Poslední léta jsem upřednostňoval dvanáctihodinovku dvojic Modrou Míli, která se jezdí ve stejném termínu jako vládce Orlických hor Rampušák. Těšil jsem se na šlapkovskou sešlost, která na poslední chvíli byla ochuzena o stálice jako jsou Quit a Jestřáb. Obětoval jsem modromílské selátko zvlažované pěnivým mokem a pódiové umístění, které jsem přenechal našemu zástupci Josefovi.

Po dvouleté pauze se v pátek večer objevuji v kultůrňáku ve Štítech. Krásné zážitky vyplouvají na povrch mé mysl. Před třemi roky se mi podařilo přesvědčit Mirindu na dlouhého Rampu a jako domestik jsem to s ní odjel.
Po prezentaci odjíždím do Heroltic, kde už probíhá orange tiskovka. Do půlnoci probíráme vše, ale ta obsluha je „volajako čudná“. Ty knedlíky ne a ne donést… Taktika pro zítřek je jasná. Startuje se do kopce do Heřmanic, za chvíli je stoupání do Čenkovic a hned za ním se jede na Červenovodské sedlo. To mi moc nevyhovuje, neboť jak říká děda Lebeda: „Mě rychlé vstávání nedělá dobře.“
Ráno je veliké dilema: v čem jet. Dost se ochladilo a od západu se k nám blíží déšť. Přesto volím krátký rukáv a kraťasy, jen na ruce natahuji návleky s menbránou.
Před osmou odjíždím s Mikem do Štítů. Jsme tam za chvíli a tak si dáme zlehka první kilometr trati. Pak už na náměstí. Ještě si odskočit a do startu je pár minut. O půl deváté peloton vyráží vstříc dlouhému Rampušáku. S obavou, zda to uvisím, se držím chvostě oranžové skupiny A. Odjel mi Mike i rival Honza Mrnušťík, kterého jsem většinou v druhé třetině loňských maratonů dojel.
Ve sjezdu do Výprachtic se dostávám na čelo skupiny A, kde se střídám se Strejdou. Začíná pršet a ve stoupání do Čenkovic už lije. Ještě horší je to ve sjezdu. Voda je snad všude kolem, čvachtá i v botách. Naštěstí to netrvá dlouho. Na Červenovodské sedlo je to už dobré, neprší. V klesání do Červené Vody je mi ještě chladno, ale v mirném stoupaní k hranici se to zlepšuje. I boty vysychají. Na špici to vcelku pravidelně točíme. Jen se mi zdá, že Strejda tam bývá zbytečně dlouho. Mile mě překvapilo, jak polští řidiči jsou k nám ohleduplní.
Držíme poměrně slušný balík, který se trhá na kostkách, aby se po chvíli zase spojil. Kilometry ubíhají. Laco nemluví, což značí, že není v pohodě. V mírném stoupání asi dva kilometry před prvním bufetem jsem na špici a v tom slyším pššššš. Zastavuji. Předjíždí nás čelo z krátké trasy. Smůla. Šnek má na zadním kole defekt. Zůstává s ním Laco a my se Strejdou pomale jedeme na bufet. Po občerstvení Fousáč pokračuje. Zde je množství všeho včetně gelů. Pořadatelky nám nutí buchty a banány. Snad ze strachu, že to budou muset sníst sami. Po chvíli přijíždí bohužel sám mechanik Laco. Šnekovi to po chvíli bouchlo opět. A tak to balí.
V Plawnici, kde začíná první polský kopec, jedeme v sestavě Strejda, Laco, Hraboš, Kamion, má drobnost a starší cyklista v modrém. Na špici se střídám převážně s Hrabošem a Strejdou. Občas udělám nějakou momentku, čož mi vezme trošičku sil.
Laco sice stále nemluví, ale začíná se usmívat. Za Bialou Vodou před vrcholem kopce jede Hraboš s malým odstupem já s Kamionem a kousek za námi Strejda dělající společnost Lacovi. V následujícím sjezdu se trháme. Vzadu zůstává Laco a Strejda. V druhém polském stoupání jedu s Hrabošem a Kamionem.
