Po nepovedeném třetím dílu maratonské serie Rampušák jsem se k čtvrtému pokračování v Beskydech díval se strachem a obavama. Trenink jen do práce po rovině, kopce žádné a závody na UACu a Masters připomínaly spíš letecký dný amerických F16. Stejně asi jako většina jsem si i já určil nějaké cíle a vrchol. Cíl v mém případě je objet celou maratonskou serii a vrcholný závod jsem měl jet v nádherném postředí Beskyd.
Do Frenštátu pod Radhoštěm vyrážím kolem pátečního poledne a po přibrždění na předměstí Vídně, kde jsem nabral Yettiho se kolem 16:00 hlásím v Ráztoce půvabným slečnám k prezentaci. Pak rychle něco nakoupit, ubytovat a kolem 19:00 zodpověď pár dotazu na tiskové konferenci ve Staré Škole.
Sobota ráno, moc jsem se nevyspal. Mám strašný starťák. Tak nervozní jsem dlouho nebyl. Na startu zjišťuji, že mám slušně prodřený zadní plášť, to mi na klidu taky nepřidává.
Start jako loni v 9:06, kvůli vlaku. Po výjezdu na hlavní se hned jedou slušné kule. Startujeme společně s krátkou, tak cíl pro první část je dovez se pod Pustevny s balíkem a průměrem 35km/h. V celku v pohodě se držím v jedné skupince, ve které so občas objeví i Kolikáč. První vážný problém mám ve sjezdu na ouzké silnice, před Kopřivnicí, kde děda s fabii způsobil, že skáču i s kolem do škarpy, abych se vyhnul narazu do ležícího borce. Následnou díru v balíku stahuji blaznivou jízdou, zakončenou sjezdem ala Nibali, kdy jsem letěl 78 km/h. Před Štramberkem se přižene Kolikáč a hulaká, že tohle všechno se nám vrátí. Je na vidět, že si musel hodně hrabnou, aby se dotáhl také do balíku. Ve Štramberku se do kopce jede brutal a za ním už Kolíkače nevidím. Nasledně sjíždíme ještě nějakou grupu a tak pod Pustevny přijíždíme v grupě cca 40 lidí a průměrem 37km/h. Jestli je cyklistka opravdu spravedlivá, jak tvrdí jeden spisovatel, tak zde musím odpadnout. Není prostě natrénováno. Dávám 52x19 a ženu se balíkem vpřed, po první ostré zatáčce dávám malou a točím. Stále se posunují vpřed. Na vrchol ještě pár jedinců beru a protože téměř všichni měli modrá čísla, tak parkuji před bufetem, kde si rázně odsunu jednoho modráka se slovy, že já ještě pokačují a beru jonťák. Sjezd do Prostřední Bečvy jedu ve dvojici s jedním borcem z Trenuj Chytře. Před hlavní ná dojíždí další a tak se na Solaň vydáváme v grupě cca 10 lidí. Kopec se jede v klidném tempu. Během stoupání si všímám, že tu všichni mají doprovod a tankuji plné bidony. Po zjištění, že na vrcholu je občestvovačka si kilometr před vrcholem přišlápnu a jedu šrot, abych měl čas si doplnit bidon a balík mi ve sjezdu neujel. Bohužel naskok jsem nevytvořil dostatečný a všichni mi ze sjezdu ujiždí. Do toho ještě v jedné zatáčce stojí favorit a měl jsem co dělat, abych se mu vyhnul a zároveň netrefil proti jedoucí felicii. Ještě jsem na poslední chvíli zahlédl sedícího cyklistu. Ano byl to nejspíš smolař dne Dreamer.
Do Velkých Karlovic se přiženu a v dalce vidím dva jedince. Fouká dobře vítr, tak roztáčím velkou pilu, ale odstup je furt stejný. Ohlednu se za sebe , jestli se někdo neřítí, ale nikdo. V tento moment jsem si porvé řekl další slavný výrok jednoho borce z loňského Krušnotonu ,,Žádné třeba, žádné kdyby\". Od této chvíle nebudu spoléhat, že se třeba někdo přiřítí a pomůže. Od této chvíle jedu svoji časovku a už se neohlížím. Kasárna, to je slušný hnus. Vidím, že grupu před sebou stahuji. Dost trpím, ale vidina, že alespoń část docvaknu mi nedovolí svěsit nohy. Bohužel na vrcholu je silnice dost rozbitá a jsou tu příšerné pave na kterých neumím. Na bufetu stavím a ženu se do Makova. Bumbálka mi přijde po to všem jako lehce nakloněná rovina. Když jsem byl asi v polovině a díval se po pravé straně do údolí, tak vidím dvojiku. Jeden borec, co táhne Lenku Sýkorovou. Jedu si ale stále svý.Sjezd do Bílé je v pohodě a před čtvrtou občerstvovačkou mne docvakávají. Borec slušně tahá, tak nestřídám. Sbíráme ještě jednoho a společně přijíždíme pod Smrček. Tu první ostrou část jedeme ještě pohromadě, pak přitlačím a odjíždím. Sjezd na rozbité silnici jedu s respektem, protože se nechci smotat pár kilometrů před cílem. Jedu 55km/h. Po nájezdu na hlavní zjištuji, že Sýkorová s jedním tím borcem jsou už opět vedle mne. Ti jeli slušného Nibaliho v těch dírách. Dva kilometry před cílem odpadá borec a tak jedeme do cíle se Sýkorovou společně a nechávam ji vyhrát.
V cilí je po chvilce Míra Zbuzek a Kolikáč. Přijímáme gratulace od Rainyho, Čmeldy, Šneka Jana. Společně se plácáme po ramenou, protože čas ukazuje, že hranice 6:30 padla. Jedeme na hotel a pak Rainyho autem zpět do prostoru cíle, kde právě finušuje Ataman s Kvitem. Taky jsou spojojeni. Nejdojemnější byl ovšem příjezd Skupiny A. Hlavně Laco zářil jak slunéčko. Celkově to byl nádherný víkend zakončený parádní tiskovkou a s parádní partou.
Svůj vrchol sezony musím hodnotit kladně.Čas 6:07:39 je něco o čem se mi ani nesnilo. Samozřejmě mohlo to být lepší, nebýt kiksu na Soláni. Několikrát jsem si musel vyslechnout, že jsem borec, když jsem porazil Kolikáče, ale vždyť byl po nemoci. Je ale pravda, co řekl Pavlík Kvitu a hotelu. ,,Před rokem si jezdil s kolegou v teniskách a teď porazíš Kolíkáče. No pokrok jsem nepatrný za ten rok udělal. Dokonce se dá i změřit oproti loňsku. Je to přesně 2:13:00