Priznam se, za zatím veskere letosni hromadaky pro mne byly spise trápením, tak nevedel jsem, co mam od Rampusaka cekat. Ve stredu si davam poslední ani ne prilis vyziny trenink a jsem uplne vyrizeny. Když jsem se tak zhuntoval po 2,5 hodinach zkladni vytrvalosti s jednim tempovym intervalem – Rampusaka proste nemohu zvladnout. Pak se to pomalu lepsi, v patek odpoledne se mi uz zda, ze by to mohlo i vyjit.
Rampusak ma obrovskou vyhodu, ze se startuje hned do kopce. Takze hned po startu se to roztřídí, a není duvod se snazit za kazdou cenu uviset nejake skupinu, na kterou nemas a jen te to hned na zacatku vystavi. Co se tyce skupiny A, nechávám tomu na zacatku volny prubeh, ono se to nejak zformuje. A na konci prvniho kopce uz se to rysuje. Yettiho ztracime hned, Fousac nezvlada Vyprachtice, a az se zacina stoupani na Cervenovodske sedlo, odpadávají Ivca a Lenka. Pekny zacatek :). Vystupuji a snazim se je nejak podporit. Lenka nakonec tu krizi zvladne a dotahne se zpatky, ale my s Ivcou skupinu difinitivne ztracime. Pripravuji v hlave krizovy scenar, jet 30 km přes Polsko po rovinkach jen ve dvou nebude zadny med, ale zvladneme to. Ve sjezdu se přes nas riti Yetti. Nu, vyborne, ve trech uz to bude o dost lepsi. Stridame se, tocime a kupodivu zaciname stahovat naskok te skpiny před nami. Zrejme se jim vůbec nechce jet a tak uz na konci Cervene Vody jsme zpatky v baliku. Uff….. Parada. Do prvniho bufetu jedeme pekne schovany, i když spici se taky nevyhybame. Pamatuji si, ze ještě před prvnim bufetem musim vypit oba dva bidony a aspon dvakrát se najist. Vsechno se dari. S Yettim se domlouvame, co udelame v kopcich, pokud odpadne nejaka z holek. Jsem rozhodnuty zustat s tou poslední, at uz to bude Ivca nebo Lenka, Yetti souhlasi. Do kopce se jede docela kecačka, je nas kolem 10, tempo udava dvojice Kotlarovych a nemaji zrejme duvod to hrotit. Az do chvili, kdy Lenka dostane mensi krizi. Tady uciteji prilezitost se zbavit jedne ze souperek a razantne pridaji. Holt, je to závod. A tak jedeme s Lenkou a Yettim. A to nam uz vydrzi do konce. V kopci Yetti vždy torsku ztrati, ale pak ve sjezdu to s prehledem dozene.
Po navratu do ČR dojizdi nas pocetna skupina z kratke. Je to obrovska klika, protože skoro 20 kilometru (a 10 z toho proti vetru) se vezeme velmi svizne. Ke konci to docela boli a jsme skoro radi, ze prichazi stoupani na Zlaty potok, kde se konecne muzeme odpojit. Ve stoupani zacinam citit, jak se bliži krec. Ale dari se to rozhýbat. Pak navrhuji další rovinku do Stitu si posetrit, at nam pak nescházejí sily v poslednich kopcich, nikdo mne neodporuje, a tak jedeme svizne, ale nehrotime to. Snazim se porad pit a pravidelne jist, krece ustupuji a jede se mi vyborne. U rozdeleni trati ani nezávidím tem, co odbocuji doprava :).
Porad cekam, ze prijde krize, nebudou sily, ze rezignuji na to vsechno, zacnu si klast standardni otazku: „potrebuji tohle vůbec?“. Ale dneska to proste mne mine. Poslední kopec se mi jede dobře, az do konce nemusim zvolnit. Lenka jede vyborne, neztraci kontakt. Yetti je trosku pozadu, ale co se da delat, loni tomu bylo prave naopak :).
Do cile dojizdime ruka v ruce, pocit z marathonu mam vyborny. Tak letos kolo ještě neprodam :).