Tak jak bych začal,
asi tím, jak mi v pátek ve dvě hodiny dovezli kluci firemní Fabii, kterou jsem měl odevzdat o dvě hodiny později v Brně a naložit se k šéfovi teamu. Měl jsem tedy zmiňované dvě hoďky na kafíčko, dobalení věcí a cestu. No cestu po dálnici asi tu komentovat nebudu vzhledem k mojí povaze a lásce k ostatním řidičům, kteří si myslí, že právě on je ten nejlepší řidič v Česku a ostatní jezdí jak magoři:-)Po příjezdu do Brna s půl hodinovým zpožděním (což nevadilo, protože se klukům jednání protáhlo) jsem si přeložil kolo a věci do jiného auta které pokračovalo směr Frenštát. Po příjezdu do Beskyd mě přepadl jakýsi skvělý pocit, že jsem zpět tam, kde to miluji a znám tam každý kamínek, proběhlo ubytování, zamluvení večeře a vyrazili jsme se rozjet.
Rozjetí neprobíhalo zrovna moc dle mých představ, jednak jsme začali moc rychle a pak nás tlačil i čas ukončení prezentace takže tempo a vzdálenost rozjetí nebylo ideální, ale řekl jsem si co už. Po prezentaci proběhla na pokoji očista a šlo se na večeři, docela vydatnou až jsem se divil, kolik toho udělali:-) Po večeři klasika na pokoj, chvilku telka a spánek. Snídani jsme si také domluvili o půl hodiny dřív než u nich bylo zvykem, ale paní byla milá a moc ochotná takže nebyl žádný problém nachystat královskou snídani na 7h ranní. Po snídani jsme se nachystali na závod, paní byla milá a ochotná nás tam nechat do odpoledních hodin i když do 10h musí být pokoje prázdné. Po dofoukání kol a setkání celého týmu což činí Horác s Vokrem a já jsme sjeli na start dolů do Frenštátu, tam jsem pozdravil kluky ze Šlapek a jel na náměstíčko si sednout na lavičku kde seděli kluci se kterými se dobře a dlouholetě bavím, proběhlo pár vtípků o závodě a prohodili jsme pár slov, jak jde život atd.
Na start jsem se nikterak moc netlačil, věděl jsem, že mám na to 180km abych se dostal dopředu, ale hned po startu se vypálili docela kule, jedinci se pokoušeli odjet a uskutečnit nějakou tu skupinku, kterou by balík nechal jet, ale balík ne a ne žádnou skupinku nechat jet. Takže nástup střídal nástup. I já což není mým úplným zvykem hned na začátku v takto dlouhých závodech pokud se tedy nejedná a závody jiné úrovně jsem se snažil odjet s nějakou tou skupinkou, ale Kolokrámníci byli zjevně proti a hned jsme po každé v obležení minimálně dvou bodyguardů s lebkou na dresu:-) Situace se uklidnila až někde za Hukvaldama, ve skupině, které se podařilo odjet máme zastoupení Horáka, takže tím je to pro nás dobré a můžem se v klidu zašít do balíku a nechat pracovat jiné, přece si nebudem sjíždět svého borce, no ne?:-) Peloton se dostal k Frenštátu a začal stoupat pomalu na Pustevny a v tom signalizace vlaku. Balík staví, i když někteří pitomci byli rozhodnutí, že to snad projedou??! Náskok první skupiny v té době činil 7minut což bylo i nebylo ohrožující, nevěděl jsem přesně, kterým lidem se podařilo do první skupiny dostat a jak je silná, takže i ve mě panovaly docela obavy. Po celkem ostřejším výjezdu Pusteven se balík řádně redukuje, pro některé zde závod končí (krátká trasa), jiní se spouštějí na druhou stranu. Sjezd jsem si užil, kdyby měl 30km myslím, že se svýma znalostma tamních zatáček a svou bezmozkovou jízdu ze sjezdů bych si do té první skupiny i dojel:-) Ono záleží především na závoďákovi, jak až moc je ochotný riskovat, ale zase na druhou stranu, když máte pod zadkem něco jako já, tedy špičkový stroj BMC, který svou geometrií a vedení stopy je bezkonkurenční není čeho se bát, prostě si myslím, že jsme jedno tělo a jedna duše:-) Po každém průjezdu zatáčkou jsem nemusel ani šlápnout a získal jsem si několikametrový náskok před hlavními rivaly jedoucími na kolech italské výroby slavného profesionála z 90let:-) Holt ti Švýcaři umí snad všechno a potvrdila to i letošní Tour de France:-)
Po sjezdu z Pusteven se dostáváme na hlavní cestu, která vede z Makova do Rožnova, následuje občerstvení z mechanických vozů, neboť je zde cesta široká a v dobrém stavu. Po pár km se stáčí doleva a jedem pod další vrchol-Soláň. Pod Solání se na nás nepochopitelně směje Martin Horák, který jel v první skupině a byl bez zjevné známky defektu nebo krize, prostě asi nějaký blok nebo co. Nestačili jsme se divit, ale od té doby pro nás začaly galeje a museli jsme s Vokrem sjíždět 4minutový náskok první skupiny, Kolokrám ani Alltraining nejeli, protože tam své zástupce měli, takže to nezbylo na nikom jiném než na nás. Najíždíme do Soláně a Vokr ne a ne sundat velkou, takže Soláň absolvujem docela v rychlém tempu. Mě pořád střílí kazeta, neboť jsem byl nucen dát nový řetez, který byl tvrdý, holt Shimano jsem neměl po ruce. Takže jsem byl limitován ve volbě optimálních převodů, buď jsem musel jet málo nebo moc těžký převod. No sjezd ze Soláně jsem Vokrovi řekl, ať nechá tahat i někoho jiného, ale jak tu bývá zvykem každý ten závod jen ODVISÍ a v cíli se bije do prsou, že s náma přijel ve skupině, ale za celý závod udělal velké ho*no, na tento typ lidí jsem vysazený, klukům, co měli své zastoupení v první skupině tím samozřejmě nevyčítám nic, je to pochopitelné, že nebudou sjíždět své lidi, dělal bych to tak taky.
