Rallye Sudety-před startem klasika, zase jsem skoro nespal, ráno mírně mimo a na pohodě nepřidalo ani to, že kuchyňka v kempu byla zamčená a já si nemohl dát ke snídani kávičku :-) Krátké rozjetí s Honzisem kousek do kopce na Bišík a zpátky. Měl jsem vyjetou z loňska první vlnu, tak nebylo kam spěchat. Po startu do úvodního 3km kopce jedu svoje, kolem 175 tepů, ale hlavně ve druhé půlce kopce mně furt někdo předjíždí. Nahoře mně předjíždí i Honzis, co jel ze druhé vlny, to ale není žádná tragedie, vrchař je o dvě třídy lepší. Ovšem předjíždění není konec ani dál. Vůbec mi to nejede, nebaví mně to, nadávám si, že jsem nezůstal doma. Tragédie ten můj výkon. Nepředjížděli mně jednotlivci, ale rovnou celé skupiny. Někde za Zdoňovem na 22.km mně proto hodně překvapuje, že dojíždím Honzise, předpokládal jsem, že ho dnes uvidím až v cíli u guláše. Takže společně nadáváme, jak jsme tragický a jedeme dál poblíž sebe, v prudkých stoupáních mi poodjíždí a na rovinkách a z kopce se k němu zase přibližuju.

Na 34.km dělení tratí, mezičas (jsem 184, jak jsem zjistil doma z mailu), ale hlavně tady začínají ty pravé Sudety. Stoupání na Honský Špičák, pak první těžší sjezd, ale díky pár lidem přede mnou těch úvodních pár metrů přes mokré kořeny musím snést, zbytek už jedu a míjím Honzise, který v tom svahu zoufale čeká, až nikdo zrovna nepojede, aby mohl nasednout. Pak už první bufet na Americe, beru pití a stoupáme k sjezdu u Václava, kde mě Honzis zase předjíždí. Václava jsem nedal a nešlo by to, ani kdybych ho měl najetý, protože přede mnou stejně dva lidi slezli. Takže schod sejdu a zbytek už sjíždím. Další stoupání zase s Honzisem, kořenový sjezd dolů, místo které jsem za sucha minulý týden projel, tak tam mi to podkluzuje a musím vyvcaknout, no s technikou jsem na tom dneska taky blbě. Další je bufet Slavný na 45.km, Honzis jenom bere bidon za jízdy, já chvilku stavím. Sjezdík Vodní zámky je hned po pár kilometrech, na ty jsem se těšil, ale mám před sebou ještě horšího sjezdaře než jsem já (a to je co říct, takových na Sudetech moc není) , jede pomalu, nevidím přes něj kam jedu, takže jsem jednou musel vycvaknout. Ani nevím, kudy jsem to jel, asi furt prostředkem. Pak to ještě pokračuje hodně výživně ale jetelně a pak hned zase do kopce. Honzis v nedohlednu, vypadá to, že mi ujel definitivně. Úvod sjezdu k Božanovu taky nedávám, už si vůbec nevěřím a radši těch pár úvodním metrů potupně obcházím s kolem v ruce. Dál po těch kamenech už hodně trpí ruce, bufet dole projíždím a následuje kopec na Machovský kříž. Nahoru se nějak vyškrábu, pěkný sjezd dolů, pak kus po louce a nenápadný sjezdík do Machova. V půlce sjezdu u silnice, kde se ten sjezd jakoby půlí, tak najíždím na mokré kořeny, ustřeluje mi to a už se válím na zemi. Naštěstí krev neteče a pokračuju na bufet do Machova na 63.km, kde se zrovna láduje Honzis.

Čipová kontrola, 188.místo. Společně s Honzisem pak jedeme šílený výjezd po balvanech na Bučinu, Honzis mi zase trochu poodjíždí, pak sjezd do Polska a ten opět nedávám, na mokru to ani nezkouším, před rokem jsem tam spadnul z cesty vpravo dolů mezi ty balvany a nechci si ten let zopakovat. Při závodě jsou ty sjezdy mnohem těžší, motají se tam lidi, prošitost, není na to klid jako při tréninku. Dole zase dojíždím Honzise a dál pokračujeme společně, střídavě si odjíždíme a zase se sjíždíme. Zajímavé, jak to jedeme podobně, bajky jsem při závodě ještě s nikým známým nejel. Tady dole na 69.km už končí ty nejtěžší pasáže a dál se nechá jet trochu tempo, takže konečně můžu taky začít závodit, do té doby to bylo jenom o přežívání a pomalu se posouvám trochu dopředu.

Přes Vysokou Srbskou (po kostkách dolů 69km/h) dojíždíme na bufet do Hlavňova na 90.km. Původně jsem tam chtěl vzít jenom pití a dát gel, abych ho v kapse nedovezl opět až do cíle, ale to v Hlavňově nejde. Těm jednohubkám s klobáskou se prostě nedalo odolat a podobných dobrot tam bylo spousta :-) Pak už stoupáme na Hvězdu, lesáci při stahování dřeva z té cesty ale udělali oraniště, kolo nejde ani tlačit, Honzis musí zastavit a vyšťourat bahno ze zadní brzdy, aby se mu alespoň točilo kolo a tak mu tady odjíždím definitivně. Sjezd na Hvězdě, to je pak na speciální kapitolu. Dojel jsem jenom do té uklouzané pravé točky nahoře, pod sebou vidím rozbahněnou rokli, no šílenost, to se musí vidět, nejlépe ze sedla kola nahoře, respekt všem, kdo tohle sjedou. I pod Hvězdou to ještě pokračuje výživně, ale to už se nechá jet. Pak 3.km sjezd po asfaltu do Pěkova, jedeme ve dvou, ale tahám jenom já, nemám to ale spolujezdci za zlé, protože jsem ho stejně hned na začátkou stoupání na Ostaš urval. Už toho začínám mít dost, začínají se ozývat křeče, ale zatím se nechá jet i s tím. Ostaš nějak zdolávám nahoru i dolů, pár lidí jsem tam dal a je tu závěrečný kopec na Bišík.

Už se mačkám co to jde, za mnou už mně nikdo neohrožuje, ale před sebou ještě pár lidí mám a tak to ještě zkouším a asi pět lidí v kopci předjíždím. Po nájezdu na asfalt si v tom závěru kopce ještě snažím udělat náskok do sjezdu, ale ten týpek na fullu, co jsem ho na začátku asfaltu předjel, tak se nedal, sice jsem si nepatrný náskok udělal, ale ve sjezdu mi to vrátil i s úrokama. Takže je tu cíl, 7:00:51, 141 flek. Od Machova jsem dal 47 lidí, ale první půlka, to byla podobná katastrofa jako úvod na silničním Králi před dvěma týdny. Za pár minut je tu Honzis, takže něco sníme, v kempu sprcha a kávička a jedeme domů. Když tak porovnávám časy z různých úseků s loňskem, tak jsem to jel prakticky stejně, takže nakonec spokojenost, že jsem dojel do cíle. Bajkové Sudety jsou nejvíc, co se u nás dá jet, jsem rád, že jsem opět mohl být u toho.