Před dnešním švihem s Tomášem a Malinou jsem byl natěšen, především na vyzkoušení nového posedu, který jsem si nechal nastavit v pondělí u Kuřete.
Začátek našeho švihu hodně ovlivnil vítr. Tomáš přijel na čas, nic nám nebránilo vyrazit na plánovaný minimálně 120km švih do kopečků v Brdech. Taky jsme chtěli rozšířit Tomášovi jeho operační najížděcí prostor také o silnice na druhé straně Berounky. Plán byl z Měcholup na Zbraslav tam vyzvednout gaučáka Malinu, dále na Řevničák a pak dle dohody, ale nějaké kopečky.
Hned od začátku nám foukal vítr do zad, což pro člověka mého ražení, který má rád rychlost znamená, jet a jet. V praxi to znamená, že po patnáctikilometrech ne zrovna roviny máme průměr 34,2km/h a já mám za sebou čočkovou o způsobu mé jízdy na tréninku (jo a jakou měl Tomáš pravdu, jsem zjistil už za pár hodin...). Díky tomu, že jsem si to prostě užil, jsme na Zbraslavi o deset minut dříve, naštěstí Malina přijíždí o něco dříve nemusíme dlouho čekat.
Hned ve Zbraslavi Malina nějak jede v duchu našeho začátku s Tomášem, už poučen ho stahuju za dres, že takhle ne. Naštěstí se nechává vrátit k turistice kolem 30km/h a můžeme si povídat. Na svůj nový posed si ještě nemůžu zvyknout, prostě když vám dají sedlo níž a dozadu, zkrátí představec o třetinu je to úplně jiná jízda, jako na dětském kole.
V Černošicíh přichází první kopeček, Tomáš se usazuje na špici vedle Maliny a za družného hovoru jedou tuto asi kilometrovou stojku furt kolem 22km/h, no kecal bych, kdybych řekl, že jsem si chvílema nedával. To ještě si v závěru Tomáš přišlápl, Malina nechtěl zůstanu pozadu a mě naskočila díra, kterou jsem si sjel až na vršku, kde člověk, který vyhrává nejen maratony a člověk co vyhrává amatérské závody zvolňují. Připadám si jako na zívodě UAC, jsme navrcholu a přestalo se jet, jsem zahřátý a nehodlám jen kvedlat nohama,tak si to do Dobřichovic zase šupajdíme hezky na pohodu, ale 40km/h.
V Řevnicích čekáme asi deset minut u spadnutých závor, rozjeté rakeťáky musím mírnit v jejich nápadech nečekat až se zvednout a prostě jet. Když Tomášovi říkám, že teď přijde Řevničák, kopec, který patří mezi nejhezčí u Prahy a jsou jedinci z Hostivic co jej jezdí na převod 53x11 na sílu, jde na špic, a jakmile na něj najedeme tak nám mizí, Malina se mnou solidárně zůstává. Už za první zatáčkou Tomáše nevidíme, šmrdláme si svých 18 až 20km/h což nám umožńuje prohodit pár slov. Když dojedeme na dvou a půltý kilometr vidíme, že Tomáš to otočil a jedeme k nám, naštěstí se naše tempo nezrychluje a i po překonání ledové překážky, můžeme na vrchol pokračovat pěkně v tempu, ale jetelném. Ještě musím klukům ukázat místo, kde mi každý rok při Brdském švihu ujede první skupina, Malina nechápe, že se tady ještě nejede.... no nevím. Zima vymazala ze silnice označení dva a jeden kilometr do cíle stoupání, čekám až na větrný vrchol kde to klukům rozjíždím někam k 30km/h, toto mé \"probuzení\" je nastartovalo, ale úplně na jiný rychlostní stupeň, nemám ani snahu hákovat je to asi o dvě třídy někde jinde, jen vidím, že kluci si ten závěr pěkně užili a během 500m mi udělai 200m díru, kterou stejně jako při závodě dojíždím až ve sjezdu do Mníšku.
