Jak jedu Krále, vždy se něco stane, co mi neumožní ho zajet tak, jak bych si představoval. Na prvním jsem hromadně zabloudil, na druhém dlouho pršelo, byla zima a dojel jsem na poloprázdném zadním kole, no a na tom letošním toho bylo ještě mnohem víc.
Už na startu jsem na mé zvyklosti poměrně pozdě, protože jsem si zapomněl návleky a vracel se pro ně. Pět minut před půl sedmou je už většina lidí na náměstí. Snažím se mezi nimi najít Mišutkova tátu, abych jel s někým, o kom vím, že jezdit umí. Jsem ale příliš vzadu a nevidím ho. Po startu zkouším sjet co se dá, ale brzo to vzdám, protože musím šetřit síly. V mokrých sjezdech jezdím stále spíš opatrně. Pořád mám nějakou nedůvěru v 4000s, i když ty nové jsou už zdá se zcela v pořádku. Za mokra jsem s nima totiž nejel, tak nechci riskovat. Párkrát zkusím z kopce vzít víc za brzdy, abych zjistil, kdy půjde zadek do smyku. Příjemně mě překvapilo, že ať brzdím jakkoli, smyk žádný. Takže jsem klidnější. Jede se dlouho po mokru, z toho příliš radost nemám. Kolo musí být čisté, já ani tolik ne. Jinak pořád myslím na to, co bude potřeba zase rozebrat, vyměnit, znovu promazat atd. Konečně přichází Šimanov. Šlape se mi ale velmi dobře i s o trochu těžším převodem, tj. 39/28 než s 34/25 loni. Asi je to i tím, že poslední dobou občas vyrážím do podobně i mnohem víc prudkých kopců na kole horském. Jenže pak začíná být cítit, že spojka řetězu CN79 (nevím, z jakého důvodu je dlouhodobě absolutně nesehnatelná) se zdá se natáhla a hlavně mi při silnějším záběru něco začíná praskat v řízení a je tam i trochu vůle. Zkouším prohmatat představec, řídítka i rám, jestli něco není poškozené. Nic zásadního jsem neobjevil. Na Javorník jedu s Aquou, to se mi jede velmi pěkně. Ani nevím, kde jsem ho ztratil, asi někde na rozdělení tras. Dál musím sám a raději spojuji vykonání potřeby s dotažením všech šroubů na představci. Jsou ale utažené správně. To bude něco vážnějšího. Na to, abych rezebíral řízení nemám čas, a imbusy vezu jen 3, 4 a 5, 6 už ne. Proto jenom zkouším, jestli neprotočím řídítka a jedu dál. V kopcích musím víc ze sedla, abych kolo šetřil, z kopce zase tak max. 55 a ne 60-70, což by bylo i na závodní vyjížďce vhodnější. Až doma zjišťuji, že závada na řízení byla v povoleném dutém šroubu nahoře uvniř trubky vidlice.
Další nepříjemnost je bolest kloubů u palce na levé noze po nějakých 80 km. S tím už bojuju od jara. Prostě jak vjedu na nerovnost vyšší rychlostí, palec se v botě začne mlátit nahoru a dolů a stále víc to bolí. Po čase i při každém šlápnutí. Hlavně, že mám speciální vložky za cenu bezmála čtyřcifernou. Na Horské Kvildě raději vyzouvám nohy z bot a jen trnu, jestli nebudou bílé ponožky zabarveny vepředu do červena nebo palce do modra. Pak je dlouho masíruju a opět se vydávám dál. Jak se ale soustředím na nohy a ne na jídlo, zapomenu si nalít do flašek a po dveceti km jedu na sucho. Samozřejmě se do toho začíná oteplovat. To nejhorší ale přicházi někde od 150. km. Už v pátek mám z neznámého důvodu lehčí střevní potíže, čímž přísun energie z mé trávicí soustavy počíná být zásadně omezený. Hlavně jak se smíchají enduro, karbošneky a gutar s tím, co mi ve střevech po trojnásobné raní velké potřebě ještě zbylo, je zle. Teda ruličku papíru jsem si vezl, ale ono se to projevilo jinak, než jsem čekal. Najednou vše řeklo dost, jako když dojde v nádrži palivo. K tomu nafouklé břicho. Když se kouknu na ujeté km, vidím to v téhle konstelaci na ne víc než dvacet procent, že se dostanu do cíle vlastními silami. Když poněkolikáté zastavuji a odpočívám u trati, předjíždí mě Yetti, se kterým to zkouším dál, ale je příliš rychlý. Pak ho nechávám odjet a jedu si své volnoběžné tempo. Dalším zpestřením je to, že jsem se zbytečně moc obléknul. Zateplené kostky s dlouhým rukávem a dvě tílka do 25°C skutečně nejsou ideální. Vůbec nevím, jak mě mohlo napadnout, se takhle oblíknout. Opět zastavuji a přesně v místě, kde jsem loni rozbaloval pláštěnku, teď svlékám aspoň jedno tílko. Hned se jede líp a stále se to zlepšuje. To trvá ale jen asi 20 km k prášilským kostkám. Tam mě to pekelné drncání (a to jedu tak 15km/h) zase vrací zpátky do krize jako hrom. A tam také někde ztrácím zpod taštičky nerozbalenou duši Continental Supersonic s 42mm ventilkem, jenž se blbě shání! Takto se mě zde pokouší osud nalomit i po stránce psychické. Ostatně psyché znamená řecky duše, tak to spolu určitě nějak souvisí.
Na předposlední občerstvovačce mě dojel pan Fousáč. Naštěstí z Pancíře je to do cíle víceméně z kopce, a kde není, pomůže vítr do zad. Využívám všech kvalit mého kola a vlastně ani moc už nešlapu, ono to nějak jede pořád. Krutá realita nastává na posledním bufetu, kde mám problémy slézt z kola a kde mě předjíždí Strejda i s panem Kolbabou, protože zde nestaví. Do cíle je to prý ještě 25 km, to hravě dořídím. Hlavně si říkám, abych dojel a ve sjezdech se někde nevymetl nejen kvůli problémům s představcem, ale i bolestem hlavy z lehčího přehřátí.
Čas hanebný, ale co se dá dělat, s tím vším co jsem si musel vytrpět, by to každý druhý zabalil už na Kvildě nebo aspoň stočil na kratší. Ke všemu nemám lístek na pití, na jídlo, ani do tomboly. Ale průjezd branou po skoro dvanácti hodinách a kamarádi v cíli mi to vynahradí.
Ještě umyju kolo a jdu zalehnout. Je mi strašná zima a hřeje mě, že jsem \"ujel\" tu dlouhou. Na večerní tiskovku nemám energii se bohužel dostavit.
Jsem ale samozřejmě také rád, že se Král pořadatelům opět povedl a přes patologicky se rozmáhající protivenství úřadů si zachoval vše, co k němu patří. Vlastně se mi líbil zatím nejvíc. Tahle trať je prostě paráda. Příští rok, pokud to jen trochu bude možné, zkusím zase tu Dlouhou a zdolám ji konečně snad důstojněji.