Letošní Král byl pro mě hodně speciální ani ne v tom, že jsem domestikoval, takových Králů jsem již pár objel, ale spíš proto, že jsem na něj a ještě k tomu na dlouho trasu vyrazil bez najetých kilometrů. Na jednu stranu jsem se těšil na lidi, které jsem díky tomu, že již nějakou dobu nezávodím, neviděl a upřímně musím, říct, že mi to chybí, ikdyž se někdy jen pozdravíme tak i pozdrav od těchto lidí mi dává hodně, ale na druhou stranu jsem se hodně bál, že 260km v kopcích Šumavy nedám. Jako předstartovní přípravu jsem si pročítal reporty Ivči z jejich úspěšných maratonů a většinou jsem se dočetl, že jí dvorní domestici opustili v druhé polovině závodu v lepším případě pár kilometrů před cílem. Do toho ještě Quit s Lacem nastínili na diskuzy, že by někteří s z nás, kteří věnují kolu více času než ostatní, mohli také opustit své ambice a Ivče pomoci až do cíle. Ale i bez těchto dvou srdcařů jsem byl rozhodnut dát vše co mám najeto pro Ivču, s kterou jsem byl již domluven dávno před tím, než Quit s tímto nápadem přišel, jenže to jsem Ivče přislíbil v době, kdy mi to relativně dobře jezdilo a věřil jsem, že opravdu pomůžu, teď týden před Králem jsem si nebyl vůbec jistý, že Ivče budu k něčemu. Obava z toho, že se zařadím po bok všech, kteří pro Ivču nechali na tratích maratónů nejen duši a pak již nedokázáli své snažení dotáhnout až do cíle byla obrovská, vůbec ne kvůli mně , ale kvůli Ivče, která si jistě ode mě slibovala, že to dám a nechtěl jsi jí opět zklamat (jak k tomu bylo blízko viz níže…). Přeci jen jak všichni přírodní cyklisti ví, cyklistika se nenechá ošálit a buďto tam ty kilometry člověk má nebo ne.
Král se bohužel díky rozhodnutí lidí, kteří nechtějí podporovat zdravý, životní styl v naší společnosti, konal jen jako vyjížďka. Tento rozdíl jsme díky organizátorům ani nevnímali, byl to spíš důvod proč nepřijeli prestižáci, nebo-li lidi, kteří jezdí na marotony kvůli pořadí a ne kvůli překonávání sebe sama.
Na startu v 6:30 se nás schází oproti minulým ročníkům jen hrstka max. 100 kousků, taktiku mám jasnou, ze začátku si hlídat Ivču abych jí neztratil z dohledu a po jejím odpadnutí z hlavní skupiny jí společně s Diablem, který se k mé obrovské úlevě rozhodl jet s námi, obložíme jako hamburger a tak dovezeme až do cíle. Začátek probíhá jako klasická vyjížďka v režii Vinohradských šlapek, pohodička nikdo se nikam necpe, hlídat si v poklidu jedoucí Ivču mi nečiní žádný problém. Čelo balíku okupuje naše trio Dreamer, Kapr, Kolíkáč, naše trio Diablo, Ivča a já jsme hned na dostřel, naše převaha je naprosto zřejmá. Je vidět proč šlapky na tyto závody jezdí naše početní nadvláda (to máme ještě v druhé polovině balíku Strejdu, Yettiho, Lemonda, Zvíře) dokazuje, že naše hlavní síla není v počtu nebo v najetých kilometrech, ale v tom našem oranžovém srdci., v tom nemáme konkurenci.
Čelo nám odjíždí na šestém kilometru, podle dýchaní Ivči se ani nezkouším ptát, jestli chce ještě čelní skupinu dojet, jdu hned před ní, přeci jen ikdyž jedeme do kopce je to psychická vzpruha vidět před sebou týmové barvy, Diablo nám to jistí deset metrů před námi, čímž ho přejmenovávám podle letošní Tour de France na Froomieho. Před nájezdem na první kopec z dnešních dvanácti, které nás čekají mi oči spočinou na krajnici, kde minulý rok Kapr hledal zajíce v trávě a pak nás svou mašinou dovezl zpět do balíku. Na Velhartičáku všem ukazuju místo, kde nám společně s Kolíkem, Olinem a Mišutkou minulý rok ujelo hlavní pole, jinak u nás vládne pohoda, jediné co mě nezklidňuje tak je Ivči zrychlené, hlasité dýchání, ze zkušenosti vím, že u někoho to je normální a jelikož Ivču neznám se tak se raději ptám jestli nejedeme moc rychle, na to mi odvětí: Že je to u ní normální a je zvyklá objíždět maratony na maximálce dokonce i běhat maratony na této hodnotě. Na to nešlo říct nic jiného, než že Ivča není člověk. Kopec nám utíká rychle, v našem okolí se pohybují lidi co jezdí sem tam, v jednu chvíli nás raketově předjedou abychom si je za pár stovek metrů dojeli jako mrtvoly apod., často volám na Froomieho aby si uvědomil, že je placen za to aby byl domestik a ne aby nám pořád odjížděl, nuda opravdu není.