Přijíždíme pod Kasárny, kde jsem chtěl zaútočit a dojet si do první skupiny sám, ale jak jsem viděl, že už je máme na dostřel, tak jsem raději netrojčil, protože stejně bych si tam dovezl Svoboďáka, což byl hlavní soupeř. Po cestě na Kasárnu jsme sbírali lidi z první skupiny, která se taky očividně redukovala jednak tempem a náročností profilu. Při nájezdu do poslední zatáčky pod prémii na Kasárnách už první skupinku vidíme, ale ta se ne a ne vzdát. Odtáhnu celé Kasárny a brdky na vrcholu, které lemují hřeben a dostáváme se ke krásnému sjezdu po krásné cestě, kde nechám opět úřadovat svůj speciál a získávám si opět náskok v zatáčkách, který se snažím využít k doskočení první skupiny, ale vždy připravený Svoboďák je v mžiku za mým zadním kolem. Po sjezdu se dostáváme na hlavní cestu spojující Slovensko a Česko k hraničnímu přechodu Bumbálka, při nájezdu do kopce sjíždíme první skupinu a v ten moment pro nás začíná peklo. Už značně unavení po sjíždění chytáme i nespočet nástupů odpočatých lidí. Nejvíc řádí pan Svoboda, který za každou cenu chce jet sám, ale ataky vždy nějak pochytám sám. Jediní dva jedem na velkou, zbytek kvedlá ty své vajíčka na malou placku:-) No sláva jsme na vrcholu Bumbálky a je před náma dlouhý sjezd přes Bílou až k Šanci. No ale ono se naplno závodí i ze sjezdu, nástup opět střídá nástup, až před Bílou zůstáváme ve předu jen já, Petr Zahrádka a Svoboďák. Ze zadu nás dojíždí osamoceny Vokr, tak přestávám střídat a čekám, až nás sjede, abych následně mohl opět střídat. Za Vokrem jede Novák, takže přestává střídat i Zahrada a čeká na Nováka, po jeho doskočení jsme my s BMC i s Alltrainingu v zastoupení po dvou lidech, tak přestává střídat Svoboďák. Dostáváme se přes poslední občerstvovačku na cestu, která vede podél přehrady Šance a já začínám cítit, že není něco v pořádku a dneska z toho nic nebude. Nedávám klasicky na sobě nic znát a ponechávám si pokerový výraz, který mám pořád:-)
Zezadu nás dojíždí Swačina s (nevím, jak se borec jmenuje) a začíná vše od začátku. Po trase kolem přehrady je několik prudkých, né nikterak dlouhých stoupání, tak jsem očekával ataky i tam, ale trasu už absolvujeme v poklidu a začínáme sjíždět zpět k hlavní silnici, která nás po pár km navádí pod poslední vrchol-Smrček. Tam už jsem věděl, že nastal můj čas a závod tam pro mě končí. Kluci si tam začali opět nastupovat a já si začal vystupovat:-) Jedu si svoje a jsem smířený se svým výsledkem.
Závod jsme nezvládli po taktické stránce tak ani pro nás jinak dopadnout nemohl. Sjíždím ze Smrčku a dole mě dojíždí Marian Hajzler a mlaďas z Kolokrámu, tak jim dělám gregária a dovážím je až do cíle přes poslední dva brdky, kde sklidím velké poděkování za odtáhnutí. No prostě jsem se přesvědčil, že nejde na to jen mít, ale musí člověk mít i tým jinak se dostane do taktických her, kde ho i o třídu horší lidi dokážou porazit jen díky vetší početnosti týmu.