Vítr je přivětivý, není třeba do dalšího brdku shazovat velkou, vytahuju foťák a dělám pár fotek. Jen tak ze srandy prosím o zvolnění tempa, respektivě shození velké placky na což Malinovi praská drát v předním kole. Je to kamarád. Nastává několika minutové mechanická vložka, kde se kluci snaží společnými silami rozmontovat osu kola a vytáhnout prasklý drát. Nakonec jej museli zlomit a kolo vycentrovat. Když si Malina roztáhnul brzdy, šlo i jet to znamená okračovat ve švihu.
Sjezd do Nové vsi pod Pleší si vychutnávám plnými doušky a v brdku ve vesnici si nastupuju a z kluků dělám babky s nákupem :)- Tomáš prohodil něco jako, že mi to oplatí -:). Odbočujeme na Nový Kmín, čeká nás spíše kledající profil což je pro mě vždy výzva, ti co se mnou jezdí např. z Mukařova do Brodu vědí co to znamená... Ještě dostávám instrukce, ať jedu minimálně 55km/h. Vyšroubuju to na 60km/h, díky střídání to vlastně držíme až do serpentýnového sjezdu, kde by to už byl hazard, krásné tři kilometry. Tomáš se nějak rozjel, takže Kmínské kostky už bolí a následné brdky ani nejsou cítit, protože se prostě proletí. Stáčíme na Slapy.
Už vím, že velký kopec nebude, ale za to nám začalo foukat proti. Na špici se krásně točíme, sice není to úplný kolotoč, protože zejména Větrník z moravy si své špice prodlužuje, ale krajina ubýhá a kilometry naskakují. Sjezd do Štěchovic Malina jede díky prasklému drátu raději opatrně, proto si jen užíváme rychlosti bez nějaké kalupu.
Při nájezdu na smradlavou štěchovickou rovinku podél Vltavy je jasné, že pojedeme proti větru. Když mi Tomáš chce něco říct, musím jít z háku vedle něj a řeknu Vám foukalo jak sviň. Tahat začíná Malina, začíná normálně mírně nad 30km/h, Tomáš rychlost drží, ale před Davlí jí nenápadně, ale jistě zvyšuje nad 35km/h, když ho za Davlí střídám, rychlost padá na 30km/h, moc se mi na špici nelíbí odtáhnu nás jen do Měchenic, kde Malina opět zrychluje na 35km/h a mě to začíná bolet, do toho začínám mít hlad, stačím ještě zchroumat horalku pak jde na špici Větrník Tomáš a rychlost jde na 37 až 39km/h, už vím, že jim nepotáhnu ani metr! Po asi třech kilometrech Tomáš odstřídává, pouštím Malinu a těším se, že se zvolní, ale co udělal Malina? Zvednul rychlost nad 40km/h! Už se držím jen silou vůle, hák je mocný a dá se to ještě chvíli vydržet, ještě přežiju jednu Tomášovi špici a jednu Malinovku, ale druhá Tomášová špic před cementárnou je má poslední, švešuju nohy, shazuju velkou, kašlu na všechno a jak říká Iceman, končím s cyklistikou a jen točím nohama a přeju si abych kluky už nikdy neviděl!
Do Zbraslavi si jedu pěkně po vedlejší skrz domy a věřím, že Tomáš s Malinou budou pospíchat domů a už je dnes neuvidím, ale znáte to, nevím jak se tomu říká, jestli masochismus, ale kluci na mě čekají na mostě Závodu míru! Už s nimi ani nemluvím, točím si své. Nejspíš pochopili, že dnes to pro mě skončilo a mizí mi rychle z dohledu. Už mám vyzkoušené, že když mi to prostě nejede, je lepší jet do kopce než po rovině proti větru, stáčím to na Točnou, kde v mé rychlosti nefouká a nohy začínají být lepší. Točná zapůsobila jako regenerační lék, v Cholupicích mi ještě chvíli fouká do zad tak cesta přes Kunratice, Háje už nebolí a utíká rychle.
Celkem vzato, jsem si na nový posed zvyknul asi po sedmdesáti kilometrech, není to ještě úplně ono, ale už to není takový šok, můj přepálený začátek se mi nejspíš pěkně vymstil na devadesátém kilometru, kde mi kluci odjeli, ale celkem vzato to bylo příjených 110km. Prostě taková Čertovina s Větrníkem a Malinou -:)