Svůj nejlepší cas v Tatrach jsem zajel v r.2006, a bylo to 7:01. Nu jo, ale zaprve to mne skoro celou cestu tahal Jura, za druhe jsme se nemuseli stavet na bufetech, pač měli jsme doprovodne auto a za treti byl jsem o 7 let mladsi. Tak si davam za cil 7:15. Třeba to vyjde.
Po Beskydy mi bylo jasne, ze na skupinu kolem Ivci v Kocot režii nemam, predbezne jsme se dohodli s Yettim, ze ve dvou to zvladneme. Na startu zrejme mame stejny plan: natlačit se co nejvic dopredu, snazit se udrzet baliku co to pujde a pak se třeba podari chytit i orange expressu a dojet s nim aspon pod Huty. Jedu pochopitelne na chvostu pelotonu, straslive to tam cuka, kazdou chvili brzdy a zase spurt. Netrva to dlouho a odpadávám jako první. A hned se ke mne pripojuje Lubos Kavalir, nas stary dobry znamy z marathonu. Yetti mizi nekde v dalce, ale ze zadu dojizdi nas slapkovsky balik. Nu krasa…. Dneska se nejede takova cocka, jako na Beskydu a tak se v klidu zapojuji. Kapitan Kocot cas od casu pokrikuje, at se zvolni, at se nezrychluje při stridani, tempo se usedne na prijatelne urovni. Zacina mne to bavit. Ivcu zatím schovavame, sily potrebuje posetrit na pozdeji.
Huty. Prelomovy okamžik. Ivca, Pedro, Quit a Mike najizdeji dopredu, Laco krici, at zvolneji, ze urcite dostanou krizu, a nebudou schopni takove tempo udrzet. Posadka se bouri. Kde se bere takova nedůvěra v sily lidra?! Vzpouru podporuji, „Jedte, jedte, my to s Yettim a Lacem nejak zvladneme“. Ctyrice se nam vzdaluje, jedu sve tempo, na bufetu pockam na Laco a Yettiho. Strasidelny je to kopec, jižní svah, slunko pali. Polar mi nameril hrozivých 46 stupnu, pot ze mne uz nekape, ale tece z brady na ram proudem. Jen to vydrzet, pak bude cas ty tekutiny doplnit a orazit se. Ctyrka lidru se nam kupodivu nevzdaluje, odstup je vicemene porad stejny. Pak se taky drobi. Az dorazim na bufet, Ivca s Pedrem zrovna ho opousteji. Zbytek skupiny uz na to nemá a cekaji na nas. Mam krizi. A chytaji mi krece. Zjevne dehydratace. Vim, ze další bufet bude po neclych 30 kilometrech, a davam si za úkol do te doby vyprázdnit oba bidony. Disciplina, disciplina a disciplina. Napit se kadzych 5 az 7 minut, kazdych 20 minut něco snist. Do Zakopaneho se soustredim jen na tohle. A lepsi se to postupne. Ve skupine mame 5 slapek, Lubose Kavalira, Madara a Polku. Slusna sestava. Zacinam Lubosovi závidět, ze jede porad za tou Polkou, ma totiž krasny vyhled. Při nejkem stridani se zarazuji za ni. Jenze ona jednou necekane zabrzdi, jednou zaklickuje, a pred krásném vyhledem davam radsi prednost ošklivému zadku jednoho ze chlapu.
V Zakopanem uz je definitivne po krizi, jede se mi dobře, v kopcich udavam tempo. Ještě lip je na tom Mike, poodjizdi nam a uz nechce na vrcholku zvolnit a pockat na zbytek. Nevadi, tahneme to s Quitem. Dojizdime vyzdimaneho Pedra. Ale v krizi je i Laco. A to v totální. Na poslednim bufetu ma dost velky zasek a tak resime, zda na nej budeme cekat. Nu jo, jenze pak prijde dlouohansky pozvolny sjezd, tam mu muzeme vyrazne pomoci. A tak rozhodnuti padlo: počkáme. Po cca 4 minutach je tady a upalujeme dolu co to jde. Na 184 kilometru prichazeji poslední dva kopce v tesnem sledu za sebou, tady uz nikdo nikomu prilis nepomuze, každý to musí vytrpet za sve. Pedro zustava s Lacem, zbytek jede, co muze. Mne taky docházejí sily, přemyslím, zda vystoupim a dojedu to v klidu. Quit kamaradsky mne podporuje a tahne a tahne a tahne. Nic se neda delat, porad musim jet na doraz. Priserne to boli, ale nakonec to zvladame. Po prujezdu kobercem jen sproste nadávám, abych si trosku ulevil. Je tu celkem znudeny Dreamer se zlomenou brzdni pakou. Ale vzhledem k tomu, ze se dostal do hromadneho padu a nemá ani škrábanec, tak mel velke stesti. Quit odlozi cip a jede zpatky na trat, aby ještě pomohl Lacovi s Pedrem (pozdej se mi prizna, ze to malem neprezil, jak to bylo tezky). Laco je vyrizeny. V cili zvraci, neda si ani jidlo a jede domu autem.
Az tam dorazime, lezi v posteli a trpi. Postupne ho ale z posteli vytahujeme, nutime se osprchovat a jit do hospody. Za par hodin uz je nazivu.
Tak za rok se zase tesim.