To že podstoupím operací očí ovlivnilo spoustu náhod v poslední době. Nejprve to byly mé dost negativní zkušenosti s jízdou na kole v dešti v pelotonu cyklistů, rozlomení mých brýlí č. 1 a přechod na jinou životní pojistku. Suma, sumárum jsem stál jen před volbou, pojedeme-li na luxusní dovolenou nebo si pořídím „nové“ oči. Díky toleranci doma, vše záleželo na mě.
Přeci jen pro člověka, který se o sebe docela bojí to není jen tak. Nejdříve jsem strávil dost času na internetu, kde jsem si prošel snad všechny weby kde firmy, kliniky nabízí své služby a studoval vše co se dalo. Do toho jsem se v mém okolí pohybuje několik lidí, kteří již mají korekci zraku za sebou, mé obavy stále slábly. Nakonec jsem se rozhodoval spíše podle umístění oční kliniky a konečné ceny. Nejlépe vyšla klinika v Horních Počernicích.
Přihlášení na předoperační vyšetření bylo snadné, stačilo vyplnit on-line přihlášku. Nejprve jsem se přihlásil na termín 19.7. 10:30. Byl to termín, který mi zasáhl do začátku dovolené a dost by jí omezil a ještě nebylo jasné, kdy bude termín operace, sledoval jsem tedy stránky kliniky každý den až se na mě usmálo štěstí a uvolnil se termín 11.7. 10:00. Na toto vyšetření jsem dorazil ještě bez obav, jen jsem jako vždy zapoměl všechny pečlivě připravené osobní doklady doma, tak jsem měl obavy, jestli mě vezmou. Vše proběhlo v pohodě, mohl jsem se tedy posadit asi k pěti přístrojům, kde mi měřili snad všechno. Dozvěděl jsem se, že mám mega oční bulvu na kterou jim nestačí ani mašinka, proto jsem si musel svítit při vyšetření baterkou do oka, aby se bulva zmenšila a šla změřit. Trochu obav jsem měl ještě na konci vyšetření, kde se paní doktorka zastavila nad šířkou mé rohovky, která se jí zdála na operaci tenká. Začal jsem se s operací loučit, vybírat si brýle a končit se závodní, hromadnou cyklistikou v dešti. Naštěstí po přeměření mé rohovky, se ukázalo, že tam ještě nějaká rezerva je a k zákroku může dojít. Domluvili jsme se na 21.7. 12:30, výborně akorát ke konci mé dovolené a jako bonus je, že klinika má zrovna nějakou letní akci a budu platit ještě o dva tisíce méně!
Termín operace znamená, že se vracíme z moravy o tři dny dříve a to ve středu. Nakonec to moc nemrzí, protože celou středu prší a předpověď není o nic lepší. Po vyložení rodiny doma, jsem ještě jel zaparkovat auto k bráchovi do garáže, což pro mě znamenalo, že jsem absolvoval ještě svých posledních 15km v hustém dešti na kole, domů. Neviděl jsem klasicky skoro nic, ale byl to úžasný pocit, protože to bylo naposledy!
Na kliniku mi dělá doprovod Eliška, která je jistě více nervózní než já. Zákroku jako takového se nebojím, ale spíše těch pooperačních bolestí, můj práh bolesti je zvětšujícím se věkem stále níže. Musím se přiznat, že jsem se snažil připravit i na tyto bolesti. Trénoval jsem díky alergii. Po operaci si člověk nemůže v žádném případě šáhnout do očí, aby si nestrhl rohovku, proto jsem využil mé alergie a v situacích, kdy mě začaly svědět oči, jsem se snažil to svědění až bolest vydržet co nejdéle a oči si nemnout. Prostě jsem rád na vše připraven, bohužel jsem nikdy moc dlouho nevydržel a do očí jsem si vždy šáhnul, proto ty mé velké obavy z pooperačních bolestí.
V čekárně před operačními sály již seděly tři dvojičky. Jeden pár byl už po zákroku to jsem poznal podle toho, že paní již měla nasazené sluneční brýle, druhý pár , který tvořila mladá slečna nejspíše se svým tátou, byl již v přípravě na sál. To bylo zřejmé z toho, že zrovna přišla sestřička a kapala slečně do očí kapky. Po pár minutách a po mém vyplnění souhlasu s operací začala sestřička rozkapávat oči také mě. Vypadalo to tak, že po pěti minutách sestřička vycházela z ordinace a rozkapávala oči mě a té slečně, připadal jsem si jako na pásu. Po druhé várce jsem už zůstal v čekárně s Eliškou sám, protože slečna šla na sál. Na sálu byla asi deset minut, prostě jsem dostal ještě dvě várky kapek, když slečna vyšla. Na očích jsem moc necítil nějaké změny, stále jsem čekal, že oko když bude umrtvené, něco se změní, ale stále nic. Měl jsem brýle, oči nebolely prostě nic. Docela mě překvapilo, že jsem byl vyzván abych šel na sál.