Po zdolání kopce mi začíná šichta pro kterou jsem tady, nechci čekat až na další kilometry, potřebuju se zkalibrovat s Ivčiným ZDV tak abych se nemusel stále otáčet zda-li tam Ivča je nebo aby nejela pod své možnosti. Ve sjezdech jedeme přes 60km, roviny přes 40km a Ivča bez problémů jede, tak už se moc neotáčím a jedu, sjíždíme postupně všechny, kteří nám v kopci poodjeli plus další korálky, Diablo alias Froomie mě střídá vždy když tempo mírně opadá, přeci jen dnes dost fouká zprava a jet proti větru ZDV je u mě problém.
Prvních 50km probíhá na první pohled ideálně s blížící občerstvovačkou se začínám s Ivčou domluvat zda-li zastavíme nebo jestli jí mám jen něco nabrat. Hlásí, že potřebuje doplnit bidon, zprvu mi jej podává, ale když se k ní přiblížím už jej mám zase v košíku, tak jo budu muset nabrat kelímky. Před občerstvovačkou je menší brdek, kde si trochu shodím a skupince odjíždím abych měl na vše dost času. Při příjezdu na občerstvovačku odevzdávám svůj bidon na doplnění a beru dva kelímky s ionťákem s plánem, když Ivča přijede zastaví dá mi bidon, který doplním a pak jí jej dovezu. Nakonec to dopadá tak, že Ivča přijíždí jen mírně zpomalí a dává mi bidon bez víčka! Skvěle tak co teď, jeden ionťák rychle hážu do sebe druhý přelévám do bidonu, jenže vše dělám již za jízdy takže, když kelímek přeleju do bidonu je to tak efektní jako bych do něho plivnul, beru tedy svůj bidon a jim doplňuju ten Ivči do plna, vše za jízdy, jenže nastává problém s tím, že nemám víčko! Napadá mě, že bych bidon bez víčka dal do košíku, jenže zrovna začíná dost rozbitý sjezd a to by v něm toho moc nezbylo, tak prostě držím říditka pravou rukou a v levé držím, vyvažuju otevřený bidon, z kterého i přes mou veškerou snahu stříká ionťák proudem přímo na mě, sjezd je ještě okořeněn zatáčkami, prostě ideální situace, marně vyhlížím ku předu, jestli Ivča někde na mě nečeká. Nakonec přeci jen s Diablem zpomalili a asi po dvou kilometrech předávám Ivče z poloviny plný bidon, Diablo se nechápavě usmívá a my s Ivčou víme, že takhle příště ne.
Král Šumavy se na toto cirkusové představení z vrchu díval a jelikož stojí na naší straně seslal na nás mrholící deštík, který ze mě smysl všechen ionťák, takže jsem mohl pokračovat dál, bez toho nepříjemného lepkavého pocitu.
