Rampusak nam letos přichystal novou trat, a tak jsem ani poradne nevedel, na co se mam pripravit a jakou zvolit strategii, pokud nejakou vůbec.
Rano před zavodem prohlizim radar a je mi jasne, ze kratce po startu prijde dest. Nasazuji blatnik, beru ten nejtepleji telnik s membránou proti vetru a jdeme na start.
Skupina A zaziva letos velkou renesance, na startu cita 8 hlav: Lenka, Laco, Yetti, Kamion, Šnek, Hraboš, Fousač a ja. Pekna sestava. Startujeme v relativnem klidu, v prvnim kopci udavam tepmo, nikdo se ani nesnazi mne predjet. Obcas se otocim, a nestačím se divit, jak velkou gupu vezeme. Ono je to spravne, marathon je dlouhy a není radno plitvat silami.
Hned po prvnim sjezdu zacina prset. Vim, ze by to nemelo trvat vic, nez hodinu, ale i tak nalada je na bode pokud ne mrazu, tak hodne blizko. Urcite ne vic, nez na +7C. Stoupame na Cervenovodske sedlo a to ještě jede. Ve sjezdu je to horsi. Mokro, a ja se tech serpentinu trosku bojim. Ruce mam ztuhle, spatne se mi brzdi a radi, jedu s nejvetsi opatrnosti. Před sebou ve vzdalenosti cca 200 m mam nas balik – za sebou Lenku, která se asi boji ještě vic. Pak se davame zase dohromady, ale nejede se mi dobře. Dostava se do mne zima, svaly jsou ztuhle, mazivo v kloubech hustne, a zda se mi, ze vynakládám podstatne vic sil, nez by to odpovídalo naší rychlosti. Proste na ohrev musim dat vic energii, nez je zdravo.
V Polsku kupodivu neprsi, a i silnice jsou suche, ale porad se nemuzu zahrat a klepu se. Najednou slyším vzadu: Pssss…. Komu se to stalo? Někdo z prichozich. Tak nic, smula, jedeme dal. Cca na 55 kilometru slyším: Pssss… Tentokrat je to Šnek. Tak tam posilame na pomoc Laca a sami jedeme na bufet, kde cekame. A tu chvili se nam balik pochopitelne rozpadava. Lence a Fousaci narizuji, at jedou napred, a my je bud dojedeme nebo dneska nas porazi. Po cca 7 minutach prijizdi Laco, a ze opravit to neslo, prilis velka dira v plasti. A tak vyrazime dal jiz v sestave: ja, Laco, Yetti, Hraboš a Kamijon. Prichazeji dva polske kopce, a Lacovi se nejde dobře. Cela ta nase skupinka se rozdeluje, zustavam s Lacem vzadu. Ani z kopce to mne nejak nejde: silnice jsou mokre, vsude v zatackach plno naplaveného sterku, mam velkou rodinu, na mne zavislou, a tak jedu radej opatrne. Však se nakonec sjizdime. Akorat nekde ztracime Kamiona. Skoda… Na druhem bufetu mame zpatky Fousace. Ale Foucas se zastavuje na curaci pauzu a nechyta se. Nu nic, nase ctvrice funguje skvele, Laco se konecne dostal z krizi, stridame a nabirame do baliku i Baru. Kratka ale vyzina přeháňka. Blizime se k duverne známému Zlatemu Potoku. Nacez slyším zvuk tipu: Chrusť… (ačkoli nektere exprti tvrdili, ze to byl spise Cvak), a Yetti ma rozpuleny retez. Holt se zastavujeme a oprava probiha celkem rychle. V tu chvili nas dojizdi i Fousac a borec s cislem 100.
Po kratke porade mame dohodu, ze Zlaty potok pojedeme tak, aby nam Fousac neodpadl, pac pak bude dlouhanska rovinka a nechat tady nekoho na samotku by byla velka skoda. Konecne uz je mi teplo, jede se svizne, ale citim, jak ubyvaji sily.
Jsme u Zborova. Fousac predem rezignoval a ani se nesnazi drzet skupiny. Laco se zveda ze sedla a mizi v dalce. Premyslim, zda to mam brat jako zradu, nebo jen jako blbost. Však drzime se ve 4, a vzorne si pomahame. Ačkoli sil ubyva katastroficky. Na Laca jsem nasrany, verejne prohlasuji, ze dneska mu nekoupim ferneta. Pred zacatkem posledního stoupani vidime před sebou i Laca. Nasleduje kratka vymena nazoru a jedeme do kopce. Z propozici vim, ze je nekonecny. A je tomu opravdu tak. Tradicne v zaveru nejvic sil ma Yetti, nastupuje a odjizdi nam. Laco je naopak mrtvy, jede cim dal pomalej, a na vrcholu se musim zastavit a pockat na nej, pac neumim tocit kadenci mensi, nez 50.
Ale vsechno se jednou konci, a v cili nas vita Sutrik a celo skupiny.
Vysledek na muj vkus a na to, ze jsem tuhle trasu jeli poprve je velmi slusny, pod 8 hodin jsme to zvladli s prehledem. A jako zaklad do budoucna je to dobra zkušenost. Myslim, ze za rok, pokud vyjde aspon trosku lepsi počasí, si to dame pod 7:30.