Po Rampušakovi jsem cítil potřebu provest maly restart. Tak prisel tyden relativneho odpocinku a pak tyden, kdy jsem jezdil vyhradne ZDV, ale v kopcich. Ale co v kopcich, byly to nefalsovane hory (Dachstejn a Taury). A tak tyden před Beskydami uz to bylo lepsi, a citil jsem se celkem klidne a vyrovnane a zadny nekonecny kopec uz mne nemohl vyvest z miry.
Letos to poprve jedu zavodne (Honza to jet nechce, o nikom jinem, komu bych mohl delat domestika, neznam).
V tydnu konverzuji s Lacem po ICQ, stezuje se, ze je na tom mizerne, slaby, a všcheno mu boli a je na dne nejen s psychykou ale i po fyzicke strance. Hodnotim to velmi pozitivne, pac vim, ze pokud se Laco postavi na start plny nadseni – tak mu to dojde velmi rychle. Vůbec nemam tuseni, kdo se k nam do skupiny A pripoji, prubeh diskuzi je nejaky vlazny, jen nova posila Schneck je jistota. Ale podstatny to není, vim ze i v této sestave to zvladneme. Tady je dulezita vzajemna duvera. Kdo nejede s nami, ten pro nas stava souperem, vid, Laco?
Na startu se citim, jako ve velke rodine. Nejak za tech 10 let zavodeni na silnicce jsem zjiskal tolik známých, ze ani nestačím odpovídat na pozdravy ze všech stran. A co je tu slapek!!!
Stavime se suverenne uplne dozadu, jsme preci skupina A, a nemame duvod se michat mezi zavodniky. Navíc lidi je houf, a pady nepotrebujeme. Hlasi se k nam Kamion. Nu to je radost! Ve ctrech uz to bude pohodicka.
Cca minutu a pul po startu prejizdime koberec a uz se to muze zacit pomalu rozjizdet. Balik se kolem nas formuje docela slusny, jedeme presne podle planu v klidu. Mame tu zname tvare: otec a syn Polnarovy. S obema jsem uz jezdil, prej radi by jeli s nami. Ale zrejme takovou duveru v nas nemaji, takze decela často nam odjizdeji a vnaseji zmatek, a abychom nekazili tempo, radej se s nimi prestavam pocitat. Schneck dneska není ve sve kuzi, a drzi se vzadu. S Lacem a Kamionem zatím bohate vystacime. Kupodivu za chvilku dojizdime Pedra, ale taky ho rychle ztracime. Na uzke klikate silnicce mne z cesty vytlacuje auto. Nic se nestalo, jen jsem chvili jel po sterku a trave. Byla to ale jeduna kaňka dneska. Vepredu vidime Josefa. Ale jede téměř stejne rychle, jako my, prestoze jede sam. Trva nam to aspon 20 minut, nez tu 200 metrovou skvirku ztahneme. Je to proste borec! Ale pak uz na chvili jde do haku.
Na prvnim bufetu Laco ma nejaky zasek, cekame na nej, balik nam prcha, ale dojizdi nas Pedro. Jsme jen 4, Laco, Pedro, Kamion a ja, silnice je pekna a přehledná, a tak navrhuji cvicne zkusit kolotoc. Nenene!!!! V zadnem pripade!!! A zaciname to pekne tocit. Rychlost nam stoupne, a ve Frenstatu jsme zpatky v baliku. Jem pekne rozjety, jdu na spici a udavam tempo az k Raztoce, zase sjizdime Josefa v uniku.
A pak prichazi první vazny kopec, Pustevny. Jedeme v klidu, rozvrch je standardni: vepredu Pedro a ja, Laco kousek za nami, Kamion ještě kousek vzadu. Josef – bojovnik telem a dusi, vyrazi dopredu bojovat o kazdou vterinu. Dojizdime Fenixe, ale uz není schopna se nas chytit, a po kratke zdvorile konverzaci s Lacem odpadava. Na vrcholu Kamion ma cca minutovy zasek, ale to nic, ve sjezdu na nej cekame a jsme zase 4.
Ve stoupani na Solaň před sebou vidime Slapku. Hadam to na Quita. Pedro prej ne, je spise siroky, nez dlouhy. Nu jo, to ja jsem krátkozraký a proto jsem hned nepoznal Yettiho. Ve sjezdu zase chvili cekame na Kamiona, ale když uz ta doba překračuje unosnou mez, jedeme dal (pozdej se ukazalo, ze zastavili ho policisti, pac fotili místo padu nějakého zavodnika). Blizi se obavane Kasarne. Boli to, ale zvladame to. Ani Laco nemá nejak velky zasek dneska. Zveda se mu nalada, zacina se svymi typickými zerty. Však Yettiho ztracime. Holt vymluvy na koleno se neuznávají, od zacatku jet s nami nechtel, dneska mu to nevyslo.
Zbytek trasy uz byl prevazne v režii Pedra. Je radost se divat, jak tenhle chlap slape. Kulatě, lehce, ekonomicky, na velkou kadenci, a jde mu to cim dal, tim lepe. Jen tak, mezi reci se ho ptam, zda by nejel s nami taky Tatry. Nu, nevyloucil to. :)
Bumbalka – hračička.
Prujezd kolem prehrady – musí se opatrne, v zatackach je vsude sterk.
Smrcek – nejaky nekonecny, ale i ten mame za sebou.
Dojezd – naprosta prasárna. Od Smrcka do cile jsme se nastoupali na tech brdkach ještě 250 m (jako na Smrcku samotnem). Ale to mají všechny stejne tezke. My to dokonce mame jednodussi, pac nemusime v tech úzkých silnickach se spoustou zatáček zavodit.
Finiš ma standardni prubeh: narovnavame se do lajny, poradne jecime, a on koberec nejak rozhodne, kdo z nas zvítězil. Pocit je velmi blizky euforickemu. Chteli jsem to dat pod 8 hodin, nakonec vyslo 7:33 (ačkoli časomíra nam neznamo proc ukazala skoro o poldruhe minuty vic).
Na zaver: hlavni srujce taveho úspěchu podle mne byli vynikající počasí a Pedro ve skupine. Spolubojovníkům moc dekuji za krasny pozitek.