Ve Staré Morawě se s Hrabošem domlouváme na taktice. Zvolňujeme tempo, aby nás nerozluční souputníci Laco se Strejdou mohli dojet. To se stává skutečností s matematickou přesností na Kladském sedle. Bohužel ale bez Kamiona. Ze sedla sjíždíme ve čtveřici a u Starého Města, kde je druhý bufet nabalujeme Fousáče a později i Báru, která je povděčná za tento oranžový kolotoč. Toto tempo před Hanušovicemi neustává Fousáč. Za Hanušovicemi se stáčíme západní směrem a pravidelným střídáním úspěšně zápasíme s protivětrem. Momentálně tahám špici a v tom tuto idylku přerušuje jemné cvaknutí a já tahám řetěz po asfalt.Vynucenou zastávku neakceptuje Bára, ale za to nás dojíždí Fousáč a Tomáš Fořter.
Zlatým potokem stoupáme v pětici.Jedeme volnější tempo, abychom nevytrousili Fousáče. Už delší dobu nemám náladu, bolest hlavy momentálně kulminuje. Kbybych neměl helmu, tak se mi snad hlava rozskoči. Všímá si toho Laco, který naopak ožívá.Trápím se, ale přesto se snažím občas tahat špici. Dost se oteplilo a po druhé přeháňce není ani památky. A je tu odbočka na Zborov.
Snažím se, co nejvíce pít. Bolest hlavy ustupuje, ale začíná mě bolet žaludek. Na kostkách v dolní části zborovského kopce chytají Lacovi saze a mohutným nástupem nám odjíždí. Strejda to komentuje: “Ferneta mu večer nekoupím.“ Ve Zborově ucukávám kousek i já. Na vrcholu kopce má Laco náskok necelý půl kilometr. Nestíhám ho, ale čekám na naše grupeto, neboť cítím ve vzduchu bufet. Ten je v následující dědině u zastávky autobusu. Laco zde nestavěl. Vykonávám nutnou potřebu, naplňuji bidon a beru něco na doplnění energie. Ještě do sebe liji ionťák z kelímku, což mi nedělá nejlépe. Hlava přestává bolet, ale v oblasti žaludku mě chytají křeče. Po chvíli se pouštime do osmikilometrového mírného sjezdu, za kterým následuje krátké stoupání na Kosov. Po sjezdu do Holštejna to pravidelně točíme a po osmi kilometrech proti větru před Tatenicemi dojíždíme uprchlíka Lace. Ten s úsměvem hásí, že to chtěl zkusit.
V Tatenicích sjíždíme z hlavní silnice vstříc devítikilometrovému stoupání na Cotkytle. Na prvním kilometru stoupání zaostávám. Křeče v žaludku jsou hrozné. Nechci to zabalit. Už jen jeden velký kopec a je cíl.Zvyšuji kadenci i tepovou frekvenci, aby bolest v nohou a kyslíkový dluh rozmělnili bolest v žaludku. Dotahuji se za hlášky:“Yetti je zpět.“ V následujících serpentinách držím tempo a odskakuji dopředu. Žaludek už tolik necítím, ale nohy bych nejraději vyměnil. Před Strážnou čtu na silnici V P 1km. Po chvíli VP 500, pak VP 200 a už čára a na ní VP. To si myslím, že to bude jen z kopce. Opak je pravdou. Za Strážnou se to stále zvedá do kopce. Poprvé se ohlížím zda mě někdo nedojíždí. Mám docela slušný náskok. Lacovi asi došlo po předchozím úniku a Strejda se mu asi pomáhá.
Snažím se nepolevovat a držet tempo. Jsem na nějakém vršku, snad už vrcholu. Sjíždím do Cotkytle. Hrbatou silnic cítím nejvíce v žaludku.To co se mi intenzivní jízdou zklidnilo, to mi tento sjezdík znovu rozbouřil. Za dědinou se silnice vine opět do kopce. Opět nápisy VP 1km…VP 500….VP 200 a konečně VP s čárou přes vozovku. Ještě kousek a už mě čekají čtyři kilometry sjezdu serpentinami po velmi pěkné silnici.
Štíty. To už mě čeká jen cílový kopeček. Dává do posledních metrů co ve mně zbylo. Nyní už závodím jen sám ze sebou. V posledích metrech mi i ostatním dělá doprovod Šutřík. A je tu cílová brána. Slyším jen píp píp a už holky mě odbírají o čip a číslo. Čekám a fotím v cíli. Napřed dojíždí Hraboš s Tomášem a po chvíli za Šutříkova doprovodu Strejda s Lacem. Společně jdeme na baštu.Na trati jsou ještě Fousáč a Kamion.
Vše se rozebírá na večerní tiskovce, kde zlobíme obsluhu stálým objednáváním toho, co není. Ovocných knedlíků. Jednu porci dostává D!ablo, který se s námi podělí.
Strejda kupuje Ferneta nejen Lacovi, ale i mě.
Díky
:-)