Čekala nás první zkouška dne a to Šimanov, Froomie nám zase odjíždí ani moc nereaguje na týmovu vysílačku a již definitivně se v naši miniskupince zabydluje Mišutka starší alias Zvíře. Mě Král trestá za mou lenost nechat si namontovat větší pastorek než s 23 zuby. Kolena dostávají nářez, jet rychlostí kolem 9km/h na převod 36x23 fakt bolí a je jasné, že když mi Šimanov ukazuje jak jsem blbe… tak mi to ještě další kopce osladí. Ivča jede úžasně, pořád rovně nekřižuje cestu, nádhera. Jen díky tomu, že měla lehčí převod, ale točila stejnou fekvencí šlapání jako já jsem na vrcholu o pár sekund dříve, kde se opět slučujeme v trojici Ivča, Zvíře, Léňa, která si dojíždí Froomieho. Mezi kopcema probíhá vše dle scénaře: Jsem na špici, Ivča za mnou a za ní korálky, které postupně nabalujeme. Mezi nejzajímavější korálky patří oddíl CykloPorg, který je tvořen šesti členy, když nás poprvé sjedou jsem za ně rád a těším se, že mě prostřídají na špici, jenže jakmile je tam pustím zvyšují tempo o 10km/h což je pro naše kvarteto neakceptovatelné, ono by to vlastně možná i šlo, ale toto zrychlení zase po chvíli opadá a kluci se moc nestřídají spíš se vezou, nevezou. Vzpomínám na pohádku O princezně koloběžce, která měla na zámek přijet, nepřijet, oblečená, neoblečená. Toto zajímavé uskupení nás provází až na konec Zhůří, kde jim již definitivně odjíždíme (ale to až později).
Kopce jako např. Javorník, kde pořizuju foto, probíhají dle scénaře: Froomie před námi v nedohlednu, Ivča za mnou a za ní klíště Zvíře. Na Javorníku si konec kopce užívám ve dvojici se Zvířetem, který se mi svěřuje, že takhle rychle kopec ještě nikdy nejel, při pohledu na tachometr kde mám 12km/h nevím jak to myslí.
Zhůří, kopec dne začínáme tak jak ho jedeme dle našeho obvyklého scénaře, ryhlost 9 až 12km/h, u mě nedostatečný převod, s jistotou jedoucí Ivča se Zvířetem na zádech a vzdalující se Froomie. Seskupení Porgu najíždí do kopce plné síly v pořadí: ředitel Klaus a za ním postupně po pár metrech zbytek na konei stoupání ředitel na konci , ostatní tak nějak roztroušení před ním a všichni za námi, taková Porgovská klasika. Občerstvovací stanice na vrcholu se nám náramně hodí, všichni máme prázdné bidony i kapsy. Ivča moc nemluví, jen hlásí, že jsme to asi trochu přepálili a cítí se jako by neměla v nohách 110km, ale minimálně 200km. Okamžitě tím vznikla neverbální domluva, že teď pojedeme hodně, hodně volně.
Tak se i děje, opravdu tempo hlídám tak, abych za sebou slyšel buďto protáčení kol na prázdno nebo přibrzďování, Froomie přestává komunikovat, odjíždět a začíná tahat úžasné špice. Na Ivče je vidět, že je nějaká jiná, ještě se radši ujistím jek probíhá regenerace? Jo je to lepší. Začínáme se blížit k úseku kde jsem minulý rok jel sám, totálně na šrot s myšlenkami na konec mé cyklistické etapy života. Blížila se Kvilda. Nevím čím to je, když jsem až do teď jel na cukry max. jednu minutu, jedl jsem, pil jsem (teď už jsem vypil tři litry) ale ze žaludku mi šla taková sladkost a z nohou slabost. Nevím jak, ale Ivča to vycítila a ptala se jak jsem na tom? Jen jsem odvětil, nic moc. Už nějakou dobu se mi hlavou honili myšlenky o tom, že to prostě nedojedu, tělo hlásí stop, hlava je taky mimo, jenže když se ohlédnu za sebe a tam vidím soustředěně šlapající Ivču, začnu spíš přemýšlet jako se z toho průseru dostat. Jdu na špici aby mě Froomie nezničil, protože v posledních kilometrech byl takový nemluvný, stále přehazoval, jízda za ním byla hodně o pozornosti a to jsem teď nepotřeboval. Shodil jsem na kašpara, sledoval jen asfalt půl metru před mým předním pláštěm a soustředil se na kulaté šlapání ve stejné frekvenci, teď si zpětně uvědomuju, že jsem si ani vteřinku nevzpoměl na ostatní jestli jedu optimálně také pro ně. Prostě jsem měl dutou hlavu a jen točil nohama.
Na vrcholu se k nám přiřítí, černý Jaguár, a v něm Ivoš! To byla taková první vzpruha, ještě se po delší době otáčím abych se o tu radost podělil s Diablem, ale on tam není! Ivča mi hlásí, že už s námi není déle, to je škoda, čekat nemá moc význam to je jasné. Ještě zapózujeme Ivošovi, který jel 150km jen aby nám udělal radost svými fotkami, nadšenec, díky za něj.