Na sále mě přivítala sympatická sestřička, která mě už oblékala do zeleného hábitu, dostal jsem také pěknou čepičku a plyšového medvídka, abych se měl čeho držet. Stále jsem měl obavy, že nemám umrtvené oči, ještě jsem se pro jistotu zeptal, jestli si jsou jisti, že oči jsou umrtvené, dostalo se mi odpovědi, že kapky umrtvují jíž po několika sekundách. Nezbývá mi než věřit. Ulehám na lehátko s medvídkem v rukách. Pro jistotu ještě dostávám jednu dávku kapek a už je tady doktor. Jeho představení sice zaregistruju, ale vůbec neslyším jméno, protože v hlavě se mi začíná šrotovat všechno možné, jen ne vyrovnanost. Průběh operace jsem znal z videa na webu a z představení od paní doktorky při předoperačním vyšetření, pan doktor se ještě ujistil, zda-li vím co mě čeká. Říkám ano vím a hned jsem si představil to video z operace na stránkách kliniky, kdy se strhává oční lamela, jo vím co mě čeká….
Lehátko se semnou otočí o 90 stupňů pod první mašinku, kde se připravuje oční lamela. Do oka ještě dostávám takový rozvěrač, který drží má víčka od sebe, docela nepříjemné, ale dá se to vydržet. Jediné co stačím vnímat tak je bílé rameno z kterého jde taková skleněná kulička s zeleným světýlkem uprostřed, na které se mám jen dívat. Při sledování světýlka jen vidím, že ta světelná koule se přibližuje k mému oku a cítím mírný, velmi příjemný tlak. Světýlko se snažím sledovat, ale nejde to pořád, vždy někam zmizí. Čas plyne velmi rychle a lamely na obou očích mám připravené za pár minutek, hádal bych tak dvě, tři. Po skončení této části zákroku, se semnou lehátko otáčí o 180 stupňů pod rameno s laserem.
Dostávám zase rozvěrač víček nejprve do pravého oka. Musím říct, že to je nejméně příjemný zážitek z celé operace. Doktor mě upozorňuje, že to bude trochu tahat. Mačkám tedy svého medvídka a čekám bolest, doktorům se nedá věřit a když říkají, že to bude trochu tahat tak čekám mega bolest. Zase tak hrozné to nebylo jak jsem čekal, samotné strhávání lamely moc nebylo cítit jen ten závěr, když mi byla lamela strhávána, ale nic dramatického. Když jsem byl zbaven lamely, čekalo mě hlazení rohožky lajzerem. Musel jsem sledovat opět zelené světýlko, ale tentokrát to bylo horší, pořád někam běhalo, mizelo mi, rozostřovalo se, párkrát jsem jej i ztratil, ale pravé oko proběhlo v klidu. Jediné co mě překvapilo, bylo, že po spuštění lazeru jsem cítil takové mírné brnění v oku a hlavně jsem cítil smrad jako když se pálí guma, úžasné. Druhé oko bylo trochu obtížnější, podle doktora jsem s čočkou pořád někam utíkal a působení laseru se muselo dvakrát přerušit. Bylo fajn, že mi doktor hlásil zbývající čas do konce části zákroku, buďto v sekundách nebo: Už máme za sebou třetinu, polovinu.“ Ta druhá část s laserem, byla o dost obtížnější, ale i tak bez bolesti jen s nepříjemnými pocity. Celkově jsem na sále strávil asi patnáct minut.
Po zákroku jsem měl zrak takový zmlžený, všechno bylo rozmazané jako by rozmočené, do toho oči trochu pálily, byl jsem rád za sluneční brýle a bez dioptrií! Ze sálu mě poslali do čekárny, kde si mě vyzvedla sestřička, která mi rozkapávala oči, dostal jsem dvoje kapky, jedny antibiotické, druhé umělé slzy, nějaká poučení, stínitko do auta a poukaz na oběd. Eliška ještě objednala Taxi a jeli jsme domů.
