to euforické nadávání, stále jedeme skvělé tempo a za námi už ani nejsou vidět, to už by se mělo i v tom sjezdu udržet. Trochu mám obavy, aby to nedopadlo jako na Sudetech, kdy mě drak Jirus převálcoval těsně před cílem, ale tady je snad už náskok dostatečný. Klukům sděluji, že spurtovat nebudu, přece jenom oni tahali nejvíce, díky Martinovi jsme se dotáhli do skupiny před námi, a navíc to náměstí ve Štítech je můj psychický blok :-). A je to tady! Další alpský sjezd za námi, Štíty na dlani a stopky svítí pro mě zlatou září, bude to pod 6 hodin!!
V cíli k bufetovému stolu, narvat do sebe chleba se salámem, škoda jen, že to počasí se ani odpoledne neumoudřilo, dává se do mě docela zima a tak po rychlém gulášku se pakuji s Léňou do vařící sprchy do Heroltic. Tímto se chci omluvit Šlapkám, že jsem neřval v cíli při jejich dojezdech, mám tu atmosféru moc rád, ale dnes to prostě nešlo, zahrál jsem s Rampušákem riskantní hru s oblečením a bylo by to o zdraví.
Ležíme s Léňou pod peřinami a znovu a znovu si projíždíme tu skvěle vymyšlenou a zabezpečenou trasu, náročnou trasu, ale čitelnou trasu, prostě buď se jelo do kopce, nebo z kopce a nebo po rovině, žádné bezejmenné brdky či stojky, které tolik berou sil třeba na Mamutu. A navíc ty oddělené starty, prostě Rampušák má letos u mě velkou jedničku s hvězdičkou!
Další oříšek jsem slupnul a chuť je čím dál tím větší, doufám, že oříšky nedojdou a nebo se mi z nich neudělá špatně :-)