Nejsem na tom fakt dobře, na špici nejsem schopný šlapat, občas jen vytáčím nohy a jedu na volnoběh, protahuju zkřehlá záda, začíná se ozývat puchýř na noze, prostě krizovka je ještě tady. Z té mě zachraňuje jako minulý rok občerstvovačka na Srní.
Těšil jsem se na tvarohové šátečky, ale ty mi vybrali kolegové ze Záluží, takže smůla…. Jako náhradní variantu beru škvarky s cibulí, rohlíky se sýrem, banány, pomeranče, čaj, tři kelímky s ionťákem, chleba se sekanou. Začínám se cítit jako nový člověk. Ivča zahlédla kolegu z týmu její soupeřky tak mi hlásí, že když je tady on určitě za chvíli přijede i Petra, její soupeřka. Do toho nám Diablo hlásí ať na něho nečekáme a jedeme.
Tak tedy jedeme, žene mě myšlenka na to aby nás nedojela Ivči soupeřka a tak nějak doufám, že Ivča bude tempo akceptovat, proto se docela často otáčím. Mé obavy jsou zbytečné, jede skvěle stále je tam, dokonce i Zvíře, který nám hlásí, že jede pořád na krev.
Předjíždíme jednoho borce za druhým, bereme i mini skupinky až při jednom zpětném pohledu vidím, že táhnu už asi dvacet lidí. Jeden z borců mi nabízí vystřídání jen, že prý nepojede tak rychle, už toho začínám mít plné zuby tak proč ne. Jenže on najednou zpomalil až někam k 20km/h, tak moc dlouho neodpočívám a zase to beru na své bedra. Skupinka se tím zmenšuje, ikdyž dost nepříjemně fouká. Těším se na Prášilské kostky, kde si jsem jistý, že z naší skupiny moc lidí nezůstane. Vítr se otáčí a máme jet v zádech, takže se jede k 50km/h na kostky najíždíme skoro v 60km/h, ani se neohlížím, vím, že tam Ivča je, rychlost držím kolem 43 až 46km/h, nevnímám bolest, drcání a jen kontroluju Ivču, je tam! Ještě prohodíme pár slov o drncání a hop jsme za kostkami a jen ve třech se Zvířetem za zády. Třetí přibyl týmový jezdec tuším, že Petr Janda z týmu Ivčiny soupeřky.
Vím, že to nejhorší už máme za sebou, nohy jsou v pohodě, Ivča drží krásně, není možné aby nás kdokoli sjel, mám i lepší náladu, jen mi tady chybí někdo na prostřídání, ale i toto po pár kilometrech řeší Petr, který když vidí, že už nemůžu tak nám to chvíli potahá.
Závěr je už o pohodě, nic nás netlačí, škoda je Zvířete, kterého ztrácíme před Pancířem na dvoustém kilometru. Už vím, že Ivču neopustím a dovezu jí zdárně jako královnu až do cíle. Na posledním kopci dne pořizuju foto spokojené Ivči a už to jen dotáčím na klatovskou desetikilometrovou rychlodráhu, kde díky kolegům, které jsme ještě stačili nabrat, nejdeme pod 40km/h spíše atakujeme 50km/h, točíme ve třech, Ivča bezpečně drží a je jasné, že to dopadne dobře.
Do cíle vjíždí Ivča těsně přede mnou a Petrem v čase 9:56hod, což na 250km není tak špatné. Jsem tedy pěkně zmrtvolněný, přeci jen 10hod jsem na kole ještě v životě nejel.
Musím jen Ivče pogratulovat ke skvělému výkonu a poděkovat, že mi umožnila ještě v tomto roce zažít atmosféru Krále. Diablovi děkuji za pomoc na prvních 160km ve strážení Ivči a u Zvířete očekávám, že za to dvousetkilometrové svezení konečně se konečně převlékne do dresu ve kterém už stejně nějakou dobu morálně jezdí. Velké díky organizátorům, že boj s úřady nevzdali a podařilo se jim zachovat Krále i v této podobě, která nebylo o moc chudší. Na křižovatky se prostě najíždělo jako když jezdíme tréninky, vše probíhalo hladce, bezpečně, občerstvovačky bez chyb (teda na Srní došly šátečky!), zázemí na náměstí bezva. Za rok se zase těším ať to je v jakékoliv podobě. Nezapomňte Král nezemřel, Král povstal!