Cestou jsem měl stále zavřené oči, které začaly přicházet k sobě a začaly vlhnout a pálit. Stále jsem nevěděl, zda-li to je už ta pooperační bolest nebo jestli přijde ještě něco horšího, fakt blbej pocit. Abych nebyl úplně jako slepejš, povykouknul jsem aspoň chvilkama pravým okem. Po příjezdu domů, Eliška hned zatemnila všechna okna žaluziemi a záclonami. Ještě jsem měl velké štěstí na to, že jsem si na tento den objednal zamračené a deštivé počasí, které mým zasaženým rohovkám svědčilo určitě lépe než kdyby do nich pralo sluníčko.
Eliška mi zapnula televizi abych mohl aspoň poslouchat průběh osmnácté etapy Tour, dívat se na televizi bylo nemožné. Když jsem měl připravené prostředí, vzala Eliška děti a nechala mě svému osudu. Po pár minutách něco kolem 14hod tzn. hodinu po zákroku se oči probudily plné síle. Nevěděl jsem zda-li mám sedět, stát, chodit, ležet prostě nic nešlo a vše bylo nepříjemné, z očí tekly slzy a pekelně pálily a řezaly. Narval jsem do sebe Ibuprofen 400, ale stále žádná úleva, věděl jsem, že povolená denní dávka jsou dva prášky, tak jsem asi po půl hodině do sebe hodil druhý, který mi už dovolil si lehnout a poslouchat Bakyho s Anderlem jak komentují Tour. Musím říct, že to nebylo rozhlasovým způsobem, protože jsem moc nevěděl co se tam děje. Baky pořád žertoval, Anderle byl věcný, Štěpán doplňoval fakta, ale nikdo neměl pro tu dramatickou etapu žádný zápal, což způsobilo, že jsem asi na hodinku usnul a probudil se až v době, kde jsem slyšel, že Andy má dvě minuty, jen jsem nevěděl jestli k dobru nebo ztráty, kde je Voeckler, Contador atd. Před koncem etapy přišla Eliška, kterou jsem poprosil o nakapání první dávky kapek, ale nešlo to, prostě jsem nemohl otevřít oči na déle než půl sekundy. Bolest začala ustávat a ke konci etapy jsem už viděl koutkem oka vítězný dojezd Andyho a zkázu Contadora.
Po páté hodině tzn. přibližně 4hod po zákroku se nám s Eliškou konečně podařilo do očí nakapat. Po nakapání a třiceti minutách už bolest ustoupila nadobro! Začal jsem se poprvé rozhlížet, pohled byl ještě trochu rozmazaný, odhadoval jsem to tak na 80% viditelnost od původního stavu. Začalo ve mně hlodat, jestli se ta operace povedla, protože nejen , že jsem viděl na 80%, ale nepřečetl jsem nic na blízku, např. zvonil mi telefon a nemohl jsem přečíst kdo mi to volá, jo obavy byly docela velké. Večer ulehám už bez bolesti, jen za mírného řezaní zejména v levém oku.
Ráno se probouzím brzy, čeká mě kontrola na klinice. Zrak se za večer zlepšil na stav, jak jsem viděl před zákrokem s brýlemi! Venku je zamračeno, ale i tak mi vadí světlo a raději nasazuju sluneční brýle. Při ranní návštěvě toalety, mě těší fakt, že v pohodě můžu přečíst noviny, takže na blízko už vidím dokonale. Cestou na kliniku objevuju nový svět, zrak mi přijde lepší než před zákrokem, všechno má takové jasnější tvary, jasnější barvy, jen si připadám jako bych svět pozoroval v televizi. Kontrola na klinice trvala maximálně jednu minutu, doktor se mi podíval do očí, pak jsem se neúspěšně pokusil přečíst písmenka z tabule, což doktor přičítal světloplachosti po zákroku a nakonec mě vypustil s tím, že se to hojí dobře a až na saunování a plavání můžu dělat vše, hlavně musím kapat.
Přirovnal bych to takovému vrtání zubu, jde to jak na běžícím páse a ve srovnání s trháním trvá pooperační bolest kratší dobu. Televize a počítač mi ještě nedělá dobře, musím vše sledovat po chvilkách, oči ještě mírně řežou, ale vidím lépe než před zákrokem. Jsem rád, že jsem to absolvoval a jen můžu doporučit, už se těším na kolo, za deště!