Letos před Krusnotonem poprve vyzkouším fintu, co znam z knizky Chrise Carmichaela. Tri dni před zavodem si dat veeeeelmi dlouhy trenink v primerenych intenzitách, a pak uz se jen tak trosku udrzovat, na hodku denne si vyjet protocit nohy. A soucastne testoviny, ryze, brambory. Zrovna prislo vhod, ze kamaradi naplanovali Zlatak. Ten se mi jel nejak podezrele dobře, a tak i na Krusnotona si zacinam verit.
Zacina se to vždy důkladným planovanim. Musim odhadnout cas, potřebný ke zdolani trasy. Naš lonsky vysledek nemohu povazovat za referencni, ve druhé pulce jsme totiž hodne ztratili. Ale letos bych mohl zkusit uviset Lence. Loni v jeji podani to bylo 11:34. Trasu nam slibili o 10 km kratsi a prevyseni o 200 m nizsi. (nakonec tech -10 km opravdu bylo, ale prevyseni spadlo jen o 105 m). A pokud poradne makneme a dobře se zadari a nepotkame technicke problémy, pak teoreticky by pod 11 hodin to vyjit mohlo, a to nahlasuji jako cil. Priznam se, ze hned na startu vnitrne pocitam s tim, ze dneska nebudu brat ohled na skupinu A a budu se snazit maximálně drzet Lenky. Proste citim formu a pak bych si třeba i vycital, kdybych to aspon jednou nezkusil.
Odstartovano. Zacatek nepochopitelne rychly, v prvnim kopecku proste nemam sanci uviset. Poodjizdeji mi uplne všechny. Pak se ale zvolnuje, dojizdim skupinu a pomalu se zapojuji do stridani. Vůbec se nekoukam dozadu, takze ani nevim koho tu mame, kde odpadl Kolbaba a kde jsme ztratili Fousace, jak se citi Kocot, a ani to, ze Pantata ma defekt. Jen kontroluji, ze Ivca, Lenka a Petra jsou tady a podle toho jedu.
Cca dve hodiny to jde, skupina je relativne velika. Pak ale Ivcu to zrejme prestava bavit, vyjizdi na celo a zvysuje tempo. To uz si s Lenkou usoudime, ze je na case vystupit. Zacatek byl dobry, ale dal uz to potahneme ve dvou. A hele, je tu i Laco, a říká, ze je na mne nastvany, ze to jedu moc rychle a on nestaci. Ještě sjedeme spolu ve trech do Krupky, ale ve vyjezdu na Komarku uz Laco definitivne ztracime.
Ve stoupani na Cinovec se Lenka docela trapi, tak ji nabízím šlehu, co jsem si přibalil pro pripad kizi. Dik, ale ma vlastní a tu si na bufetu dava. A zase ji to jede jako hodinky. Na hrebenu je docela kosa, ale aspon se neprehrivam v kopich. Porad porovnavam cas na kontrolnich bodech s nasim loňským a nekde v okoli Flaje zacina byt jasne, ze tech 11 hodin by mohlo vyjit. Obcas se kolem nas projede někdo z kratke nebo stredni trati, ale zachytit se nedari, prece mají o dost vic sil.
Ve stoupani na Mnisek prichazi krize na mne. Nechci si to pripustit, snazim se jet, co se da. Na bufetu si taky davam šlehu. Ani nevim, jestli zabrala, ale porad jedeme a naskok oproti lonsku se porad pomalu zvysuje. Jen Lenka taha cim dal castej, musim si schovávat. Nebyt ji tady, uz bych vyrazne zvolnil. Ale ted proste tyhle myslenky odháním pryc a slapu. Stredohori mi letos neprijde tak tezke jako loni, az na poslední dva kopce, ty jsem tvrde protrpel. V Lukove Lenka mi poodjizdi, vyuzivam toho, ze mne nevidi a na chvili selzam z kola a jdu pesky. Fuj, to je ostuda :(.
Na vrcholku posledního kopce nad Kostomlaty mne zasyči predni kolo. Ale jen tak decentne. Tmel, který tam mam, to utesni a plastovka jen tak trosku zmekne, ale ani moc neborti. A tak jedeme dal bez zastaveni.
Ještě něco malo vydrzet a jsme v cili. Cas 10:47. U mne zlepseni 70 minut, pro Lenku přes 45. Proste ve dvou se to tahne lip. Lenko, diky moc za spoluprací a ze jsi mne donutila bojovat az do konce.